Nevím jak moc se lidé chválí nebo spíše nechválí navzájem v jiných národech, ale Češky, protože o ženy a chválení mi dnes zvláště jde, se ve chválení svých mužů moc nepřetrhnou. Jednu dobu jsem dokonce neustále slýchal (v tramvajích, v metru, v obchodech) ženy, jak se chlubí, že mu (svému muži) zase byly nevěrné, nebo jak jedna radí druhé, jak toho jejího ponížit. O tom, že se nechválí ve školách, se zmiňuji často, a až na waldorfské školy se to vůbec nelepší. Tak jako v našem porodnictví, i ve školství je to spíše horší. Na e-mail, viz níže, který samozřejmě potěšil, jsem odpověděl: Díky, ale jste teprve třetí žena za celou tu dlouhou dobu, co o tom píši, která nejen čte, ale něco i se sebou dělá. A pro pochopení své současnosti dodávám, že v poslední době narážím právě na ty vůbec nechválící, a tedy dokonale nepřipravené.
Samozřejmě že jsem celou tu dobu asi patnácti let, co píšu blogy (i když v polovině 90. let se to ještě tak nejmenovalo) a knížky předpokládal, že to, co sděluji, někoho, nebo, co se týká přirozených porodů (ale i hudby jinak a zenu a poučeného školství), nějakou čtenářku aspoň trošku ovlivní, nebo dokonce nastartuje jiným než obvyklým, tedy formálním, a ty, kterých se to týká, ubíjejícím způsobem. Samozřejmě že mně sem tam dvakrát za rok někdo vzkázal, že mi ta či ona mně neznámá vzkazuje, že se jí kniha Nová doba porodní nebo věta v blogu či na přednášce líbila. Jenže ten obrovský nepoměr mezi počtem článků, knih, seminářů a přednášek, a několika pozitivními reakcemi, mne přece jen znepokojoval.
Když jsem byl mladý a dychtivý poznání, neutekla mi jediná dobrá kniha, nevynechal jsem jediný dobrý film, jediný dobrý koncert, a kdykoliv jsem se octl vedle někoho, kdo zněl moudře, i když to bylo v hospodě, nebo ve vlaku, setrval jsem co nejdéle a snažil se z příležitosti vytěžit co nejvíce. Každé prázdniny od sedmé třídy jsem jeden ze dvou měsíců někde pracoval na brigádě… a později jsem záměrně vystřídal na dvacet nejrůznějších zaměstnání, od sekretářky (abych se naučil psát na psacím stroji), přes kopáče (abych poznal fyzickou práci a partu Cikánů), až po práci v pohřební službě právě v srpnu a září 1968 (abych překonal strach ze smrti). Organizoval jsem koncerty, prázdninové dny pro děti v chatové osadě, kam jsme jezdili, a pak si našel takovou práci, abych mohl celé dny poslouchat tehdejší rockovou hudbu a malovat (ve skladu potřeba pro výtvarníky), a ještě později abych mohl celé noci překládat, psát a učit se anglicky a posléze i japonsky (coby noční hlídač v Národní galerii).
Když jsem poslední roky přednášel na školách, viděl jsem většinou nezájem, nudu (nejen u studentů), a nejlepší mozky současné generace, které buď užívaly (chemikáliemi prošpikované a tudíž velmi škodlivé) cigarety, nebo marihuanou postupně drobily mysli… nebo si mladí a děti deformovaly mozky tím, že celé dny a noci trávily a tráví stahováním filmů nebo chatováním na internetu (a ocitají se tak v bludném kruhu: jejich mozková centra krní – např. centrum pro krátkodobou paměť, nebo pro rozhodování, a oni se pak nedokáží rozhodnout už od počítače odejít). Totéž platí co se týká přirozených porodů: již jsem všechno potřebné řekl, napsal, zpropagoval, přitom dnešní situace je paradoxně poněkud horší, a ženy méně informované, než před deseti lety, kdy jsem vydal Novou dobu porodní. Uff. Už u toho nechci být.
A protože mám neodbytný pocit, že už se opakuji (každý učitel, zvláště duchovní, rád a laskavě zopakuje, co říkal již předtím, ale i tady platí zásada třikrát a dost), a vše, co bylo třeba, jsem již napsal a řekl (a existuje to jak v tištěné formě v knihách a časopisech, tak na CD a na internetu – snad se mí čtenáři a hlavně čtenářky naučí využívat blogovou službu vyhledávání), odcházím do usměvavého a vychutnávaného důchodu (připraven zodpovědět jen ty správné otázky, vycházející s duchovní praxe): budu k mání jen pro připravené. Tahle země a doba není pro hodné, slušné a nadšené.
Stín míčku v bazénku
Potíž a tragikomedie je v tom, jak praví jeden vtip, že (i duchovní) důchodce již ví (co je to duchovnost, osvícení, efektivní mozek, umění učit a naučit se učit) a zná odpovědi na všechny existenciální, ale i každodenní otázky, ale nikdo se ho na nic neptá. Nebo jinak, je mi jasné, že jsem svou energií, svým nadšenectvím a ochotou prosazovat nové věci a postoje ty línější a méně odvážné kolem sebe nepozval k lepším výkonům, naopak, spíše vystavil konfrontaci s jejich vlastním svědomím (přičemž psychologové vědí, že dotčený(á) pak podvědomě vytěsňuje vlastní vinu a zodpovědnost): a akorát nepřestane kouřit, lhát, „užívat si“, a akorát nezačne cvičit, myslet i na druhé…
O to víc jsem vděčný za každou pozitivní zpětnou vazbu.
Vážený pane Marku, tuším, že podobných emailů máte plnou schránku, ale i přesto bych ráda vystoupila z anonymity internetu a chtěla Vám moc poděkovat za všechnu Vaši osvětovou duchovní práci (či spíš dřinu), co pro nás děláte. Čtu Váš blog pravidelně už nějakou tu dobu, také se velice ráda vracím k Vašim knihám, ve kterých pořád nalézám něco nového, co mi při předchozím čtení nedošlo, nebo co jsem nebyla připravena pochopit.
Nesmírně Vám také děkuji za zveřejnění Vašich přednášek na youtube. Celá rodina se teď i díky Vám učíme hrát na didgeridoo (a těm nejmenším to jde pochopitelně nejlépe). Všechna těhotenství jsem prozpívala a přirozeně porodila tři nádherné děti, to poslední dokonce před pár měsíci doma a orgasmicky.
Po narození prvního dítěte jsme se z Prahy přestěhovali na vesnici, blíž přírodě. První měsíce jejich života jsme děti neustále nosili (a to nejmladší stále ještě nosíme) v šátku. Chystáme se naše děti učit alespoň pár let doma. Muže se snažím co nejčastěji chválit, syna nechávám běhat po zahradě nebo v lese „lovit jeleny“ a už se nemohu dočkat, až s dcerami jednou oslavíme jejich první menstruaci. Ačkoli jsme s mužem zapálení hráči irské tradiční muziky (a prošli jsme základním hudebním vzděláním), necháváme děti na nástroje, které mají doma volně k dispozici, si hrát. Možná Vás potěší i to, že naše děti jsou z mužovy strany vzdálení příbuzní Eduarda Tomáše, kterého jsem už já bohužel neměla tu čest osobně poznat.
Prošla jsem velkou změnou, i když samozřejmě vím, že mám před sebou ještě mnoho, mnoho práce a stojím teprve na začátku cesty, ale za to první nakopnutí tím správným směrem vděčím právě i Vám a ráda bych Vám za to poděkovala. A když zrovna kolem sebe budete častěji narážet na ty nepřipravené, pomyslete prosím na ty, kterým Vaše rady jednou otevřou oči, právě tak jako mně. S nesmírnou úctou…
Díky, Veroniko, tohle uznání nakonec mi umožňuje zamávat a stáhnout se z toho uspěchaného veřejného života nefungující společnosti (mám na zdi vylepen kreslený Jiránkův vtip: Nádherná země. Ale příšernej stát…). A tak jsem předal hudební nástroje, knihy, sbírku cédéček dál (ať slouží), a užívám si se v pronajaté (zenové, tedy všemi odstíny zelené barvy překypující) zahradě, kam stále větší hluk ze stále hustší automobilové dopravy stále moc nedoléhá, a kde mám pingpongový stůl.
Tahle společnost mi v podání žárlivých kolegů hudebníků, úředníků, rozhlasáků, bloggerů a dalších nepřejících neumožnila podávat a předávat výkony na 100%, a tak jsem o to, co vím a umím, dělil alternativními způsoby. Dalo by se napsat, že jsem prostě býval nejméně o sedm až deset let napřed (a žádná z mých žen nakonec neunesla intenzitu a vytrvalost mé lásky). Bohužel, svět (a už i ženy) se řítí k povrchnosti a neschopnosti hledat a nalézat, takže nepředpokládám, že se najde víc jak několik zájemců, kteří si na internetu nebo v mých knihách najdou, co je popostrčí žádoucím a správným směrem (i čtenost tohoto blogu se neustále snižuje), nebo dokonce osvědčené metody začnou prakticky dělat a trénovat… takže je jen logické, že jdu do (duchovního) důchodu.
Zítra si vyřídím Opencard pro lidi, kterým je nad 65 let, pro případ, že bych jednou za dva týdny chtěl do hluku a zmatku velkoměsta, počítače věnuji vnučkám, a jen občas budu na svém věrném a „user friendly“ i-padu číst, co se děje ve světě. Přeji všem svým věrných čtenářům a čtenářkám, aby vždy našli(y), co hledají, a především aby nepřestali(y) hledat.
