Po téměř čtyřiceti letech jsem viděl na ČT2 film Racek. Byla to právě předloha tohoto pomalého, vizuálně dokonalého, a jaksi nenápadně duchovního filmu, tedy tenká stejnojmenná kniha Richarda Bacha, kterou jsem na počátku 70. let min. stol. „náhodou“ našel v antikvariátě v Italské ulici. Její námět, ale i tehdejšímu začátečníkovi srozumitelná angličtina, mne utvrdila v pocitu, že život stojí za to, zvláště pokouší-li se člověk o dokonalost. Podtrhával jsem si neznámá slovíčka, po večerech je vyhledával, a Racka pak přeložil a samizdatově, v několika průklepech, přepsal a rozdal přátelům. Psalo se v ní, a ve filmu se mluvilo, o dokonalosti. Naznačuji, že teď při sledování filmu z roku 1973 bylo zjevné, že všechno, co jsem se potřeboval a měl dozvědět o duchovnosti a cestách k ní vedoucích, jsem našel (také díky vlastnímu překladu – dělal jsem jen zároveň i pro druhé, protože jsem se nemohl nepodělit) už tehdy v knize a filmu.
„Účelem života je najít dokonalost… a předat ji jiným,“ říká ve filmu na jednom místě moudrý racek Čang novicovi Jonatánovi. Tehdy a ani další roky jsem si neuvědomil, že mne nejen tímto citátem, ale i celkovým posláním knihy autor (a racek) pozitivně nasměrovali. Dnes, o stovky podobných nádherných filmů a knih (které mne ovlivnily) později, vyrábím v rámci možností (někdy je doba a čas a podmínky docela proti) dokonalosti jak na běžícím pásu… téměř denně za pingpongovým stolem.
Za podvečerního nízkého slunce, takže dobře vidím, sekám dokonalé míčky jak Baťa cvičky. Daří se mi vědomě kroutit míček z boku, a umístit jej něžně, aby zapadl hned za síť a na kraj stolu, a odrazil se navíc, protože má silnou boční rotaci, šikmo ven: partner, jak má ruce dlouhé, nestíhá. A směje se nadšením se mnou. Jindy záměrně třikrát za sebou zahraji míček „prasátkem“: převalí se přes pásku na vrcholu síťky (někdy jen tak, jindy třeba popojede po jejím vrcholu kousek dál, a včera si na horním okraji síťky dovolil i parádičku: vypadalo to, že si zkusil krasobruslařský axelpaulsen). Jindy se několikrát trefím přesně na roh stolu.
O tuhle dokonalost jde, vysvětloval jsem novicovi. A při pingpongu, kdy je myšlení a rozum příliš pomalé, a tělo reaguje jaksi zenově, „před myšlením“, intuitivně (údery se dají natrénovat, takže pak hráč kouká, jak je dokonalý, a odvrací míček, a navíc jej umístí do protipohybu partnera, jako by se nechumelilo – ono se taky rozumově nechumelí, a člověk sám sobě, svému tělu, prostě nepřekáží vnucenou nutností se rozhodnout), se dokonalosti vyrábějí často a pak už pravidelně. Nějaké míčky člověk zkazí, no a co, ale vždycky se povede několik dokonalostí za sebou. Novic už dokonale pochopil, proč tenhle zenový pingpong provozuju a učím, a že pingpongem se dá dojít nejen k uvolněnému zápěstí (a mysli), ale i k dokonalému životu (nejen za stolem).
Z počátku jistě i on nechápal, proč hraji vždycky, od prvního míčku, na plný plyn… když je přece začátečník, měl bych ho šetřit: občas si, jako jeho předchůdce, ani nepinkl. Jenže není cesta k dokonalosti, dokonalost je Cesta… a nutnost být neustále ve střehu, a bděle podávat (když např. zkazí třetí podání, končíme) a snažit se hrát dokonale, ho už (jeho tělo daleko dříve než rozum) vycvičila, a dnes mi pořádně zatápí a některé jeho míčky jsou dokonalé. Samozřejmě, jak je lepší a lepší, jsem lepší a dokonalejší i já (sám bych se k téhle dokonalosti a samozřejmosti, s jakou instinktivně vracím dokonale zasmečované míčky, nikdy nepropracoval).
Technika hry se sice dá načíst nebo vysvětlovat, ale naučit se dá jen hrou a při hře. Proto tak rádi hrajeme s Martinem, jinak doktorandem pedagogiky, jogínem a zájemcem i o jiné věci duchovní, který si jednou za týden či dva přijíždí zahrát. Hrával totiž jako dorostenec závodně, a umí se proto za stolem pohybovat právě tak dokonale, jak dokonale umí vysvětlit proč a jak se hraje tento konkrétní úder právě takto. Střídavě na něho koukáme a radujeme se z jeho dokonalých postojů, úderů a míčků..
Jednou se slečna jiného návštěvníka udiveně ptala, proč nám ten míček tak často padá na zem. Vědoucně jsme se mezi sebou usmáli: nedošlo jí, že se každým míčkem snažíme o dokonalost, a o to větší tichou vnitřní, ale často i velmi hlasitě citoslovci vyjádřenou vnější radostí oslavujeme dokonalost míčku, úderu, ale i života. Protože pokoušet se prostě jen odpinknout míček na druhou stranu stolu je v pořádku, ale zaplaťpámbu pro společnost, roste počet těch, kteří se neustále umanutě snaží o dokonalost (která vynálezy nových hraček a sportů narůstá). Je lepší a zábavnější být aktivním tvůrcem dokonalosti (k níž vede cesta skrz řadu nepovedeností), než pasivní obětí okamžiku a vnějšího osudu…
Proto je třeba pokoušet se, aby každý den byl (v jakékoliv disciplíně života) vždy o kousek lepší. Tak jako se racek Jonatán pokoušel a naučil létat dříve pro něho i jeho hejno nepředstavitelně rychle, stále dokonaleji, a dospěl až k poznání a realizaci zjištění, že tělo je jen zhmotněná myšlenka, skutečná duchovnost je o tomtéž propojení těla a mysli, ducha a hmoty.
Protože zvláště u pingpongu platí, že čím lepší je partner (záměrně nepoužívám slovo „soupeř“, protože skóre nikdy nepočítáme), tím líp si zahraješ, a tím víc se zlepšíš i ty. Protože všichni kolem nás jsou partneři ve snaze jednat a žít stále dokonaleji. Protože dokonalost (pozornost, kvalita) se nikdy neztrácí… a nepinká jen nad pingpongovým stolem.
Naznačuji, že každý z nás má své „dokonalosti“, ze kterých může při osobní pozitivní transformaci vycházet. Každý z nás pak může být, nejen ve svých zjevných dokonalostech, každý den o trochu lepší.
http://blog.baraka.cz/2011/08/dokonaly-micek/
http://blog.baraka.cz/2011/06/dokonalost-postolky/
http://blog.baraka.cz/2011/06/proc-jsme-nedokonali/
http://blog.baraka.cz/2009/01/proc-nejsme-dokonali/
http://blog.baraka.cz/2009/01/nedokonalost/
http://blog.baraka.cz/2011/01/zen-a-umeni-pingpongu/
http://blog.baraka.cz/2009/01/vsichni-jsme-dokonali/
