Zatímco se tu i jinde již 15 let marně snažím naznačovat souvislosti, mainstream již začíná téměř pravidelně přinášet rádoby senzační zprávy např. o tom, že ta dobrá hudba léčí, zatímco téměř všechna současná je rozladěná, že porodnictví spíše škodí než pomáhá, že ženy české se změnily víc, než tuší, že nepozornosti jednotlivců napomáhají a hnojí blbou náladu společenskou atd. Autoři, i čtenáři (kteří mi tyhle zprávy přeposílají), se liteře zpráv diví, aniž jim ovšem dochází jejich „duch“. Paradigma doby se pomalu posouvá, a už mi nepřichází výhružné, osočující a urážlivé e-maily: doba se vskutku mění. Jenže jen na povrchu. Duch paradigmatické změny je stále odmítán. Nezbývá mi, než neustále pokračovat v nabídce informací, které by mohly být katalyzačními spouštěči individuálních, a posléze i kolektivních změn. Třeba z toho hrachu na stěně a pod ní někdy dobrá kaše opravdu bude…naznačuji, že zatímco se čtenáři i přeposílači takových zpráv diví, já se divím, že se diví až teď…
Teď, když je mi už třicet, musím upřímně přiznat, že se můj vztah k mužům změnil. Zhoršil. Zkomplikoval. Já sama jsem si ho zkomplikovala. Chci toho po nich často tolik, že i superman by se šel ze zoufalství radši odstřelit. Nevím, kdy se to zlomilo ani proč se to zlomilo. Nevím ani, jestli na to existuje někde nějaká speciální dlaha. Jestli to jde jako ještě zasádrovat. Pořád ještě chci, aby byl zábavný a vypadal dobře, tím to ale nekončí. Začalo to přitom zcela přirozeně a tak nenápadně, že jsem si toho vlastně ani nevšimla. Našla jsem si práci a tak jsem logicky chtěla, aby i on nějakou měl. Pak jsem si našla lepší práci a po něm chtěla, aby taky nezůstal pozadu. Zvýšila jsem svoji životní úroveň a po něm jsem vyžadovala, aby na ni dosáhl. Teď chci, aby ta jeho životní úroveň byla pokud možno vyšší než moje a tu moji tam za tou svou vytáhnul. Kdy se to proboha stalo? Nejsem člověk, který by svoje štěstí měřil penězi a jsem přesvědčená, že o ty peníze tady vlastně až tak nejde. Nejsem ani ten typ, který by byl k ostatním náročnější než k sobě, jsem náročná pouze k muži, se kterým jdu na rande. Chci, aby měl smysl pro humor, a tím myslím zejména ten můj. Chci, aby uměl řídit auto, a aby samozřejmě nějaké auto měl. Chci, aby chodil do dobrých restaurací a bral mě tam s sebou. Chci, aby mi nosil dárky. Chci, aby byl úspěšný, protože orgasmus je pak rozhodně o něco lepší. Chci, aby byl vzdělaný, milý a byl totálně na úrovni, a pod tou úrovní si představuji všechno, co se do ní vejde. Říkám si, že přece nejsem tak přízemní, abych tohle chtěla, a občas přesvědčím samu sebe o tom, že to vlastně ani nechci, ale někde tam vzadu v hlavě všechny ty muže pořád skládám do té své dokonalé nereálné šablony, kde se žádná chyba neodpouští. Stokrát radši bych byla, kdyby to bylo jednodušší. Kdyby mi prostě přinesl sněženky a já se rozbrečela.
http://velikovska.blog.respekt.ihned.cz/c1-53281990-nezapadas-do-sablony
Podle Hannah Arendtové jedním ze spolehlivých příznaků totalitního uspořádání společností je stav, kdy člověk ztrácí sám sebe a upadá do kolektivní neodpovědnosti za své jednání. Jedině tehdy, má-li člověk prostor k vlastní realizaci a převzetí odpovědnosti za sebe a své okolí, může také být sám sebou. Být sám sebou člověk může být pouze ve vědomém a prožívaném vztahu ke svému okolí. Totalita nesnáší oboje – vztahy i autonomii, totalita operuje s prostředky jako je strach, nedůvěra, izolace. Za odpovědné tedy považuji péči o prostor, kde zůstala zachována autonomie ve vztazích celku. Bacilonosiči totalitního myšlení a uspořádání skutečnosti nejsou totiž nikdy „ti druzí“. Největším traumatem kolektivu, tedy společnosti, tedy národa, je asi toto vědomí – jsme to my, kdo toto způsobil. Co se to stalo po válce, v padesátých letech? Co se dělo po Pražském jaru? Co se děje teď? Jana Hradílková
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jana-hradilkova.php?itemid=14590
Někdo má prachy z krve na ulici. Jestli se chceš vyhnut potopě, postav si hnízdo dost vysoko. Jsou ještě jiný než špatný zprávy? Ptá se rozčileně samotář, kterému svět vlezl dírou v plotě do zahrady jak sousedovy slepice. Jakože zrovna ti, co za ten bordel můžou, pořád pevně sedí na svý židli? Každém ví, že v dešti stojí deštník víc… Michal Bystrov v recenzi alba Tomma Waitse Bad as Me (LN 22. 10. 2011)
V podstatě téměř všechna hudba, kterou slyšíme dnes v mediích nebo se prodává v obchodech, ať už je to rock, jazz, soul nebo klasika, je atonální a kontraproduktivní ve srovnání s úžasnou transformační silou Solfeggio tónů. Jedna z Solfeggio frekvencí 528 Hz je známá jako „528 Miracle „, protože ta má pozoruhodnou schopnost léčit a opravovat DNA v těle a je to přesně ta frekvence, která byla použita genetiky při biochemických procesech. Změnou původní Solfeggio stupnice se změnily výrazně zpěvy, tedy i ty zpívané v kostelech a změnou frekvencí byly ovlivněny změny v koncepčním myšlení, což mělo za následek oslabení duchovního vlivu církve.
http://www.subliminalset.eu/sublimin%C3%A1ln%C3%AD%20technika/Solfeggio%20frekvence.htm
Vyhlášená pražská porodnice U Apolináře je podle výsledků nejslabší ze všech velkých nemocnic. Ženy tu dlouho leží na JIPce a musí se podrobit i více vyšetřením. Zatímco průměr doby strávený v anestézii v celé republice je 39 minut, tato nemocnice má 137 minut, a to je špatně. Přitom se dávno ví, že ideální pro pacientku je, když jí nemocnice nabídne jen lokální anestézii při porodu císařským řezem, žádný pobyt na JIP, jizvu sešitou vstřebatelným materiálem, odchod třetí den domů. Realita je však jiná: průměrná doba strávená v nemocnici je v těch velkých 7 dnů a těch menších o den déle. Lenka Petrášová, Moc péče škodí, slavná porodnice neuspěla, MF Dnes 22. 10. 2011 Nejlepší? Velké porodnice: Hradec Králové, Královské Vinohrady Praha, Thomayerova nemocnice Praha, malé porodnice: Jeseník, pak dlouho nic.
Šokující spojení, i kdyby mělo být jen statistické, našli vědci v USA mezi násilím u dospívajících a množstvím sladkých, sycených limonád, které vypijí. U středoškoláků v Bostonu, kteří vypijí více jak pět plechovek nedietních bublinkových nealkoholických nápojů, byla o 9 až 15% vyšší pravděpodobnost agresivního chování než u vrstevníků, kteří pili sladkých limonád méně… Vyšší náchylnost k násilí u konzumentů sladkých limonád je obdobná jako u předchozích výzkumů, které se zaměřily na alkohol nebo tabák. ČTK, LN 26. 10. 2011
Domluvil jsem se s Vlastou Markem. Křivdy let minulých už dávno přebolely a několik let jsem s ním čile komunikoval. Byl jeden z prvních, kterým jsem dal koncem roku 1984 přečíst první rukopis knihy s prosbou o korektury. Také jsem mu pustil nahrávku z Ostrova n/Ohří. Vlasta byl nadšen a jak jinak, také přesvědčen, že došlo na jeho slova a já konečně pochopil, co se mně celá ta léta snažil nacpat do hlavy. Co mu tedy zbývalo jiného, než se k nám přidat? A bylo to ku prospěchu věci. Přinesl do kapely entuziasmus, kterého měl stále ještě dost, zkušenosti a rozsáhlou sbírku perkusí. K tamburínám na stojanu, které jsem zdědil po Křečanovi – zněly jako kotle – přidal virbl a měli jsme tak pro případ potřeby i náhradu za bicí soupravu. Na koncerty vozil diktafon ze kterého pouštěl do mikrofonu další přednatočené zvuky, a nebál se zahrát na to, co bylo právě po ruce. Zkrátka poučený hudebník s citem pro věc. Po dohodě s Emilem Pospíšilem nám dali k dispozici i své papíry. Mch Band na ně potom odehrál poměrně dost koncertů a někdy byla kapela jménem Marek & Pospíšil inzerována i na plakátech! To pak bylo pro publikum překvapení. Mikoláš Chadima, rukopis dlouho připravované vzpomínkové knihy… odpověď na udivený dotaz špatně informovaného pamětníka: Vy že jste hrál rock? A i s MCh Bandem?
