Nejsme to, co si myslíme že jsme. Zatímco dosavadní knihy u nás bezkonkurenčně nejlépe informovaného popularizátora vědy a neuropatologa dr. Koukolíka byly dané téma vyčerpávající, a tedy tlusté a k neučtení, kniha Všechno dopadne jinak (Vyšehrad 2011) přináší krátká a výstižně shrnutá zjištění (poslední roky nejen jeho studia a poznání se nemohly neprojevit), že my lidé jsme iracionální, spíše hluboce citoví a magicky myslící, než racionální, tedy že spíše než Homo sapiens sapiens jsme Homo emocionalis stupidus. Protože je to kniha tenká, doporučuji koupit a pročíst. Už kvůli výrazně objektivnější než mediální informovanosti. A mně navíc umožní letmo dodat (a na přece jen menším než blogovém prostoru zopakovat) vlastní pohnutky pro odchod do bezdomoví. Také proto to nikomu neulehčím: naznačuji, že i Lao C´ je mi (svým odchodem ze zkorumpované společnosti) příkladem, že citáty ze zmíněné knihy používám kontrapunkticky ke svým tvrzením, a že právě proto to bude zase velmi náročné čtení.
Více jak devět desetin co se v nás děje jsou nevědomé operace mozku. Ženou nás pohnutky, které nevidíme. Naše jáství je luxus, a v řadě aspektů je to iluze. Myslíme si, že si myslíme, nebo víme, že se svobodně rozhodujeme. Jenže takzvanému vědomému rozhodování našich neuronálních systémů předchází o půl vteřiny rozhodnutí nevědomá.
O tom, že život je iluze (mája) a že Indové měli již před pár tisíci lety pravdu, jsem přednášel a psal mnohokrát. Toho, že to zatím sice jen pár desítek mých čtenářů (ale pro ostatní je to jen otázkou času a dostatečných krizí) akceptuje, jsem ani nedoufal, že se dožiju. Proto jsem taky tak hojně využíval mediálních technologií (a nikdy nepřestanu být vděčen za to, že jsem žil, co se týká možností šířit nejen své myšlenky a zprostředkovávat nové a jiné otázky, v tom postupně nejlepším čase xeroxů, walkmanů, kazet, cédéček, e-mailů, flešek a iPadů), a co jsem chtěl říct řekl nakonec i vizuálně, pomocí videí na YouTube (v tomto ohledu zvláště přednáškou Jak jsme zmateni rozumem, kterou vidělo již přes dvanáct tisíc diváků). Mohl jsem tak efektivitu své práce neustále průběžně zvyšovat: na psacím stroji jsem nedokázal propsat více jak 14 kopií, na přednášky v dobách totality chodilo tak patnáct, pětadvacet lidí, po revoluci jich bývalo tak nad třicet, na festivalech pár stovek, Many a Baraky četly a stále čtou tisíce lidí, a články v Regeneraci nebo Meduňce se dostaly k očím a myslím třiceti tisícům zájemců a zájemkyň…
Dnes už prokazatelně víme, že představy neoliberálních ekonomů o tom, že člověk je racionální a má se starat jen o sebe, čímž nejvíc prospěje druhým, nemohou v běžné praxi bez hlubokých a zbytečných ztrát fungovat.
Proto jsem rezignoval na oficiální vzdělání, studoval soukromě (jen to, co jsem chtěl) a naučil se přežít (a postarat o rodinu se dvěma dětmi) tak, abych měl co nejvíce času na kultivaci vlastní osobnosti (proto práce ve skladu potřeb pro výtvarníky a poté jako ideál noční hlídání v Národní galerii). Ekologický jsem býval již v 70. letech min. stol. Proto jsem také i dr. Tomášovi neustále zdůrazňoval, že jeho (z mého pohledu tak pomalý) styl výuky (pomalých, protože celoživotních metod, např. jógy) už nestačí, že času je málo a voda stoupá… Proto jsem zvolil, vystudoval a učil zen, proto jsem si psal s José Argüellesem, který již na počátku 80. let min. stol. představil Západu teorii Mayů o konci času v roce 2012. Proto jsem studoval u Ruperta Sheldrakea jeho morfické rezonance, proto jsem překládal jejich knihy a seznamoval se s lidmi jako je Gary Zukav, Ram Dasss, Fred Alan Wolf a další. Jinými slovy, poslouchal jsem od mládí svůj vnitřní hlas, a synchronicitně jsem býval vždy (na křižovatkách osudu) na ty správně nové podněty a lidi připraven. Proto jsem po fázi naivního nadšenectví přestal doufat, že i jiní jsou právě tak nadšení a vytrvalí a umanutí jako já, a naučil jsem se nečekat ani na souhlasnou reakci, natož vděk.
Tři ze čtyř scénářů předpovědi Global Environment Outlook 4 jsou pesimistické a ten čtvrtý je utopický. Narazili jsme na ekologické limity, na to, že náš ekonomický model je bez radikálních a technologických a sociálních změn neudržitelný. Náš druh narazil sám na sebe. Naše neolitická poznávací i citová výbava, kterou jsme přizpůsobeni životu v malých skupinách a ve volné přírodě, pro život v moderní společnosti nestačí. Protože náš program zní: zmocni se zdrojů a zlikviduj druhé. Soudobé mocenské elity jsou bez vize, hluboce ponořené do halucinatorních představ o lidské povaze.
Korupce moci a spotřeby je infekční. Proto jsem hrával amatérskou alternativní rockovou hudbu a posléze world music, proto jsem prakticky zadarmo (většinou jen za cenu dopravy a nocleh a stravu) přednášel o umění myslet a vydat se na Cestu duchovnosti. Proto jsem pak v pravý čas byl připraven na pomalou meditační chůzi a Thich Nhat Hanha, alikvotní zpěv a Davida Hykese, zájmem o indickou klasickou hudbu a hrou na tabla na world music, proto jsem přestal jednu dobu používat (levohemisférová) slova a začal hrát na (pravohemisférové) tibetské mísy. Proto jsem psával samizdaty, proto dnes vydávám své knihy sám a dotuji jejich čtenáře (a poslední dobou hlavně čtenářky). V roce 1979 jsemv Japonsku dva měsíce žil (za 50 dolarů) ve společnosti, která fungovala tak, jak většina jiných společností nefunguje dodnes.
Naše planeta je obsazena lidským druhem, který se exponenciálně množí. Existuje na sto osmdesát co do moci hierarchicky strukturovaných států, které vytvářejí koalice, a ty koalice hrají o zdroje. Jedním ze základních rysů šéfů těchto koalic, který je čistá patologie, je mocenská posedlost. A ta začíná připomínat karcinom.
Nejen verbální kritiku, ale i lék a řešení (duchovnost a odmedikalizování porodnictví) jsem přitom nabízel od samého začátku snah o zjištění, o čem to tady na tom hmotném světě vlastně je, ale ani tehdy, ani dnes není zájem. Zatímco v dobách totality bylo nutno informovat, že to či ono je vůbec možné, po sametovém převratu jsem pilně začal přednášet o praktických metodách vedoucích k duchovnosti a probuzení (buddha ═ probuzení) z iluze programů mozku. Učil jsem propojovat mozkové hemisféry (metoda PLL PLL PL), alikvotní zpěv, pomalou meditaci v chůzi (kinhin) a další jednoduché a i pro líné Čechy akceptovatelné metody (viz kniha Meditace aneb návod na použití člověka). Hovořil jsem o tom, že jedině duchovnost (tedy individuální revoluce v hlavě každého z nás) může stát na počátku pozitivní transformace jedince i společnosti. Také proto jsem byl dokonale připraven na nádherné video Kvantový aktivista (Dr. Goswami), ve kterém je řeč o všem, čemu jsem se i já postupně věnoval, včetně zmínky o tom, že Tibeťané (i když nejen oni) o skutečné (kvantové) podstatě světa věděli již dávno před kvantovými fyziky.
V současné době naše genetické uspořádání plus naše evoluce plus technický stav společnosti plus naše ekologické limity sečteno dohromady vypadají na pořádný malér.
Celé roky jsem na dotazy odpovídal, že pro skutečnou změnu ještě není tak zle (aby mohlo začít být lépe). Nakonec jsem logicky dospěl k počátečním prapříčinám současnosti: k těhotenství a porodu. Jenže jestli mi mí „pražané“ nerozuměli, když jsem hovořil o hudbě jako o druhé straně mince jménem duchovnost, o to víc si ťukali na čelo, když jsem se posledních deset let intenzivně zabýval propagací přirozených (a raději domácích) porodů. Až sem ani dr. Koukolík (přece jen limitovaný naprogramováním materialistickou vědou), ale ani většina porodníků, také zatím nedošli. Proto mi stačí že myšlenky byly zasety… nechci (neumím) jen trpně čekat, až to někomu dojde. Své poslání jsem naplnil: vím to právě tak, jako hudebník nebo lektor nejlépe ví, zda se mu koncert nebo kniha či před náška povedl(y). A souzním s Krišnamurtim: Není známkou zdraví dobře se přizpůsobit nemocné společnosti.
Naznačuji, co jsem posledních třicet let často opakoval: prožil jsem intenzivní a šťastný život. Narodil jsem se po válce, ale jako kluk jsem politické procesy a Stalina nevnímal: začerňování jeho fotografií v učebnicích bylo jen zpestřením školy. Zato jsem nadšeně sledoval první družice a kosmonauty. Zatímco indiáni používali k pobytu ve změněných stavech vědomí (a tedy kvantového světa možností) ayahuasku, já se kamarádil s intuicí a umanutě si nenechal vymluvit, že nefunguje… protože mně, jak jsem stále častěji zjišťoval na výsledcích (synchronicitách), fungovala. Proto jsem (synchronicitně) býval připraven a rezonoval jsem.
Jenže situace zvláště (a nejen) u nás v poslední dekádě není lepší, naopak, stále se zhoršuje (např. nádraží v Hulíně je právě tak absurdně nefunkční a matoucí, jak bývalo za socialismu). Louže ve vchodu do vily v Havlově hře a filmu Odcházení (a kámen v cestě číšníka) je jeho přehnané postěžování si, že Češi (až na rockery a písničkáře, viz níže) jsou líní a egoističtí: proto také naše společnost nefunguje. Stačilo by kámen odklidit, louži zaházet… stačilo by, aby se jeden jediný člověk shýbl a udělal něco i pro druhé: kámen odnesl jinam… ale ne, Češi většinově jen pomouvají jiné a neudělají nic, co by šlo mimo rámec jejich vlastního ega. A tak naše společnost nejenže nevzkvétá, ona stále víc a nenapravitelně upadá. Svět takovéto sebestředné materialistické společnosti už delší dobu přestává být mým světem: materialismus nefunguje nikde jinde, ale na našem malém hnojišti konjunkturálně zasmrádl ad absurdum.
A ještě odjinud: s Václavem Havlem teď skončila éra, za které bylo možné, aby se rockeři dostali na prkna, která znamenají politickou moc. Jinými slovy, rock byla ta pravda, o které tak často mluvil. A s jeho smrtí tenhle koncert končí. Už nikdy se nezopakuje situace, kdy na závěr státního pohřbu zazní rock se vším všudy. Kdy po tři dny se na obrazovce státní televize objevují a mluví o bývalém prezidentovi jeho přátelé máničky, undergroundi a rockeři, kteří žili v pravdě, hned po politicích a těch, kteří nikdy v pravdě nežili. Kdy oficiálnost a předstírání trapně a ihned zapadnou mezi akordy upřímných hudebníků, kteří si zažili dlouhé roky pronásledování za snahu žít v rockové pravdě, právě tak jako si Havel musel protrpět kriminály za odvahu mluvit pravdu. Byl jsem u toho téměř od samého počátku. Zažil jsem si to, užil jsem si to… a jsem si jist, že to končí a takto se to již nikdy nezopakuje.
Navíc, jaksi ekologicky vzato, jako důchodce už (v tomto absurdním systému nemocničního pojištění) začínám spotřebovávat peníze na lékařskou péči svých vnoučat. A nerad bych, po tolika letech snahy nezanechávat stopy, je takto, nepřímo, zanechávat začal.
Proto opakuji: vše, za co jsem byl zodpovědný sám, se mi podařilo uskutečnit. Že zpětných vazeb bylo málo? Prostě jsem předběhl dobu. A právě proto jsem vždy rád ocenil výsledky myšlení a studií jiných ne-normálních, a právě proto jsem (synchronicita) tak vychutnal (a doporučuji) zmíněné video. Právě proto neodcházím od nedodělané práce. A právě proto se sem už nehodím, a proto také mohu s úsměvem na duchu i těle tak či onak vyvanout zpět do světa přírody (a kvantových možností).
