jsem uměl už jako kluk: ať už jídla (takový kus chleba se sádlem a cibulí, se kterým jsem běžně hrával fotbal, nebo jen rohlík, to byla báseň), nebo četby (verneovky, a pak Štorch, Jirásek, a cokoliv s příběhem, a pak scifi, nakonec i v angličtině), nebo jakýkoliv sport (šly mi i všechny dětské hry, a docela brzy jsem byl kapitán a vybíral jsem si spoluhráče do družstev na vybíjenou, hokej, fotbal). Užíval jsem si každoročních jarních nebo podzimních povodní, sněhu, silného severního větru, školy (chodil jsem první, školník mi otevíral vrata), dobrodružství, přírody. Užíval jsem si běhání, bruslení a lyžování, míče, života. A co jsem se v mládí naučil…
Když už jsem po sametovém převratu věděl, že dokonalé zaměstnání nočního hlídače brzy opustím (i když přesný termín jsem neznal, nechával jsem to náhodě), chodil jsem každé druhé odpoledne do práce velký kus cesty pěšky (někdy až z Vinohrad, přes Václavák, po Národní, přes Karlům most a buď Nerudovkou nebo po zámeckých schodech až do Šternberského paláce), abych si mohl vychutnávat Malou stranu a Prahu jako takovou. Cestou jsem vymetl pár knihkupectví, a v Českém spisovateli jsem kontroloval, jestli už dostali Sešity pro mladou literaturu nebo jiné další chuťovky, a hned na Kampě jsem se na lavičce začetl. V Mostecké jsem v jediné tehdejší (parní) pekárně zakoupil ručně uválené a ještě teplé rohlíky, a naproti deset deka nugátu: to byla lahoda, cestou do schodů nebo na hrad.
Někde jsem už v mládí četl výrok o tom, že ten, kdo umí žít, dokáže každý den prožít, jakoby měl být jeho poslední. Právě tak jsem si, jakmile jsem zvládl základy techniky bubnování jak na bicí soupravě, tak později na kongo, tabla a tibetské mísy (či v poslední době steel drum a one-tone drum, neboli hang), užíval ty slastné chvíle improvizací, pravohemisférovou komunikací s kolegy v kapele vyvolaného a pak intuitivně udržovaného „změněného“ vědomí: trans, a nakonec, když už jsem se naučil umět skončit, i tichá niterná extáze.
Po příjezdu z varšavského seššinu v roce 1981 jsem se cítil tak nabit slastí, radostí ze života a zenu, zázračných lidí a detailů na ulicích, že jsem chodil, jako bych se doslova vznášel pět centimetrů nad zemí. Nechtěl jsem očima plnýma slz štěstí rušit ostatní, a tak za den dva jsem uměl mít slzy jaksi nehmotně, uvnitř, ale byl jsem si vědom, že právě ony jsou jakýmsi virtuálním důkazem, že ten stav (satori, nirvána, samadhi) existuje a já jsem tím stavem, bez ohledu na to, kde právě jsem a co právě dělám. Věděl jsem, že to jednou musí skončit (tělo a mysl si zvyknou, jak je jejich přirozeností), ale život v přítomnosti, teď a tady, byl tak hlubinný, že jsem si byl jist, že na ty vteřiny minuty a nakonec hodiny nikdy nezapomenu (a že prostá vzpomínka pak dokáže zpětně vyvolat stejné niterné slzy).
O tom, jak jsem si užil toho nejlepšího jídla na světě, které jsem kdy jedl a které kdy budu jíst, do té doby nenáviděné cibule (jen tak, na másle), jsem psal v knize Český zen. Nikde jsem ale zatím písemně nezmínil, jak jsem dva roky připravoval cestu do zenového kláštera v Japonsku (tlustý sešit plný výstřižků, jízdenek a fotek je dnes uchován v Libri prohibiti). Užíval jsem si i všech neúspěchů: tehdy vycestovat na dvě měsíce (v době devizových příslibů a výjezdních doložek a potvrzení ROH a SSM, přestože jste nebyl jejich členem, že jste způsobilý vycestovat atd.) a ještě do echt divně kapitalistického Japonska, bylo prostě nemožné, ale já byl a žil v jakémsi tranzu intuitivní a stále přesvědčivější jistoty, že to dokážu. Totéž jsem pak předvedl v samotné zemi vycházejícího slunce: jako bych se při příjezdu sovětského parníku do přístavu Jokohama nadechl, začal si všeho užívat, a po dvou měsících, při nástupu na tajfunem o půl dne zpožděný parník, vydechl. Dva měsíce nepřetržitého užívání si ve stavu rozšířeného a bdělého vědomí (věděl jsem docela jistě, že už se tam nikdy v životě nepodívám, a tak jsem si každý den, každé setkání, každou zenovou zahradu, a každý detail v klášteru užíval, jakoby to byl den a detail poslední).
Věděl jsem už tehdy, že to je nepopsatelná zkušenost jak faktograficky (taky mi naprostá většina posluchačů mých následných přednášek o Japonsku se spoustou diapozitivů vůbec nevěřila), tak z duchovního hlediska. Jenže já intuitivně (a takhle natrénován) věděl své. O třicet let a desítky přeložených článků a stovky přednášek i o kvantových stavech a možnostech (setkávání světa duchovních mistrů a šamanů se světem kvantových fyziků) později jsem jen tak, levou rukou (pravou mozkovou hemisférou) byl synchronicitně vždy připraven neminout šanci a sklízet ovoce své usilovné práce. Zatímco začátečník (nebo puberťák) dokáže vědomě takto intenzivně vydržet pár minut, nebo hodinku, a pokročilejší hodin několik, po třiceti letech praxe mi to teď jde samo (i když ne bez sem tam nějakého přerušení, třeba s průjmem za mínus dvaceti na venkovské kadibudce). A dokonce i ve snech.
Prožívám a užívám si to (dokonce jinými slovy napsáno a sděleno v různých pro jiné převratných článků a videí) zase, už pár týdnů. Každý den vychutnávám, jako by byl můj poslední. Nejen teoreticky: žijeme dnes dobu, ve které nevíme dne a hodiny – sopka Katla na Islandu může vybuchnout klidně dnes nebo zítra (čím dříve, tím lépe), mraky prachu pak zakryjí oblohu na pár týdnů, a následky mohou mít celospolečenské, a tedy i individuální, ekonomické a sociální dopady (které, jako v kvantovém světě, mohou a nemusí následovat krach bank, znehodnocení peněz, možná i pád internetu, a koncem příštího roku i další přírodní a společenské katastrofy… pokud to nebudou tyhle, budou to jiné, ty lidské).
Vybízel jsem k tomu i zde na blogu už několikrát: užívejte si, dokud to jde. A třeba se poté i naučíte (to já už tu nebudu), že lépe už bylo, a dáte se do práce nejprve na sobě, na porodnictví, na výchově a vzdělání dalších generací, a na umění užívat zázraku přírody a života ne kořistnicky, stále jen nepoučitelným neolitickým mozkem, ale prakticky duchovně, s pokorou a respektem. A po několika generacích, když to dobře dopadne, si začnete nejen užívat, ale i užívat si. Jde to: zároveň dokonale užívat věcí, situací, pocitů, soucitu a nenamočenosti v emocích, a zároveň si toho všeho užívat, aniž by to bylo jakkoli egoistické. Slovo zároveň pak poukazuje na kvantový stav naší reality, kdy vše je zároveň ta či ona možnost, to my svou vědomou pozorností rozhodujeme a volíme, a částice je pak jen zkolabování do hmotného stavu. Užíval jsem (si) a užívám toho všeho ne protože bych toužil po užívání si, ale protože to byla a je vlastně přirozená součást života, tak jako pčík nebo dětský smích.
Když člověk typu současného, vychovaný v materialismu, hmotou (a jejím konzumem) obklopený, ví, že možná má poslední příležitost, tedy že jsou dny ukojování jeho bažení konečné, lépe se soustřeďuje na věci a situace, které mu jinak unikají pod prsty bdělosti (lépe a přesněji: ignorance a lenosti). Užívá (si) jich, i když (a právě proto) neví dne a hodiny… stejně intenzivně a výjimečně, jako si gurmán užívá poslední sousto, které si na talíři pečlivě nechává.
Už se za vás všechny těším, jak si i mě (a mých blogů a knih a videí) budete užívat, až i fyzicky nadobro vyvanu (a z vašeho hlediska bude jedno, jestli někam do kláštera v poušti nebo v horách, nebo do říše kvantových možností). Rozhodně si to budu užívat.
