o alikvotním a jiném (ne)zadostiučinění… tak by se ta ranní zkušenost (z 18. 3. 2012) mohla jmenovat. Probudil jsem se stále rozeznělý, venku překvapivé teplo (v půl sedmé ráno téměř deset stupňů), již dlouho nezažitý klid na ulici a ve městě (v noci je hodně slyšet nedaleká železnice), v duši mír a… přece jen emoce, kterou jsem v sobě potřeboval uklidit, vyřešit, zrovnovážit (ve smyslu mého letitého rčení, že sen je „uklizeč emocí“). Sny si již dlouho nezapisuji, jen sem tam radím začátečnickým zájemcům o u nás stále nedoceněném umění snít (sny si pamatovat, a pracovat s nimi tak, aby se v nich dalo, kromě emočního úklidu, i duchovně cvičit), a tak mne příjemná emoce a hlavně zvukové kvality snu překvapily (a proto se, v den stěhování do bezdomoví, dělím)…
Šel jsem nějakou dlouhou školní chodbou na okraji Prahy už po přenášce (kterou k mému uspokojení natáčeli na video, takže zůstane, snad, zachována), kdy ke mně přiběhly hlavní organizátorky a překotně vysvětlovaly, že v sousední škole na sídlišti zrovna končí seminář norská šamanka a zpěvačka alikvotů, která má zítra vystupovat na největším českém hudebním festivalu, a jestli by mohla zazpívat i naší skupině. Proč ne, usmíval jsem se, jen ji pozvěte.
Ukázalo se, že Norka má pronikavý, znělý hlas plný alikvotů, ale je spíš přírodní talent a zpěvačka, než duchovní učitelka (o spojení hlasu s duchovností netušila). Navíc se v jejím doprovodu nejaktivněji projevovala má ex. Když mi Norka předváděla, co bude zpívat, zazpívala moc hezky, ale při navazování sestupné řady alikvotů (í, é, á, ó, ú) začala vždy o tón výš (takže to celé v myslích a tělech svých žákyň, protože těch byla naprostá většina) posouvala… takže případné pokračovací duchovní tréninky tím pádem byly k ničemu a muselo by se začínat znovu od začátku a odnaučovat tuhle sice na vystoupeních hezkou, ale z duchovního hlediska zdržující „ozdobu“).
Zatímco mi Norčiny žačky, v čele s mou ex, nadšeně stále znovu a znovu přezpívávaly, co se od ní, z mého hlediska poněkud špatně, naučily, a pobíhaly kolem své hvězdy a staraly se o ní a brebentily své nadšení jedna přes druhou, v hlavě se mi honilo několik souběžných věcí: zaprvé takové niterné, naprosto nesobecké zadostiučinění (ne kvůli mým zásluhám o alikvoty, a vůbec tuhle „jinou“ hudbu v Česku, ale kvůli zpívání alikvotů samému), zadruhé zvuková nádhera zpívaného snu (už dlouho jsem podobné hudební sny neměl), zatřetí obvyklý, i když jako vždy jen soukromý údiv nad tím, že u nás nikdo nikdy nebyl a není prorokem – Češi a v poslední době zvlášť Češky bezmezně obdivují spíše jakékoliv „zahraniční kováříčky“, aniž by si povšimly, že měly celé ty roky doma kováře, začtvrté s tím související pomyslné mávnutí rukou nad neschopností těch, které mne znaly, a hlavně mé ex, přiznat po těch letech a všech důkazech omyl (v naprostém nedocenění těch, kterým „perou ponožky“), a zapáté už vyšeptalý, ale přece jen se stále hlásící pocit marnosti (že u nás raději adorují zahraniční napodobeninu a módní značku, i když zaplaťpámbu za ni, než původní autentickou, i když poněkud avantgardní, tudíž nerozpoznanou kvalitu).
To už jsem tušil, že se mi to zdá, a jen jsem si tak dovychutnával po chodbách školy a z různých tříd neustále znějící alikvoty… pokusil jsem se Norce naznačit, v čem je chyba, ale přes její snahu zpívala stále začátek (a tedy i celou sestupnou řadu) o tón výš. Mé vysvětlování, že tím posouvá celý smysl této metody, prostě neakceptovala. Snovost pak potvrdil i Henry Marshall, který se tam náhle objevil. Objali jsme se, a on vysvětloval, že byl Norkou pozván, aby s ní zítra zazpíval, a omlouval se, že mi to neměl čas napsat. Pokusil jsem se mu ještě alespoň gestem poukázat na Norčino (folklórní, zpěvácké? protože i jemu ochotně zazpívala, co bude zpívat) zvýšení tónu a tím i celé řady dolů, ale v tom radostném a obdivném shonu buď neslyšel, nebo neregistroval o co jde, a tak jsem mávl rukou a klidný a stále rozeznělý dívčími a ženskými hlasy jsem se probudil… a ty dokonalé znělé zvuky plné alikvotů jsem ještě celé dlouhé minuty slyšel v hlavě.
Dovysvětlení (nejméně dvou takto snově zpracovaných, tedy vyčištěných inspirací): Za třicet let mi nikdo nikdy (oficiálně, ale kromě několika životem zmoudřelých původně věčně nespokojených žen, ani soukromě) nepoděkoval. V zájmu spravedlnosti ale musím uvést, že to není až tak docela pravda: třikrát mi poděkovali… cizinci. Z toho dvakrát právě Henry Marshall, který mne jednou na Univerzitě nové doby zmínil jako „Mahá Marek“, takže prakticky nikdo z těch asi tříset lidí, kteří právě zažili neopakovatelně nádhernou hodinku autentických manter pod vedením jejich autora a zahraniční autority, netušil, jaká je to pocta… a podruhé na konci privátního setkání po koncertu manter, kdy dvacítce účastníků v budově Maitrei, sám už poněkud znaven neustálými snahami Čechů zbožštit jeho zásluhy a cele opominout ty mé, zprostředkovatelské, překladatelské, organizátorské, autorské (knih o jiné hudbě a rozhlasových pořadů o mantrách bylo téměř nespočítaně), přece jen výjimečně zvýšeným hlasem, marně, vysvětloval: „Bez Marka bych tady nebyl ani já, ani mantry“…
Tím druhým cizincem byl Ind Góving Rádžpút, majitel obchodu Dátá (pamatujete jejich obchod Na ohradě?) a organizátor Festivalů indické kultury, který si nejen pamatoval, co všechno jsem, samozřejmě zadarmo, dělal pro propagaci indické kultury a nejen jeho akcí, a jednou to svým čtyřem zaměstnancům, kteří se vůči mně projevili poněkud neuctivě, hezky vytmavil.
Jo, a docela nedávno se objevila dvouřádková děkovná zmínka na soukromě vydaném CD se záznamem léčivých zvuků, které si vydal Petr Piňos s Danem a Janou Čadovými z klubu Dajána…
Hm, asi to tam právě v době, kdy odcházím do bezdomoví, někde uvnitř stále je, ten pocit bezmoci nad jedním z hlavních důvodů, proč jsou na tom Češi ve všech aspektech života na přelomu tisíciletí tak jak jsou: protože si neváží svých osobností a nedokáží je (d)ocenit.
Mimochodem, minulý týden jsem se dočetl, že ocenění účastníka třetího odboje a odporu (tedy těch, kteří byli za své aktivity nebo jen názory komunistickým režimem perzekuováni nebo dokonce vězněni) stále nikdo z těch asi tří tisíc, kteří si podali žádost na Ministerstvo obrany, a těch devadesáti, kterým to (od 17. listopadu 2011, kdy zákon začal platit) uznali, žádné zadostiučinění, společenské ocenění, nějaký ten diplom, či peníze (jde o sto tisíc těm v nejkřiklavějších případech, a dorovnání důchodu do průměrné výše, která je kolem deseti tisíc, což je ve srovnání s důchody estébáků a komunistů směšné), nic nedostal. Ukázalo se, že v zákoně je výslovně uvedeno, že každý účastník odboje dostane zároveň i odznak… a protože původně oslovené výrobní družstvo, které odznaky slíbilo vyrobit, vyprodukovalo nepoužitelné zmetky, musí se znovu zadat soutěž… a ocenění a peníze se tak, přes výslovný slib ministra, že půjde o otázku dvou tří měsíců, odkládá znovu na neurčito. Pro ty, jichž se to netýká, kafkárna a potvrzení absurdistánu, pro stovky těch, kterým už moc času ze života nezbývá, nebo pro ty, kteří si nemohou zaplatit opravu v komunistickém vězení vymlácených zubů, trapný důkaz, že nevděk zvláště českým světem stále vládne.
