Když se ví, jak a co, stačí k prohlubování úrovně (zatím ještě ne tak) bdělého vědomí jinak běžné, i když z hlediska aktérů docela krizové životní situace. I utržený knoflík může posloužit jako modelový příklad jak běžné povrchnosti vnímání, tak závislosti na minulých, a tedy vždy zastaralých a nefunkčních programech chování a reakcí (a jako v tomto případě, i jejich řešení), a pozdější popis z klávesnice obou zainteresovaných zase naznačí, jak tvrdohlavě a zbrkle jiné světy mají a vnímají muž a žena
Odpočívali jsme po obědě s přítelkyní na posteli a ona si povzdechla, že se asi nějak přejedla, že ji trochu tlačí břicho, popsal mi (a později i počítači) situaci pokročilý novic. Akčně mě napadlo ulevit ji rozepnutím knoflíku u kalhot. Jenže jak jsem za něj vzal, a tak jak jsem zvyklý u svých pevně přišitých knoflíků, a taky mám asi vytrénovanější ruku z pingpongu a pokusil jsem se jej prostrčit dírkou, on „rup“, utrhl se a zůstal mi v ruce. Jak už mám natrénováno neleknout se a brát vše pozitivně, s úsměvem, tak jsem se zvoláním „hop“ intuitivně vyskočil ke skříňce, ve které mám perfektně vybavené cestovní japonské šitíčko.
S úsměvem, ale přece jen nadějí, že mu pomůžu vyluštit tenhle kóan, mi později popisoval mezi čtyřma očima jádro „problému“: Asi jsem byl na přítelkyni moc rychlý a nestihla situaci ve vteřině docenit s úplným nadhledem, sice se smála, ale dodala – alespoň ses mohl omluvit.
Začal jsem se smát, a rovnou navrhl nejen zenově čisté, ale zároveň jediné správné, protože na ego neútočící (a olej do ohně v subjektivních hrníčcích tak jiných mužů a žen nepřilévajícího) řešení: Jo, měl ses omluvit, ale tomu knoflíku!
Po krátkém dramatickém tichu jsme oba vyprskli smíchy a bylo přímo vidět, jak si přehráváme v principu komickou a naprosto nedůležitou komáří situaci (ze které ovšem často žena, aktérka, právě tak jako tahle, dokáže lusknutím nezvládnuté emoce vyrobit iluzorně velbloudí a uraženou reakci). Druhý den jsem s aktérkou mluvil osobně, a pověděl jí, jak jsme se den předtím s jejím přítelem královsky bavili představou omluv knoflíkovi (který jediný, chudák, přišel k újmě: jak k tomu utržení přišel!?). Znovu následoval AHA!okamžik hlubšího pochopení, jenž spolehlivě vyvolal salvy smíchu. Chvíli jsem pak mluvil právě o nezbytnosti neustrnout na (zlo)zvykové úrovni komunikace (zvláště s lidmi, na kterých nám záleží), a požádal, aby i ona situaci popsala. Další den přišlo tohle:
Oceňuji pozornost a péči přítele, jenž mě chtěl zachránit od tlačících, na knoflík zapnutých kalhot. Neváhal a v poloze v leže za knoflík vzal a zabral. Pak nastal moment „rup“, čas se zastavil a i když jsme se spolu zasmáli, zároveň mě přepadla myšlenka, že mohl být něžnější a knoflík by vydržel. A jaká byla jeho bezprostřední reakce? „Jeeeee…..“ mi připomněla kluka, který při svačině rozlil kakao. V duchu mě mrzelo, že neřekl ani promiň a z postele vstal, odcházejíc pryč. Nahlas jsem neváhala pronést větu: „Tak ty mi utrhneš knoflík, neomluvíš se a ještě jdeš pryč, jakože se nic nestalo?“ Reagoval překvapeně, vždyť se vlastně nic nestalo a naopak bych mu prý měla poděkovatJ, že jsem knoflík neztratila třeba při procházce v lese, protože už byl načatý. V ten okamžik jsem se zas nestačila divit já, jaké „argumenty“ ze sebe vypravil. Vzápětí ovšem ze skříňky vyndal praktické cestovní šitíčko a já tak měla příležitost osvěžit si přišití knoflíku v „křížovém stylu“.
Je samozřejmě naivní očekávat, že jakkoli motivovaný a pokročilý novic (či ve věcech duchovních skutečná novicka) vyřeší od dětství nezvládané emoce jen tím, že se rozhodne s nimi něco udělat. Chce to prostě znovu a znovu zkoušet, a postupně se dopracovat vnitřního klidu a míru (viz ono slavné a u nás tak povrchně užívané sanskrtské slovo šánti)… a je-li možnost zeptat se zkušenějšího, nikdy neváhat.
Bez pomoci zvnějšku to totiž ani tomu sebesnaživějšímu moc nejde (popletená mysl vymyslí zase jen popletenosti): proto je tak důležité mít možnost sedět „u nohou“ učitele, který několika otázkami (viz toto nádherné instruktážní video) nasměruje bloudící ego hledače a novice k východu z iluzorního bludiště (nebo mít při porodu vedle sebe dulu, která již třikrát přirozeně porodila): oheň nezvládnuté emoce vzplane v desetinách vteřiny, vědomě zareagovat a ovládnout ji bez dlouhodobého tréninku prostě nelze…i mnichům v klášterech to trvá celé roky. Když se mě již před lety novic zeptal, jak dlouho mu bude trvat, než emoce (naučené instinkty z dětství) zvládne, odpověděl jsem, že celý život (pokud se nenarodil jako Ind v rodině brahmána nebo jógína, ale typicky a běžně poškozeně)… právě tak dlouho musí a může Zápaďan studovat sebe (a buddhismus a duchovnost)… a vždycky bude co zklidňovat.
Knoflík byl zachráněn a mně po chvíli šití došlo, že jsem nejen za to svému příteli vděčná, zjistila tehdy oběť utrženého knoflíku a svých emocí po chvíli zklidnění (proto ženám tak pomáhají typicky ženské práce, jako je šití, pletení, háčkování, nebo, je-li třeba, generální úklid: ne náhodou, pokud nejsou krátkozraké, se tyhle aktivity většinou odehrávají skloněně, jakoby v pokloně, nebo v prostoru před třetí čarou, harou)… ale to již bylo mléko emocí, i v nitru přítele, rozlito.
Naznačuji, že každý utržený knoflík může být jak „učitelem“ (v rámci dnes tak zbytečně, ale o to vyhroceněji konfliktních partnerských vztahů), tak zároveň popostrčit na Cestě: dozví-li se novic(ka), jak z emoční bryndy ven, a vytrvá-li… např. ve snaze, aby i v téhle disciplíně, nejen v pingpongu, byl(a) každý den o kousek lepší.
