Když jsem koncem 80. let překládal z amerických new age časopisů různé články o fenoménech, o kterých se dnes už ví, například o tom, že existuje něco, čemu se říká sebenaplňující proroctví (člověku se splní, co si přeje, nebo na co usilovně, i když v mnoha případech, jaksi nevědomě, myslí), netušil jsem, jak detailně k tomu v budoucnosti začne docházet. Splnilo se jak to, co jsem popisoval svému estébáckému vyšetřovateli a nad čím kroutil hlavou a lomil rukama jaké to jsou nesmysly (vegetariánské a zdravé potraviny, například tofu, v každé větší samoobsluze), tak tehdy sci-fi představa, že to, o čem jsem nadšenecky a při každé příležitosti přednášel (třeba v rámci diskusních večerů po koncertech u Holušů poblíž Ostravy Poruby), se někdy uskuteční.
Fenomén sté opice (když se jednou naučila omývat sladké brambory v mořské vodě stá opice, od toho dne to uměly všechny opice na ostrově a všechny na dalších ostrovech kolem – dnes víme, že 5 % lidí dokáže změnit celou společnost, ostatní pak začnou také dělat to, co těch pár nadšenců), či teorie přímé zodpovědnosti stavu mysli každého člověka za duševní, ale i tělesné zdraví (dnešní psychosomatika a etikoterapie)… které jsem tehdy svými samizdatovými překlady (jenž jsem rozvážel a rozdával zájemcům po republice, včetně vždy tak dvacítky posluchačů v Dolní Lhotě) popularizoval, byly informace, jejichž šíření mělo smysl a zcela jistě, a dnes prokazatelně, skutečně něco změnilo.
Nečekaná návštěva asi třicítky výletníků (bývalých spolužáků gymnázia) příjemně narušila teplé sobotní popoledne Sklenářky. Věděli jsme, že někdo přijde, velký hrnec zeleninové polévky a deset bochníků čerstvého chleba vychládalo na plotně a na původních dřevěných stolech v kuchyni bývalého zámečku… ale to, co následovalo, předčilo všechno, co se dalo očekávat: po pětadvaceti letech se mi dostalo nádherného důkazu, že mé nadšení, s jakým jsem kdysi a celou tu dobu zaséval semínka informovanosti, nebylo marné a naivní. Mimochodem, v 70. letech jsem pět let pracoval ve skladu potřeb pro výtvarníky s pozdějším zakladatelem české astrologické společnosti, který mi mnohem později řekl, že nezná člověka, který by lépe a vrchovatě (sebe)naplňoval své (horoskopické) poslání zprostředkovatele a propagátora nových myšlenek.
Protože dobrovolný kuchař potřeboval poté, co se dav turistů zjevil a usadil v „kavárně“ (málem nestačily židle a místa u stolu), ještě půl hodinky k dokončení všech příprav, přiběhl mne požádat, abych je nějak zabavil. A tak jsem si natáhl přece jen společenštější kalhoty a chvíli jim povídal o zámečku, jeho historii, o léčivé vodě v rybníčku a pozitivních zónách všude kolem, a také o rozdílech mezi muži a ženami (co taky jiného tak různorodé společnosti, včetně asi desítky dětí školního věku). Když pak všichni dostali svou porci polévky a spořádaně zkonzumovali, co jim bylo předloženo, přišla za mnou na lavičku jedna žena a začala vyprávět.
Byli to bývalí studenti gymnázia (na severní Moravě), kde tehdy učila Zlatka Holušová. Ano, ta Zlatka Holušová, u které jsme tehdy my hudebníci (co jsme zažili fenomén folkových festivalů v Porubském kulturním domě, včetně začátků „kariér“ Jarka Nohavici, Karla Plíhala, Ivana Hlase a dalších) a pouštěči unikátních nahrávek (včetně Jirky Černého) po každém vystoupení na Ostravsku přespávali. Zlatka poté učitelskou kariéru pověsila na hřebík a následně po převratu začala pracovat v Českém rozhlase Ostrava (jezdil jsem tam několik let natáčet pořady o etnické a new age hudbě, jmenovalo se to Dobromysl, a naučilo to mladé v kraji poslouchat i pro pracovnice rozhlasu např. tehdy neposlouchatelné zvuky tibetské tradiční hudby, včetně mručení mnichů), pak pořádat Dolnolhotské bubenické festivaly, a nakonec i největší hudební festival u nás, Colours of Ostrava.
Tahle žena mi na lavičce u kulatého rybníčku, kolem kterého pobíhaly děti a obdivovaly oranžově pestré japonské kapry, vyprávěla, jak jako studenti tehdy koncem 80.let (maturovala v roce 1987) nadšeně četli mé samizdatové překlady, které jim Zlatka předávala (dodnes je prý má a občas, při každém pokusu je vyhodit, si v nich znovu čte), že prý mne tehdy jednou zažila naživo, a jak jí mé rady později pomohly v rámci těhotenství…
Hmmm, tetelila se má dušička, které se v další rovině pozornosti dostalo jak důkazu, že „proroctví“ se naplnilo (a tehdejší nesnesitelně naivní předpoklad, že má překladatelská a popularizátorská práce přece jen má svůj dlouhodobý smysl, zase až tak naivní a nesmyslný, jak tvrdili estébáci, tehdejší známí a má tehdejší žena, nebyl)… tak dalšího, již současného sebenaplňujícího se proroctví, že teď a tady, v bezdomoví na Sklenářce, v lesích pár kilometrů od Kostelce nad Orlicí, po pětatřiceti letech, kdy jsem jezdil za lidmi, budou lidi přijíždět za mnou… „Náhoda“, se kterou se bývalí studenti sešli v kosteleckém penzionu jednoho z nich (setkávají se prý každoročně), a šli náhodou v náhodou prvním teplém dnu na několikahodinový výlet náhodou zrovna na Sklenářku (kde si náhodou vyslechli mé povídání a náhodou se ukázalo, že to jsou bývalí žáci Zlatky Holušové), byla až na štípnutí… a další korál zadostiučinění do sbírky podobných.
Zatímco výletníci pak odešli, vybaveni a posléze i naplněni ještě trochu teplým protože čerstvým chlebem, jinou lesní cestou zpátky do Kostelce, já se téměř vyčerpán dojmy (oné bývalé studentce, která mi to vše vyprávěla, jsem nakonec podepsal svou přece jen současnější knihu fejetonů o duchovnosti, hudbě jinak, ženách a jiném myšlení) odvznášel do svého bezdomoveckého pokoje a nechal si v mysli promítat seriál vzpomínek na pokračování. Byl jsem naplněn dnes již jaksi samozřejmým vděkem za všechno to, co jsem nejen na Ostravsku zažil a pomohl zažít (včetně prvního velkého koncertu na tibetské mísy v největším ostravském evangelickém kostele, ve kterém se pak v rámci Colours mohly uskutečnit koncerty těch, které jsem do Česka přivezl a zpopularizoval, tedy např. Devy Premal, Davida Hykese, nebo tibetské zpěvačky), a již zmíněným zadostiučiněním a jakousi samozřejmostí, s jakou jsem se po čtvrtstoletí nečekaně a neobjednaně, ale jaksi zákonitě, dočkal… hmmm. Zdánlivě náhodné silokřivky života se protnuly a (sebe)naplnily tak své kdysi dávno počaté a až dnes zauzlované a téměř hmatatelně materializované proroctví. Den poté, co jsem o tomtéž mluvil a psal mezi řádky ve fejetonu o fotografiích Hany Rysové (dal jsem jí vytištěné čtyři své starší fejetony na téma) a dalajlamově poselství pozitivního myšlení v místní knihovně…. Hmmm.
Matemašte (na to jsem čekal), vykřikují japonští milovníci her kabuki, když se na jevišti odehrává jejich oblíbená scéna. Matemašte, znělo mi v hlavě, když jsem druhý den ráno po inspirativním a mysl probouzejícím pingpongu (o tom, že budu v budoucnosti „učit“ pingpongem, jsem „snil“ již v 70. letech min. stol) Vaškovi na přeskáčku, ale nakonec v souvislostech vyprávěl, co všechno souvisí s fotografiemi Hany Rysové, a jak se to všechno (sebe)naplnilo… Matemašte, dnes nejen jemu jistě dojde podobně sebenaplňující se proroctví: kdybych tehdy svými překlady, přednáškami a pořady nenápadně ovlivnil třeba jen několik dolnolhotských diskutujících, a Zlatku, ona následně ovlivnila své studenty (včetně té, která mi o tom teď po pětadvaceti letech vyprávěla na lavičce na Sklenářce) a posléze tisíce posluchačů rozhlasových pořadů a koncertů… žádná vědomě pozitivní a nadšenecká práce se neztrácí, a člověk nikdy neví, kdy se historie zauzlí a proroctví, kdysi sebenaivnější, se (jako teď, hned dvakrát na sebou) dokonale naplní…
P. S.: Před mnoha lety mne poslouchala (mluvil jsem o psychice těhotné a vlivu prvních vteřin života po narození na celý další život) tehdy očividně nesouhlasící dr. Helena Máslová, a ještě dříve jsem publiku, ve kterém seděl i dr. Hnízdil, vyprávěl, že ministerstvo zdravotnictví by se mělo jmenoval ministerstro nemocnictví (a že ve staré Číně císař doktora ve vesnici platil za to, že měl všechny lidi zdravé. Když někdo onemocněl, sebrali mu prémie…). Matemašte, přednášky dr.Máslové o bondingu a dr. Hnízdila o Titaniku zdravotnického systému (viz zde) už fungují i beze mne. Svou pionýrskou informační úlohu jsem splnil…
