s tímto státem a stavem světa… psal jsem o tom (přiznávám, že spíše mezi řádky) již mnohokrát, a jako ostatně vždy jsem čekal na nějaký článek, který mé postoje, jež jsou pro většinu nestravitelné, přeformuluje a (na mé názory nezvyklým čtenářům) posvětí vahou nějaké autority. Dlouhý rozhovor Karla Hvížďaly s Václavem Bělohradským je přesně ten případ, a tak budu citovat a komentovat, a na závěr opět naznačím, co jsem už naznačoval: nechci už dál překážet (třeba spotřebou léků) dalším generacím, a už jen svou existencí sloužit společnosti, se kterou prakticky ve všem nesouhlasím. Přitom cesty k řešení jsem už mnohokrát popsal. A protože mne skoro nikdo, snad zatím, neposlouchal… ještě jednou dodávám:
Celé ty roky, co píšu (od roku 1997 na internet), a zvláště novicům v mé blízkosti i osobně zdůrazňuji (nejen na Cestě k duchovnosti, i když tam ještě naléhavěji) nevyhnutelnou potřebu odvážit se a umět klást ty správné otázky. Oni se to učí pomalu, pracně, ale jde to. Bělohradský to vidí, i když v poněkud posunutém gardu, podobně i co se týká soudobé společnosti jako takové:
Řád každé společnosti je založen na tom, že „slušní lidé“ nekladou určité otázky a že většina členů společnosti se chová jako „slušní lidé“ a respektuje to. Lidé o těch zakázaných otázkách ovšem vědí, ty tvoří horizont, který patří k jejich identitě, každý z nich s nimi udělal nějakou zkušenost – třeba ve formě neslušných anekdot. Všichni vědí, že ty otázky mají smysl, ale nelze je položit beztrestně – jsou rozbíječské, nebezpečné pro přežití skupiny.
Když jsem na počátku 70. let zvolil alternativu ve všem, co jsem dělal a hodlal dělat, známí si to vysvětlovali „politicky“ (začala normalizace). Jenže dnes už snad všichni, co mne znali a znají, ví, že alternativnost v hudbě a duchovnosti byla jen vnějším znakem alternativnosti celkové. Tehdy demokracie, v té ideální a pro nás virtuální formě, byla jen snem, my naivní dlouhovlasatí alternativní hudebníci ale věděli (a také jsem o tom psal ve svých samizdatových časopisech), že nejde „jen“ o bigbít, ale o život sám. Vida, dnes známý filosof, demokrat a ekolog tvrdí:
Rysem demokratické společnosti je třeba to, že téměř nic v její žité každodennosti není demokratické – jsou snad demokratické vztahy v zaměstnání, ve škole, v novinách, bankách, mezi dlužníky a věřiteli či mezi kapitálem a prací vůbec? Je možné demokratizovat „strukturu takové společnosti zevnitř, nebo její vnitřní nedemokratičnost už může být prolomena jen zvnějšku, radikální kritikou, či dokonce nějakou revolucí“?
Psával a mluvil jsem o (postupné, meditačně nenásilné, ale svými účinky vše převracející) revoluci v hlavě každého z nás již tehdy, a sám pro sebe ji také později realizoval. Již třicet let propaguji (a donedávna jsem i aktivně učil) metody, jak změnit sebe (třeba tím, že začnu myslet a jednat pozitivně, a přeprogramuji tak adrenalinovou a pesimistickou evoluční past mozku) a tím i své okolí. Tak jako Bělohradský po sametu na poli čerstvě zelené demokracie, i já jsem celou tu dobu „páchal“ dobro v naději, že se uchytí a vykvete na více než jednom políčku. Ale tak jako on, i já musím konstatovat, že reálné výsledky ne a ne, až na několik výjimek, přijít. Proto jsem vše co jsem chtěl napsal, natočil… a nechám to na vnucích.
Můj hlas je v Evropě jedním z mnoha, bezvýznamný v množství silnějších a radikálnějších kritických hlasů, protože v kritice civilizace růstu Růstu evropské myšlení rychle postupuje vpřed. Já zaostávám, protože neumím už myslet dost radikálně, dostat se ke kořenům té strašné posedlosti růstem, z nichž samozřejmě vyrostla i „mysl mé generace“. Ano, jsem ještě příliš spjat s tím, co kritizuji, na rozdíl od nastupující generace, komentuje sám sebe filosof.
Podobné je to i co se týká řešení světa, nebo, v případě mé angažovanosti, v otázce duchovnosti a změny porodnictví. Odborníci, muži, ale ani ty, kterých se to týká, tedy ženy v „produktivním věku, mne stále neberou vážně. Podobně vážně (jakoby tolikrát nevaroval) neberou ani Bělohradského:
Jestli ale tím „nikdo to nebude brát vážně“ myslíš to, že v postkomunistickém Česku vládne mainstreamově tupý konzumismus středních vrstev, obrací se filosof na novináře kladoucího otázky, pak ano. Samozřejmě že postkomunistické nadšení z konzumismu, tento nejsměšnější rys současného Česka, nádherně zachycený v dokumentu Český sen, brzy vyprchá. Ostatně už vyprchává.
Jistě, něco se začíná pomalu měnit (začíná být hůř, aby mohlo být lépe), což ví „ve svém oboru“ i Václav Bělohradský: Roste rychle počet lidí, kteří chápou, že kvalita jejich života neroste, ale klesá s ekonomickým růstem. Poptávka po solidární společnosti závratně roste v důsledku otřesu z globalizace.
Jistě, přichází mi dva tři e-maily týdně od žen, které, přestože jim intuice radila jinak, nechaly porody svých dětí na lékařích a nemocnicích, anebo se dvakrát (zbrkle, zbytečně, pod diktátem nezvládnutých hormonů a ženských časopisů či rozvedených kamarádek) rozvedly… aby nakonec zjistily, že měly před lety poslechnout ne své gynekology, a ani ne mne, ale svá těla… a že už vlastně byly šťastné, ale nespokojily se s tím… a teď už nic z toho, co pobořily, nejde slepit. Stále naléhavěji totiž platí, že zkratka materialismu (feminismu a emancipace a medicínského „pokroku“) je nejen delší, ale i méně pohodlná a ve svých důsledcích daleko dražší a i nebezpečnější…
Jedna Bělohradského studentka to vyjádřila jasně: „Necítím žádnou solidaritu s tímto západním projektem, prostě v něm nechci žít.“ Já to ještě neumím, já se zlobím, protože je to do velké míry můj životní projekt. Sloužil jsem mu celý život, komentuje Bělohradský.
Já s jeho studentkou souzním víc, než mí čtenáři tuší (a i na tahle má slova za docela krátkou dobu dojde). Život je krásný a dal jsem mu a užil jsem si ho jak to jen šlo. Teď ale nastal čas řídit se podle soudruha Kropotkina: nepokračovat ve vadné práci… na projektu, se kterým necítím žádnou solidaritu.
