„Psychedelické“ dvojčíslo revue PROSTOR 93/94 (vyjde koncem dubna) s názvem „Prohloubené vědomí, současná krize a rok 2012″ slibuje už jen „aktuálně“ zvoleným tématem dobré, ale „jen“ počtení… a tak coby celoživotní praktický alternativec (nejen v oblasti ekologie, ale především v oblasti jiné hudby a s ní související duchovnosti) a zenový buddhista (čtením o koláči se nenajíš) jsem téměř povinován naznačit i jiné než obvykle vnímané (a tedy levohemisférové intelektuály provokující a jimi stále odmítané) souvislosti: kdyby totiž naše těla neměla vlastní možnosti rozšíření vědomí, nefungovaly by ani jeho vnější stimulanty. Z čehož (po všech kulturně naivních chybách geneticky a epigeneticky rozdílně nastavených etnik) vyplývá, že „všechny cesty vedou do Říma“, jen jsou některé příliš horské, jiné pouštní, bylinkové nebo zvukově rituální… a člověk si je nesmí (není to bezpečné) poplést.
Především: většinou americkým výzkumníkům vědomí v 60. letech min. stol. nedošlo (kromě Johna Lillyho), jak moc (nejen při práci s halucinogeny a jinými katalyzátory změn vědomí) záleží jak na prostředí, ve kterém se halucinogen bere, tak na čistotě mysli a úmyslu konkrétního experimentátora (set a setting). Jinými slovy, západním „vědcům“ trvalo více jak třicet let, než jim došlo, co věděli odjakživa indičtí guruové a čínští duchovní mistři: že totiž, tak jako v případě porodů, i v případě (západními lékaři řízených) experimentů s rozšířením vědomí (a myslí) není strohý sterilní a odlidštěný nemocniční pokoj (a špatně porozená a na mnoha úrovních zakomplexovaná západní mysl) tím nejlepším prostředím.
Podobné to bylo i v případě rocku: 60. léta (se všemi pokusy o různé výtvarné, hudební i studentské formy individuální svobody, nebo, abychom se drželi tématu, rozšíření vědomí – viz i neodolatelná vábnička indické praktické duchovnosti) a všechny naděje skončily na masovosti (rockových festivalů) a hlasitosti (která dospěla až k nesnesitelnému a zdraví člověka škodlivému současnému stavu techno a jiných ohlušujících náhražek tak chybějících rituálů). Zápaďan nebyl (tak jako na new age hudbu) na duchovnost (na jejímž počátku je rozšířené vědomí) připraven.
Současná krize všeho, a následné katastrofické pábení levohemisférově „vzdělaných“ odborníků i obchodně zdatných kartářek je jen logickým důsledkem naivních hrátek s představou lidské všemohoucnosti (stále se pokoušíme poroučet větrům a dešťům, viz Fukušima), a negativním naprogramováním člověka (medicínsky řízené, rozuměj: traumatizované porody již více jak půl století systematicky vyrábějí psychicky poškozené, niterně nejisté, a tím pádem jakékoliv možné uvolnění hledající potenciální agresory, teroristy a korupčníky, kteří si altruismus či umění prohrát ani nedokáží představit).
Co a jak si tedy mají myslet mozky lidí, kteří byly násilně porozeni a celoživotně negativně naprogramováni a následně autoritativně odnaučeni zvědavosti podobně poškozenými (maminkami, které netuší, že by mohly být pyšné na roli ženy, včetně menstruačního cyklu a schopnosti zrodit nový život), a následně nesmyslně přísnými a jen v limitech osnov se pohybujícími učitelkami (které klukům na školách stále ještě zakazují běhat po chodbách)? Jak a s jakým (předvídatelným) výsledkem se mohou zvědaví jedinci ve společnosti, která je cele utvářena médii, pro něž je jen tragicky negativní zpráva dobrá, pokoušet jak o průzkum, tak o případnou změnu svého vědomí, natož o změnu společnosti?
Milfordovy důkazy (evolučně logické) neschopnosti současného člověka odolat pokušení moci (či médiím a davu) – s jejímž rozsahem evoluce, tak jako u bodlin ježka s koly automobilů, nepočítala – svědčí spíše pro pesimistické závěry (začíná být konečně tak zle, že by snad mohlo začít být následně lépe): ironicky vzato, nevadí, že je zkratka Západu (a nefungující demokracie) delší, zato je nebezpečnější, dražší a méně pohodlná. Ostatně i asi ten nejfundovanější „Zápaďan“, rozený Čech Stanislav Grof, přešel od halucinogenů a složitých vědeckých teorií k jednoduché hyperventilaci a sluchovým podnětům: poučen šamany, hledal a našel pro své krajany bezpečnější cestu. A ne náhodou také on našel, jako ten nejsilnější katalyzátor cest k rozšíření vědomí, hudbu (současné objevy již potvrzují archeoakustické fenomény určitých typů jeskyní nebo pyramid různých kultur, spolehlivě, díky zfázování určitých pro mozek optimálních frekvencí, prohlubující zážitek i přímý vliv na mozková centra: psychoakustické vjemy), a co se týká „genetické“ podmínky připravenosti člověka na rozšíření vědomí, obrovský vliv způsobu porodu (set a setting!). Grofova teorie bazálních perinatálních matric předběhla západní psychologický výzkum o půlstoletí, jen je příliš poplatná odborné psychologičtině. Závěr všech jeho a podobných pokusů a teorií je jasný: bílý (poškozeně porozený a následně niterně nejistý, navíc autoritami psychicky ubitý) muž je na šamanské halucinogeny geneticky a společensky nepřipravený – právě tak jako americký Indián na „ohnivou vodu“.
Jinými slovy, my Indoevropané (tedy i Češi) dnes víme, že (kromě použití místních produktů, jako když např. pobaltští Slované či Němci využívali odvaru sušené muchomůrky červené) jediným „bezpečným“ řešením pokusů o prohloubení vědomí je, kromě rituálů v jeskyních, jen skutečná (tedy ne jen vyčtená) duchovní revoluce v hlavě každého z nás (věděl to i John Cage: „Na otázku, proč skládám hudbu, jsem zpočátku odpovídal, že tím snad napomohu sociální revoluci. Teď vím, že tím pomáhám revoluci duchovní.“).
Již půl století je nejvyšší čas i u nás přestat o téhle možnosti jen mluvit či psát, ale začít ji i realizovat. Ne náhodou se hnutí New age původně nazývalo „hnutím lidských potenciálů“: začalo totiž nejen studovat možnosti realizace, ale i praktikovat metody toho, co máme každý v genech: schopnost myslí a vůlí (a tréninkem) překonat evoluční naprogramování… a stát se nakonec tím, co nejvíc trénujeme. V tom nejhlubším smyslu slova je (duchovní) osvícení vítězství duše nad hmotou.
Pokud bychom stejnou péči o „čistotu“ prostředí, kterou věnujeme výrobě čipů a automobilů, věnovali i prostředí porodnic a škol, a trénovali dobro a altruismus, byli bychom dobří a altruističtí. Zatím spíše nevědomě, jako oběti obětí, trénujeme negativismus, agresi, soupeření, konzum a strach… a v tom jsme stále lepší. A nějaké magické datum je jen, přes veškerou „racionalitu“ západních (logicky pesimistických) spíše jen spekulativních výpočtů mayských kalkulací, otcem i matkou negativní myšlenek na konec našeho lidského světa… který stále více nefunguje.
Znovu: jediné řešení je, kromě předčasných umělých substancí na pomoc zintenzivnění kognitivních procesů mozku (i čeští studenti zobou pilule stále víc) – nejsme na ně, jako na halucinogeny, připraveni – vrátit se na počátek snah o pozitivní změnu (a nakonec i záchranu lidstva), k možnosti bezpečně, protože vědomě a vyzkoušeně, prohlubovat, rozšiřovat vědomí, jako k nezbytnému předpokladu dosažení duchovnosti.
Začít můžeme třeba úmyslem (z)rodit příští Buddhy a pozitivně myslící (a tedy pozitivně rozšiřující své vědomí) šťastné a zvědavé jedince, pro které budou vnitřní i vnější vesmíry rovnocenně lákavé… a kteří budou na objevy, z výzkumu světů i hardwarově připravení.
