Po víceméně probdělé noci (pávi neustále křičeli, takže jsem spal vždy tak po půlhodince, a od čtyřech hodin ráno už vůbec ne), jsem se odhodlal před devátou dospat – ale uřvaný samec na stromě mi to nedovolil (někdy tam řve od šesti). Tak jsem se pokusil se ho, pomocí praku, a marně, vyplašit. Viděl mne správce, a ze svého okna v budově vily mne slušně, ale důrazně požádal, ať nestřílím po pávech a nechám je na pokoji. Pokusil jsem se mu v jedné větě vysvětlit, že (tak jako dalajlama) nestřílím vrabce (po pávovi), ale chci vyplašit dravce (původce hlukového smogu, tedy neurotického páva), ale bylo to marné. A já to (lidsky) vzdal. Téměř paralyzován bezmocí.
Tak jako když večer předtím při pokusu objasnit si své vzájemné motivace proti sobě seděly dvě party – jedna kuřácká a podnikatelská, druhá s motivem pomoci tatínkovi kuřákovi objasnit, proč by neměl „kojit“ (každé tři hodiny krmit z lahve) svou čtrnáctidenní dcerku (nevěřil a nevěří tvrzení, že kuřákovo tělo se zbavuje nikotinu pokožkou a on tak ohrožuje budoucí zdraví svého potomka). Jakým právem mu prý nařizuju, co má dělat, on kouření přece omezil atd. Nechtěl slyšet. Bylo jasné, že mu nevysvětlím ani rozdíl mezi tím, jak vnímá mé pokusy pávy umravnit (prý střílím na pávy) a jaká je má motivace (plaším pávy, protože se snažím je vrátit k přirozenosti, což vypuštěný bazén přímo pod mými okny není, a přece jen nastavit nějaké mantinely jejich evolučně nezasloužené místní dominanci, která pro mne přímo, a pro jiné nezaznamenatelně, ničí zdejší potenciální klid a mír).
A tak jsem svůj „odpor“ (především mentálně) vzdal. Pocit bezmoci mne nakonec během následujícího dne, kdy jsem seděl zavřený ve svém pokoji, pod kterým pávi okamžitě začali soupeřit (zase jen mezi sebou, bez samic, které byly úplně jinde za dalším domem na louce) kdo častěji a hlasitěji zaječí (kdo neslyšel zblízka a opakovaně páva: je to jako když dítě stodecibelově a klesavě krátce zavyje pětkrát za sebou), cele opanoval, a já pak celou další noc znovu musel každou půlhodinku na malou (jako na podzim v Praze). Celé tři měsíce léčby (pobytem v potenciálně tichém a zdravém prostředí Sklenářky) v čudu. I Vašek, který se v podvečer vracel pěšky z města, si toho hned při příchodu na pozemek Sklenářky pocitově všiml: pávi zvítězili (slyšel je v lese už z dálky, na kilometr) a „zabrali“ (fyzicky a především akusticky) vše, co se dalo a na co asi byli zvyklí.
Přitom už jsem ty dva nejhlasitější samce naučil, že když řvou sami na sebe, a provokují se, objevím se, a jen máváním rukou, jako kdybych chtěl hodit nějaký klacek (který jsem z počátku musel výhrůžně použít, aby vůbec zareagovali), je oba zaženu za dům, do bezpečí jejich voliéry a louky, na které se přes den vyskytují samice. V okamžiku, kdy jsem to vzdal, byli okamžitě dominantně zpátky a od té doby řvou celý den a celou noc každých patnáct minut, jako když jsem se v březnu nastěhoval (to ale ještě panovala zima): vlna současných veder je asi hormonálně probrala, tak jako přírodu kolem.
Pocit bezmoci mne provází (a motivuje) celý život. Jako bojovník za spravedlnost jsem to samozřejmě neměl snadné ani v socialistické škole, ani co se týká panující ideologie (proto jsem nikdy nevolil, proto jsem pomáhal opisovat a šířit materiály Charty 77 apotom VONSu, proto jsem se snažil uchovat si svobodu aktivním hraním hudby, a poté jsem učil lidi myslet třeba přednáškami o indické hudbě a duchovnosti atd.). Po krátkém období v první polovině 90. let min. stol. (a setkání se skutečnou politikou v atmosféře marnosti a bezmoci v rámci následné opoziční smlouvy mezi dvěma politickými pávy nejen té doby) jsem začal opět alternativně (disidentsky) psát (tehdy mi mé články přece jen některé noviny a časopisy otiskly)… ale od roku 2002 jsem, nejen co se týká pokusů informovat české (těhotné) ženy, jak by mohl být porod příjemný a bezbolestný, opět narazil (naprostá většina českých těhotných žen nechce nic slyšet, a pasivně přenechaly způsob, jakým rodí své děti, cele na mužích porodnících, kteří přece vystudovali operace) a opět zažíval desetiletku bezmoci.
Vracím se k současnosti a pávům a kuřákům: převládla bezmoc, s jakou musím pozorovat, jak se Sklenářka trans-formuje v prostor pro nikotinově, alkoholově a hlukově ohlušené a tedy podrážděné lidi, kteří si už ani neuvědomují, že a jak jsou na dávkách té které své drogy závislí, a ticho a klid je spíše provokuje: jakmile přijdou na čerstvý vzduch, okamžitě si zapálí cigaretu, jakmile se octnou v tichu, okamžitěji si pustí rádio nebo televizi… Skutečný luxus zdejšího génia loci nevidí, neslyší a hlavně necítí. Už jsem to naznačoval: kuřáci mají poškozené nejen mozky, ale i čichové buňky (ostatně podobně mají poškozený sluch profesionální zvukaři, a tím pádem postupně i pravidelní návštěvníci různých těch techno parties a rockových, ale i etno festivalů).
Sklenářka (a jak a kam se vyvíjí) mi tak symbolizuje celou společnost: už téměř závislost na negativních trendech a všeobecnou nevšímavost (a neochotu s tím něco dělat), které plíživě vítězí… po třiceti letech aktivního odporu proti ignoranci (lenosti ducha a myšlení) už mé tělo nemá síly a důvod nadále vzdorovat.
Mimochodem, pokusil jsem se poslat emailový dotaz na Ministerstvo obrany, jak to vypadá s vyřízením mé žádosti o osvědčení účastníka odporu (potíže s močením začaly ve vazbě v roce 1986, kdy a kde mne odmítli pustit k lékaři, a ten mi nakonec řekl, že to, že nemohu týden na záchod, je normální a přejde to), ale na jejich stránkách uvedená adresa nefunguje, a tamtéž jsem dohledal, že i kdybych osvědčení dostal, „dorovnají“ mi důchod jen o tisíc korun na prý průměrných 8300,- (můj bývalý estébácký vyšetřovatel má prý přes 30 000,-). Čirá bezmoc.
Naznačuji, že důvody, proč odcházím, jsou pádné a akutní (pávi za to samozřejmě nemohou: dělají co jim zdejší poměry a lidi dovolí). Nepatřím do téhle doby na tomto místě: ať si poradí mladší. Nechci bezmocně a trpně podléhat ukřičeným a drzým pávům (a kuřákům), a už mne nebaví se po stošesté a marně, protože nechtějí slyšet a vidět, pokoušet vysvětlovat kumulativní škodlivost akustického (a nikotinového a alkoholového) pasivního „smogu“… být bezmocným svědkem jejich „legitimní“ snahy si užít… a znovu zažívat pocit marnosti a bezmoci.
Kdykoliv jsem byl bez-mocný, měl jsem tendenci být ne-mocný (a to platí, jak naznačeno výše, i pro obyvatele tohoto státu). A tak jsem poslal tento blog, včetně oznámení, že hledám pronájem, v pracovní verzi sedmi známým a našla se možnost azylu (bez pávů a kuřáků) přes léto. Jakmile jsem svůj, tedy svobodně aktivní, jsem (na svůj věk a možnosti) i relativně zdravý.
