Ne, nebudu psát o dynastii severokorejských komunistických diktátorů (i když dědečka toho dnešního, Kim Ir Sena, jsem jako pionýr znal i z oslavných povídek v čítance a velikých portrétů v čele prvomájových průvodů docela dobře). Řeč bude o černém krátkosrstém příslušníkovi rasy voříšků, i když velikosti labradorů a váhy tak40 kg, kterému ještě nejsou dva roky, ale prostor na Sklenářce a okolních lesů a vesnic (kam párkrát utekl zváben nějakým tím zvířecím pachem) ovládá dokonale.
Když jsme se před šesti týdny nastěhovali, Kim si samozřejmě nosem „přečetl“ všechny naše pachy, a protože je to kamarád všech, uvítal a vítal nás vždycky tak radostně, a hřmotně, jak to tihle nevycvičení velcí psi umí: packy až na ramena, bláto nebláto. Neposlouchal nikoho, protože měl ze své lidské smečky guláš: nebylo vůbec jasné, kdo je jeho pán. Dnes je situace jiná. Stačilo šest týdnů důrazného vyžadování a instruování konkrétním povelem a gestem a hned vzápětí pochvalu, sem tam mu mu hodit klacík, a je z něho kamarád.
Pokoušel jsem se majiteli i ostatním vysvětlit, že psi (ostatně tak jako děti, a nakonec i muži) potřebují mít jasně definované pokyny, ale i pořadí ostatních tvorů ve smečce, ve které žijí. Kima si jako štěně přivezla Zdeňkova přítelkyně, a jak to ženy umí, jednala a hovořila s ním žensky. Místo jasných jednoslovných povelů, navíc pronesených s důrazem a nekompromisně, to zcela jistě byly celé odstavce vysvětlující Kimečkovi, že to či ono se nedělá (soudím tak z doslechu a posléze názorných pokusů pejskovi velikosti vlčáka vysvětlit, že by na návštěvy, nebo malé holčičky, neměl skákat, i když je to radostí).
Jak píší v článku Pes a jeho člověk (Respekt 18/12), naprostá většina příruček o psím tréninku doporučuje, „aby si majitelé nad psem udržovali tzv. alfa status – aby jako první vcházeli do dveří, aby ho nikdy nenechali sednout si na vyšší místo, aby ho nenechali najíst dřív, než se najedí oni, nebo aby po hře nikdy nenechávali psovi hračku, protože by to mohl přijmout jako gesto vítězství.“ Kim by naprostý vítěz a majitel alfa statusu, jinými slovy, měl ve své smečce nevyjasněné pořadí a tak, naštěstí s velkou očividnou radostí (ze které byly nešťastné jen cizí holčičky a důchodkyně se svými bílými sukýnkami a kalhotami), vítal a vítal (jako puberťákl v dívčí třídě nebo slon v porcelánu).
A tak jsem mu začal dávat jasné povely, doprovozené jasným gestem, Vašek s ním začal chodit na procházky, a kdykoliv Kim kňučivě, přivázán ke stromu (protože lidi měli moc práce) dával najevo, jak moc se mu stýská po kamarádech z jeho lidské smečky, jeho lidi si ho začali brali i nahoru do domu, třeba k pingpongovému stolu (stačil povel a nepronásledoval míčky a nechtěl je ve hře rozkousat). Během těch šesti týdnů Kim jakoby zmoudřel. Neztratil hravost, s jakou dává plastikové kačence najevo, jaký je to lovec, ale na zavolání přiběhne, a ochotně se převalí na záda a nastaví hrudník k pošimrání. Umí na povel zalehnout a jen tak přihlížet a nerušit klid Sklenářky štěkotem, ale zůstává hlídačem, a kdykoliv zaslechne, dříve než lidi, že někdo přichází, krátce upozorní na vetřelce.
Navíc je to tvor, jehož autorita je u pávů neotřesitelná: jakmile ho uvidí, popadnou nohy a křídla na ramena a s uctivou rychlostí a „bez řečí“ mizí. Kdykoliv jsem si už s rozeřvanými pávy nevěděl rady, „půjčil“ jsem si Kima na vodítku a nasměroval ho: pávi uctivě „brali kramle“. Kim si označkoval svůj revír, vykonal potřebu, a opět vychovaně ulehl pod lavičkou, na které jsem si četl v i-padu. Když s ním jde Vašek lesem, občas má tendenci se „utrhnout“, to když zavětří srnce nebo jinou možnost lovu, ale na území Sklenářky se už chová jako zvládnutelný a zvládnutý pes.
Kim reprezentuje svůj druh a rasu (a sám sebe) jak nejlíp umí, a kdyby nebyl tak černý, napsal bych „prozařuje“ to tu svou živočišnou veselostí a energií. Má své lidi nepředpojatě a bezpodmínečně moc rád. Bez výjimky. Což se nedá napsat o některých člověcích, kteří Sklenářkou prošli (byla tu pár dnů jedna, která byla tak naježená, podezíravá a ostrá, že ji měl po pár dnech rád jen Kim).
