Ano, psát budu o místních pávech. Jeden z nich je neurotik, a každých 20 minut budí celou noc nejen mne, ale i vůkolní krajinu. Celé hejno totiž hřaduje (a snad se i vyspí) na vysokánské nádherné bříze přímo naproti mým oknům. Teď ve vedrech přímo tropických tak nemohu vyvětrat, a jediný způsob, jak aspoň na etapy spát, je dát si do slyšícího ucha vycpávku (která ovšem snadno vypadává) a ještě si na něj (to ucho) lehnout. Pávi, konkrétně dva soupeřící kohouti, totiž zneu- a využívají neevoluční výhodu: zatímco v původní krajině tropického lesa a krajiny Ceylonu museli mít silné hlasy (odhaduji to na více jak 110 decibelů), aby označili a uhájili svůj harém a revír, tady, protože je tu otevřený prostor, a jejich hlasy jsou odráženy od holých stěn budov, jsou hlasitější než sbíječka.
Křik dvou největších a nejstarších soupeřících samců je přitom, paradoxně, kontraproduktivní: další dva mladší kohouti od nich odkoukali jen to soupeření, a tak se celé dny pronásledují (občas vylétnou vysoko na stromy nebo střechy, a pak téměř jako v jurském parku splachtí těsně za sebou a vybírají elegantně zatáčky)… a samice klidně tráví celé dny ve stínu a popelí se v klidu a pořádku za domem. Dva nejstarší samci na sebe celé hodiny osamoceně, kousek od sebe, a žárlivě roztahují ocasy, nebo pokřikují. Dnes dominantní páv nesplachtil ráno dolů, jako obvykle, zůstal na větvi břízy asi ve dvaceti metrech, a nevraživě odpovídal celé hodiny ječivým pokřikům soupeře, který vyletěl na rovnou část střechy Sklenářky, asi do výše deseti metrů. Hejno samic, kvůli kterým to přece samci dělají, nebo mají dělat, jako obvykle tiše zobalo mimo zorné pole samců, za dalším domem, poblíž louky, kde asi některé z nich sedí na vejcích.
Jinými slovy, samčí soupeření je tady na Sklenářce z hlediska evoluce (a předání genů) právě taková slepá ulička, jako jejich pro turisty nádherné, ale pro pávy samé nepříjemně pracné ocasy (a tak jako vrcholná móda a všechno to ženské malování tváří a mazání krémy) . Přitom jeden terorizuje celé hejno: tak jako u homo sapiens, kde 4% (těch nechtěných, traumaticky porozených, a v děcácích vyrostlých) lidí terorizuje celé lidstvo. A všichni společně tak trochu degenerují. Pozoroval jsem jednou, jak ten nejuřvanější konečně odpočíval v trávě, ale obrácen tak, že mu silný vítr málem lámal dlouhé brky jeho parádního ocasu. Trvalo celé dlouhé minuty, než ho napadlo prostě se otočit po větru.
Jednu sobotu se přijelo podívat 166 cyklistů (počítal jsem je při odjezdu), a prakticky všichni byli zaujati pávem, který seděl vysoko na bříze a hlasitě dával najevo, kdo je tady podle něho pánem. Cykloturisté si ho nadšeně fotili (na fotkách budou mít i při použití zoomu jen břízu a někde v dálce malého ptáčka s dlouhým ocasem), a děti pak při odjezdu nadšeně hýkaly (chválím je, že aspoň ve stejné tónině jako páv). Já ale byl smutný z toho, že se Sklenářka stává ne poutním místem, ale turistickou atrakcí (kde, jako u lidí, nejobdivovanější je ten nejuřvanější).
Páv neurotik se navíc naučil, že na strom za ním nemůžu, a tak mi občas „uletí“ nahoru. Pokud to stihnu, snažím se mu zabránit, aby se dostal ke stromu a mohl na něj vyletět. Občas ale zvítězí a pak celé hodiny vítězoslavně řve shora… jenže tam není ani co zobat, ani samice, takže jeho vítězství je zbytečné. Dokonce jsem si obstaral i prak. Nechci střílet kamínky po pávech, ale vyplašit je (tak jako dalajlama plaší výstřely ze vzduchovky jestřáby, aby nechali na pokoji vrabce, které tento tak soucitný muž krmí, viz zde). Kdepak: moc inteligence tenhle páv nepobral (jak by taky mohl: tady se má líp než na Ceylonu, a slyšet je na kilometry), a tak když kamínkem trefím i metr od něho, jen tak otočí hlavou a jako slepice kouká, co je tam k sezobnutí. Když jsem začal střílet když byl na stromě, trefil jsem listí břízy metr od něho – ale ani se nehnul. Nedokázal si spojit mou postavu, napnutí praku, a pak slyšitelný zásah do listí jen kousek od něho. Jednou jsem dokonce dvakrát trefil dole v bazénku jeho ocas, poposkočil, ale zase mu to nedošlo a tupě se ani nehnul.
Jinak pávi se tím pávem (hezká přesmyčka, že?) stali mými kondičními a emočními trenéry (běhám kolem baráku už docela svižně, a navíc vždy s klidem, úsměvem: žádná emoce, žádný vztek či jen naštvání, jen radost z tréninku). Já jim navíc pomáhám tak trochu se vrátit k přírodě – už byli asi moc zhýčkaní tím luxusním bezpečím tady (ostatně, tak jako my lidi). Mimo jiné totiž páva neurotika naháním zpátky do hejna samic… když už má tolik testosteronu, nebo jak se ten rozmnožovací hormon u pávů jmenuje. Kdepak, nehodlá se vzdát výhody rezonance a holých stěn bazénku jako pódia pro své paví představení, se kterým evoluce nepočítala.
Jak si tak zvykli, že největší bezpečí skýtá výška vysoké břízy, když začalo hřmět a pršet, postupovali pávi a hlavně dva soupeřící samci po stromu výš a výš, a seděli pak v tom nejprudším dešti, a dokonce v krupobití, jako velké zmoklé slepice přímo na ráně: tam už žádné listí, které by je mohlo trochu schovat, nebylo. A i neurotik pak byl celou noc až do pěti do rána jak zmoklá slepice: zticha.
Naznačuji, že pávi jsou krásní ptáci, ale neřešitelně hlučný celonoční budíček, který sice exoticky, ale přece jen (tak jako hejno místních kuřáků) narušuje jinak velebný klid (a léčivě čerstvý vzduch) Sklenářky. A tak ani neuvažujte o tom, že byste si paví hejno pořídili, na okrasu, do své zahrady. Pýcha by i v tomto případě předcházela (decibelovému) pádu. Jediný, kdo má u pávů nepopiratelnou a neotřesitelnou autoritu, a berou nohy na křídla, jakmile ho uvidí bez vodítka, je Kim.
