(Téměř) vše se dá napravit

28.5.2012

Všichni jsme oběti obětí, poznamenala jedna americká psycholožka a maminka. Průběh těhotenství, a především porodu a prvních let života má na náš fyzický a především psychický (a intelektuální a dovednostní a emoční) život podstatně větší vliv, než si připouštíme. V tom negativním (většinou si stěžujeme na osud, nebo rodiče, že máme malý hrudník, velký nos nebo ploché nohy, a nenapadne nás, že i tohle se dá spravit), nebo pozitivním slova smyslu (každý jsme sám o sobě dokonalý zázrak stvoření, jen si to umět připustit a případně i natrénovat pozitivní přístup k životu, který, místo aby byl problém, protože si to neustále opakujeme a vlastně podvědomě přikazujeme, může být radostí, se všemi z toho vyplývajícími důsledky). Co když se, jak neustále programují rodičky (negativně a na zisk orientovaní lékaři) porodníci, něco zvrtne (nedochází jim, že je to sebenaplňující se proroctví)? Příroda a děti jsou ale zázračně rychlé regenerace schopná stvoření: téměř vše se dá nahradit, obejít, napravit.

 Ve vašich textech často popisujete případy „postižení“ z prenatálního věku. Mám kamaráda, jehož mamku během těhotenství všichni přesvědčovali jít na potrat… Ona se tomu tlaku ubránila. Určitě to ale na toho človíčka mělo vliv… Jak se takových věcí zbavit? Věděl byste? Zeptala se jedna čtenářka za všechny ostatní. Přestože se ani tohle nedá zevšeobecnit, protože jde vždy o unikátně výjimečné osudy (a rodiny), základní přístup je, zopakuji, jednoduchý: téměř vše se dá alternativně, tedy nejen medicínky, nahradit, obejít, napravit.

 Dítě bylo nechtěné? Dnes už víme, že tyhle děti o tom (přes mysl a hormonální produkci maminky, tedy přes placentu) už v děloze nějak „věděly“, a následně to poznamenalo jejich budoucí vývoj a schopnosti. Když s tím poté rodiče počítají, a věnují dítěti o to více lásky a péče (znám rodiče, kteří právě „díky“ tomuto původně handicapu nastudovali obrovskou spoustu informací o prenatální psychologii, a podařilo se jim „obejít“ případné emoční a vzdělávací potíže svého syna, ale navíc i stát se studnicí praktických rad a moudrostí pro desítku dalších takto původně „nechtěným“ dítětem obdařených rodin), jsou nakonec i oni obohaceni oním oboustranně pozitivním vlivem (děti jsou dokonalí duchovní učitelé svých rodičů).

 Jistě, chce to nepředstavitelně víc úsilí, trpělivosti a systematické práce, ta se ale nikdy neztrácí. Dítě je lékaři klasifikováno jako nevyvinuté a nevratně poškozené? Stačí odhodlat se a tak jako Indky miminko denně nejméně půlhodinku masírovat: hladit od nožiček až po prstíčky na rukách a hlavičku. Jak když krávy, kozy nebo fenky či kočky pravidelně olizují svá mláďata: my savci tuhle stimulaci potřebujeme jako prasátka drbání, a taková Jana Hašplová (z které se právě „díky“ postiženému miminku stala autorka knih a vedoucí seminářů o masážích kojenců) by mohla (tak jako její vysokou školu již vystudovavší syn) vyprávět.

Dítě se narodí předčasně a s nízkou porodní vahou? Kam se hranou drahé inkubátory na metodu klokánkování (maminka nebo tatínek si mimino přiloží a nosí na holém těle, pod košilí či šaty, a to slyší ne umělé syčení vývěvy nebo cinkot kovových nástrojů, ale přirozený tlukot srdce, je v teple a láskyplném pohybu): tyhle (o to víc chválené a povzbuzované) děti  rychle doženou ve správný čas porozené vrstevníky  jak co se týká váhy, tak ve vývoji všech ostatních měřitelných, ale i neměřitelných parametrů.

 Naznačuji, že na každé trauma existuje „babská“ rada a neinvazivní metoda. Tyhle „krev, pot a slzy“ hodně úsilí a trpělivosti vyžadující, ale člověka (rodiče) nesmírně obohacující handicapy dokazují, že rozhodující je úmysl, láska (které čím víc dáte, tím víc jí nakonec máte i vy samotná) a odvaha nevzdat to. Světová literatura zná mnoho příkladů celých knih o téměř zázračných akcích a metodách milujících rodičů: protože slovo „milující“ (a tedy nepředpojatá, bezpodmínečnou láskou nadupaná mysl rodiče, jenž neustále vysílá pochvalné a povzbuzující vibrace) je tu nejdůležitější ze všeho. Případ jednoho z nejchytřejších mužů světa, Stevena Hawkinga, který ač na vozíčku a prakticky nehybný, přednášel celá desetiletí na světových univerzitách (a komunikuje jen pomocí hlasového syntezátoru) vypovídá za všechny ostatní.

 Nevěřte odborníkům (kteří vystudovali jen negativní a chirurgicky akční metody, jejichž názory se navíc každou generaci mění), věřte svým instinktům… Medicínský establishment se stal významným nebezpečím pro zdraví. Tak zní úvodní věta publikace (Nemesis medicíny od Ivana Illiche), která pochopitelně nejprve neobyčejně pobouřila medicínské profesionály, nakonec však byla na mnoha západních universitách zařazena mezi povinnou literaturu. Iatrogeneze, to je termín, jimž označil medicínský (dosaďte si: porodnický, pozn. aut.) diktát uplatňovaný v moderní společnosti a škody, které medicína jako instituce páchá. Iatrogenezi dělí na klinickou (bezúčelná nebo škodlivá léčba), sociální (medicína si podmaňuje stále větší oblasti lidských životů a podniká kroky, které s jejím původním posláním mají už pramálo společného) a kulturní (zdravotní podnikání podlomí vůli lidí protrpět vlastní realitu a oslabuje tak jejich schopnost jí čelit). Zde je jeden z mnoha v publikaci uváděných příkladů: Až do roku 1960 bylo 96 % dětí v Chile kojeno do jednoho roku, někdy i déle. Potom, během jedné dekády, byly chilské ženy podrobeny intenzivní politické indoktrinaci. A tak již v roce 1970 kojilo pouze šest procent matek po celý první rok, 80 % jich své děti odstavilo do dvou měsíců po porodu. Výsledkem bylo, že 84 procenta potenciálního mateřského mléka zůstala nevyprodukována… Kojenecká láhev se stala symbolem, ale objevily se s ní také nové nemoci. Protože matky postrádaly jakoukoliv zkušenost, jak zacházet s nekojenými dětmi, staly se tyto děti novými konzumenty léčebné péče a jejích rizik. Je obtížné porovnat škody, které vznikly náhražkou prodávané výživy za mateřské mléko s výhodami, jež přinesly medicínské intervence v dětské nemocnosti včetně chirurgických náprav od rozštěpů po srdeční vady. I po několika desetiletích zůstává tento systém – v mnoha směrech skutečně nezdravý – nedotčený, pevně zaštítěný pseudohumanistickými hesly o ušlechtilých cílech, přičemž zisky nečerpá občan, ale farmaceuticko-průmyslový komplex, komentuje rozumný lékař.

Doba se snad mění (a změní, ale o to se musíte, dámy, zasloužit vy samy): ověřené „babské“ rady více než často (a než připouští Klub skeptiků Sisyfos a příslušní „odborností“ zakonzervovaní odborníci), až na výjimky, fungují, a instinkt tzv. vzdělaným, ale rozhodně ne moudrým (rozuměj, levohemisférově omezeným) mužem porodníkem neokřiknutých a neokřikovaných žen je moudřejší všech skript. Navíc, opakuji, ono mateřské odhodlání postižené dítě (osud) „napravit“ napravuje i poškozené (rozuměj: materialismem a posledním ideologickým diktátem zmanipulované a tedy poškozené) matky samotné. Tak jako přirozené těhotenství samo (a v děloze se vyvíjející miminko) léčí i chronické zdravotní potíže budoucí maminky, bezpodmínečná láska (pokud medicínský porod zabrání přirozené produkci oxytocinu, hormonu mateřské lásky, sám fakt péče o miminko hormon opět spolehlivě vyplaví: člověk se stává tím, co dělá) s sebou přináší správné akce a metody ve správný čas.

 Je jasné, že ne úplně vše, co bylo traumatizováno třeba tím, že matka (nebo rodina) dítě nechtěla, nebo třeba početím ve zkumavce, se dá následnou láskou a péčí napravit (ve výsledku je takové dítě samozřejmě jiný člověk, než by mohlo být, pokud by bylo chtěné a přirozeně, nejlépe orgasmicky porozené). Ale, jak je naznačeno výše, téměř vše se dá napravit, opravit, nahradit, obejít…

Nakonec rada tazatelce (respektive tomu půvoně „nechtěnému“): vždy pomůže jakákoliv snaha o duchovnost (obligátní meditace, práce s harou, zvládnutí emocí, snů, tedy nalezení a přeprogramování integrity osobnosti (a o tom je několik mých knih a celá řada článků). Jako v porodnictví a u dětí: téměř vše se dá napravit… Bez práce to ale nepůjde…

 

P. S.: Tak jako kniha Jean Liedloffové (Koncept kontinua), i další v podstatě revoluční, (rozuměj, zdravý ženský rozum navracející) právě vycházející kniha (Meredith F. Smallová: Naše děti, naše světy. Jak biologie a kultura ovlivňují naše rodičovství) dodá další spoustu relevantních informací o možnosti nápravy civilizačních omylů.