Žijeme zvláštní dobu. Na jedné straně vítáme (a brzy užíváme) každý nový typ mobilního telefonu (a každý další, menší, lehčí a výkonnější typ notebooku) jako něco přirozeného, na druhé straně se držíme i negativních zděděných rodinných a sociálních zvyků jako něčeho, co tu odjakživa bylo, takže proč to měnit. Maminky, které rodily v socialistických továrnách (neodpustím si poznámku: na poškozené výrobky) jako na běžícím pásu, odlidštěně, trpitelsky, nemohou své dcery naučit tomu, co věděly a uměly jejich prababičky: přirozeným porodům. „Já jsem to přetrpěla, tak to přetrpíš i ty,“ radí (rozuměj: vnucují) dnes svým dcerám. A pak mladé internetově zdatné těhotné shlédnou třeba video záznam (znovuobjeveného) koupání novorozence podle Francouzky Soniy Rochelové… jako velký objev. Doporučení: prohlédněte si pět minut videa, a teprve potom čtěte dále…
Pokusím se nastínit (naznačit) několik poznámek k tématu… Abychom si rozuměli(y): jen ať se tahle metoda stane módním hitem a jen ať čerstvé maminky koupou své děti právě tak. Jenže co si evropocentricky téměř copywrightují (při vší úctě a zaplaťpánbu za všechny novodobé bohyně a ženské archetypy) „znovuobjevitelky“a znovuobjevitelé typu Rochelové a Leboyera, dělaly a praktikovaly například indické ženy celá tisíciletí.
Tak jako je v „primitivních“ a daleko chudších kulturách běžné (i ještě nenarozenému) miminku zpívat, tak je tam běžné ho po narození (klidně až do věku jednoho roku, viz i Dowlingova zjištění o tom, že se dětský mozek i po porodu vyvíjí a dostrukturovává dalších devět měsíců) masírovat. Nalistujte si stranu 24 v knize Nová doba porodní: celostránková fotografie (Indky, která sedí na zemi a hladí dítě, které jí leží na natažených nohou) byla a je u českých těhotných žen a čerstvých maminek až tragicky nepochopena. Nedochází jim (díky velikosti obrázku jsem tehdy nedoprovodil fotku podrobným vysvětlením, protože jsem se domníval, že tak jak jsem to pochopil já, muž, pochopí to ženy, ale jim nedošla velikost, rozuměj důležitost toho, co je na něm). A navíc, české ženy se nedovtípily, že tak jako v muzikoterapii a v meditaci, všechno, co dělám a propaguji, mělo a má jediný úmysl: prevenci. Ještě jinak, tahle společnost sice už začíná řadu věcí dělat léčebně a ochranně, přitom by ale stačilo prostě všechny ty chyby a omyly nedělat.
Každá maminka přece miluje smích intuitivně správně koupaného děťátka… prakticky každá maminka ví, jak jsou tyhle chvíle důležité jak pro dítě (pro optimální růst těla i mozku a psychiky) samotné, tak pro ni a celou rodinu (i pro tatínka a případné sourozence). Když rozněžněně sleduje video něžně, ochranitelsky a s láskou dotýkaného a koupaného (masírovaného) miminka, je přirozená, a ví, co a jak má dělat, i když se to, jak se chová dítě, neshoduje s tou či onou příručkou nebo tím či oním názorem „odborníka“.
Jinými slovy, dívka, která jako miminko nebyla přirozeně, nemedicínsky, porozena, a takto jemně a s láskou myta (hlazena, masírována) v kbelíku či umyvadle (ostatně jako každé telátko či hříbátko, to ovšem jazykem své matky), nebude umět takto zklidněně, s láskou, „koupat“ (rozuměj: taktilně stimulovat) své dítě… a žádná příručka nebo video čerstvé (a mužskými instrukcemi zmatené) mamince, jejíž mimčo ve vodě na rozdíl od sestříhaného videa pláče, nepomůže. Co také chcete ve společnosti, kde pláč novorozence je známkou normality: žije (přičemž chtěné, od počátku milované a hlasem, zpěvem a vnitřním dialogem stimulované děti se rodí s otevřenýma očima a s úsměvem). Ve společnosti, která by měla a mohla rodit a (po)užívat) lidi jako Rolls Roycy, ale (protože je zvyklá na Trabanty) užívá je a řídí a zachází se sebou a svými potenciály jako s Trabanty, je třeba si nejprve poničit tělo a játra pivem a stresem, aby jako velký objev přišla na řadu nějaká ta módní terapie…
Na videu, na kterém Sonia Rochelová ukázkově umývá novorozence, není nejdůležitější jak to dělá a s jakou péčí a láskou, ale jaké (přirozené) instinkty to v divačkách vyvolává. Tak jako na knize Jean Liedloffové Koncept kontinua (správněji Koncept přirozenosti) není důležité, jak domorodky svým přirozeným způsobem nechávají děti vyvíjet se přirozeně, čímž až zahanbují evropsky rozmazlené ženy a matky (jenž už nadobro podlehly mužským instrukcím jak rodit, kojit a pečovat o své děti), ale zjištění, že tahle civilizace (ostatně jak o tom stále častěji píše i v denním tisku například Mnislav Zelený Atapana) už zapomněla na své přirozené instinkty.
Emancipovaná česká žena nejprve své miminko poškozuje třeba tím, že do průběhu těhotenství nebo porodu naivně zasahuje (nepřímo, protože si něco přečetla v časopise, nebo přímo, cigaretou, či císařským řezem na přání), a pak ho „zachraňuje“ všelijakými krémy a pudry a masážemi a módními metodami… zažil jsem matky, které soutěživě pohazovaly svými dětmi, protože „lítat“ s miminky bylo módní, nebo mezi sebou v době kojení soutěžily o nejděsivější popis bolestí při menstruaci nebo porodu, nebo o to, který plaváček je nejlépe vyfotografován s otevřenýma očima pod vodou…
Naznačuji, že je nejvyšší čas znovuobjevit přirozené instinkty evolučně vtělené do každé zdravé (a moderní mužskou společností a agresivní reklamou posledních pár desítek let nepopletené) ženy… která přirozeně ví, jak je důležité mimino chtít, přirozeně donosit a porodit, jak mu celé těhotenství zpívat, a jak ho hladit přinejmenším tak něžně, jako to dokáže Sonia Rochelová.
Zatím to (se západní popletenou civilizací) vypadá na realizaci mého oblíbeného rčení: nevadí, že je zkratka delší, zato je méně pohodlná (a dražší a nebezpečnější).
