Ne sice přímo u toho, na místě, ale v době. A přes enormní snahy zakomplexovaných a tedy nepřejících (chce se napsat špatně porozených a ideologicky zmatených) lidí z generace mých otců (výsledkem čehož byla i železná opona) existovaly metody a cestičky, jak se zúčastnit. Už závěr olympijských her v Pekingu, kdy „štafetu“ převzal Londýn a roztančení mladí v dvoupatrovém autobuse, naznačoval, že tohle zahájení bude ještě lepší. A bylo. Proto jsem se na to, se čtyřmi miliardami lidí na celém světě, díval. Nezvykle působivá podívaná bez patosu, zato plná britského humoru. A navíc v obrovském tempu, napsal internetový komentátor (lidovky.cz) i za mne.
Velkolepé, chytré, vtipné, takové bylo britské zahájení olympských her. Je třeba závidět státu s hlavou (státu, tedy královnou), která svolí, aby její příchod na stadion byl stylizován jako seskok padákem v doprovodu Jamese Bonda. K tomu není třeba nic dodávat, nevěřím, že existuje na světě druhá země, kde by bylo něco podobného možné, napsal Ondřej Neff a vyjádřil tak celkový dojem ze zahájení olympijských her v Londýně (čtěte celé, stojí to za to).
Lehká a kolážovitá samozřejmost, s jakou byly připomínány slavné (i velmi kontroverzní) osobnosti britského rocku brala dech (byl jsem při tom třeba na černé burzu gramodesek, a dodnes vzpomínám na posvátně nadšené, ale zároveň buřičské poslouchání), a rezonovala se stejným zadostiučiněním, se kterým jsem již od počátku 80. let vyprávěl, jak si užívám dobu, ve které žiji…
Ano, záviděl jsem tehdy přátelům z Holandska možnost jít na koncert nějakého toho rockerského buřiče, ale zároveň jsem si umanutě užíval všech, i těch sebemenších, možností jejich svobodu nasávat třeba jen poslechem, nebo, a to bylo důležitější, vlastní tvorbou. A tichým alternativním vzdorem. Máte-li zájem, přečtěte si (v odkazech), co a jak (a subjektivní náboj snad nezastíní zprávu o tehdejší době tady u nás).
Po přece jen strnule patetickém Pekingu (nic jiného soudný člověk nečekal, nebo jinak, čekal to nejhorší, a ono to nakonec zase až tak špatné nakonec nebylo) byl a určitě i ještě bude Londýn (se vší jeho tolerancí k etnikům, handicapům, ale i buřičství) vrcholem… Strávil jsem tam dvakrát kousky srpnů (2009 a 2010), a byl vždy nadšen jak z atmosféry, všeobecné multi kulti tolerance (třeba řidičů autobusů k ovčím turistům, skákajícím před doubledeckery), a z ohleduplnosti, s jakou všichni snášeli nezbytnou výstavbu infrastruktury olympijských her. A teď sleduji dokumenty o výstavbě stadiónů a dalších sportovišť, a tetelím se vždy, když tu či onu část poznávám, a lebedím si: byl jsem při tom (když to stavěli), zažil jsem tu atmosféru tam, prochodil jsem slavná místa, projezdil nejednu libru s kartou Oyster (ještě ji mám v šuplíku) atd. Díky, Evo…
Symbolický kopec Glastonbury (kolikrát jsem ten skutečný prochodil) na stadionu posloužil při zahájení jak pro vlajky zúčastněných zemí, tak i slavnostním řečníkům: ocenil jsem i to, že trávník nebyl typicky anglický, wimbledonský, ale divoký, nesestříhaný, původní, plný květin… a předání olympijského ohně generací dávných medailistů mladým nadějím, které nakonec zapálily oheň, jenž bude dalších sedmnáct dnů hořet nad Londýnem, jen potvrdilo, že Londýn (a Anglie, a lidstvo) má v tomto smutném čase (sad times), hey Jude (viz níže), naději…
Naznačuji, že jsem se nikdy nenechal zmást zapšklou atmosférou mé (nádherné) země a Prahy, kterou i dnes systematicky kazí byrokrati a v komunismu (ne)vychovaní mamonáři a veksláci se vší svou vlastně iluzorní (i politickou, a tedy i ekonomickou) mocí, a hledal a nacházel alternativní cestičky, jak žít na 100%… ale právě tak alternativně jsem nikdy nesklouzl k prosté nenávisti (oni za to až tak docela nemohou, viz mé články o poškozujících, protože medikalizovaných porodech).
Jak jsem si tak užíval strhující a vtipné zahájení olympijských her v Londýně 2012, bral jsem to jak jako vstupenku na následné dny sportovních přenosů (budu při tom), tak jako potvrzení dokonalého završení nádherného života, který začal v prvním poválečném roce: byl jsem, mimo jiné, při tom, když vylétaly první družice a kosmonauti, když z tranzistorů a stanice Svobodná Evropa zavanula svoboda a hravost Beatles a dalších… když v roce1968 přijely sovětské tanky, když jsem v roce 1974 pár metrů od Franka Zappy tleskal do jeho složitých rytmů a užíval si profesionální ironii jeho písniček… když jsem v klášteru v Naře seděl v roce 1979 v zazenu a ve Varšavě v roce 1981 rozlouskl kóany.
Naznačuji již hezkých pár desetiletí, že být (aktivně a alternativně) při tom (když se něco děje a tím i mění) je jedním z nejdůležitějších aspektů Života. A že kdo se stará jen o sebe (jen si chce užít), zemře a žbluňk, voda se zavře. Kdo se ale stará o a pomáhá a (pře)dává ostatním, a naučí se být (znovu zdůrazňuji: aktivně) při tom bez ohledu na panující atmosféru (a ideologii, včetně té současné), je, tak jako lidstvo (například při uvolněném a srdečném, na nic si nehrajícím zahájení her téhle olympiády), vlastně nesmrtelný…
Byl jsem při tom, i v ten večer 27. července 2012… A jak řekl předseda anglického olympijského výboru Sebastian Coe: „V budoucnosti můžeme říct, že jsme tu byli a udělali jsme to dobře“… Kdyby žil John Lennon, jistě by zazpíval Imagine, takhle Paul McCartney vyzval všechny Come together, a pak s celým stadiónem a světem zazpíval Hey Jude (Vezmi smutnou píseň a udělej ji lepší)… Byl jsem nadšen a spokojen (satisfied… na začátku večera zazněla i Satisfaction!), že jsem svým způsobem byl při tom celou tu dobu při tom. A (u)dělal jsem to dobře…
