Vstávám tady v oáze Chlumku brzo ráno, a když to jde, jdu si lehnout na lavičku pod jasan a poslouchám. Kochám se všemi těmi venkovskými přírodními zvuky. Právě tak tam lehám v podvečer, když ve všední den a v neděli utichne „ruch“ motorových sekaček sousedů (a v téhle malinkaté vesničce jsme tu sousedi všichni), a nořím se na dno oceánu zvuků a slaboučkých vzdálených vibrací. Podělím se.
Někde vysoko nad všemi zvuky je sem tam téměř božsky nedosažitelný zbytek přeletu nějaké nadzvukové stíhačky (občas tu nějaká nacvičuje). O pár kilometrů níže je zbytek přece jen přirozenější a pozemštější vzdálené bouřky. A pak už nastupují ptáci: vysoko nad všemi švitoří vlaštovky, které si užívají svého letového mistrovství, v korunách stromů soupeří o prostor hrdlička, nějaký ten kos, a několik dalších zpěvných ptáků zahradních (jeden vrže jako nenamazané kolečko, druhá cvaká, jeden, tedn už ale odletěl do teplých krajů, je virtuós, jeden jen tak krátce morseuje).
Místní vrabec řekne čim, a počká. Pokud nikdo neodpoví, zkusí to znovu: čim. Až na potřetí se mu ozývala hrdlička svým cukrů, ale vrabec znovu: čim. Teprve pak vyprovokoval jiného ptáka, a ten zazpíval svou variantu nějaké té ptačí symfonie. A vrabec svou „árii“ dokončil: čim čim.
Podle počasí se ozvou místní kohouti. Dva kokrhají podobně, ale třetí a čtvrtý z dálky zní docela jinak (jeden ochraptěle, dalšímu občas konec vynechá). Pokud začne pálit slunce, přiletí se bzučivě na dřevo, u kterého lavička stojí, vyhřívat mouchy, a to už se odebírám dovnitř (přes léto jsme museli nainstalovat tři mucholapky, protože místní zemědělci hned za vesnici na konec navozili horu mrvy, na které měly mouchy porodnici a sněmovnu: terve později tam hodovali ptáci, protože takovou recepci s tolika mušímí vajíčky a mladými muškami asi ještě nezažili).
Jak jsem naznačil, o víkendech prostor zaplní nějaká ta motorová nebo elektrická sekačka na trávu, nebo dokonce pila. Když bylo hezky a teplo, dopoledne řádili a pokřikovali dva místní kluci na kolech, a sem tam se k nim svými hlásky jako konipásky přidaly i Baruška a Maruška, sousedovy blonďatí andílci, kteří vždy chodí (a jezdí) spolu. Rituály ranních odjezdů souseda do práce byly rychlé (kovová brána vždy stejně zaskřípala v pantech a zesílila svůj povzdech plochou plechů). Přes den soused pečoval o svého kamaráda, psa Bena: bylo a je úsměvné poslouchat přes živý plot jak s ním, aniž mu kdy kdo řekl o tom, jak pejsci dávají přednost jen krátkým a neměnným povelům, konverzuje lidsky: Bené! Volá soused několikrát. A pak přitvrdí: Kolikrát jsem ti říkal, že tohle dělat nesmíš: Bene! Bene, nechoď tam! Obejdi to, Bene! No vidíš, zases´ mi ten záhon pošlapal….
Jinak neprůjezdná vesnička má i babku Anču, která se vyznačuje svérázným způsobem, jak se vlísat a sem tam něco uvařeného či upečeného vyfasovat. Vejde to dvora, nebo dokonce do domku, pozdraví, a huhňavě, takže jí je velmi obtížné porozumět, poprosí, jestli nemáme něco k jídlu. I když se člověk brání za vrtěním hlavou, nebo větou, že ne, bystrým okem zmerčí třeba jablka na podnosu a ukáže: A co je tohle? Jednou za námi vešla až do garáže, když jsme zrovna hráli pingpong, a v ruce na talířku dva kousky koláče (který zrovna od někomu vyžebrala): Já vám taky něco nesu… Obvykle má záminku: Já jsem u vás hrabala, tak za to… (přes léto chodila s hráběmi přes rameno a nabízela, přesněji napsáno, vnucovala, své služby). Pokusil jsem se jí vysvětlit, že to je na nás určitě moc sladké, a pak mne napadlo řešení: poslal jsem kolegu pro knackebrot, suchou plochou lisovanou zdravotní (nemastný, neslaný, křupavý) dietní placku, a tu jsem jí přidal na ty koláče, aby taky ochutnala, co jím. Od té doby už dovnitř nevešla. Ale slýchám ji pravidelně, jak chodí vesničkou sem tam a hlasitě si, sama pro sebe, povídá.
V kamenné podezdívce domku mají dva úly vosy, a odpoledne, když svítí sluníčko, pilně budují a létají… a tedy bzučí. Sem tam zabzučí poněkud větší čmelák, dvorkem projde nějaký ten místní pejsek a štěkně si. Někde v dálce hudrá krocan. Jinak mísstní klid a mír. Když jednou týdně přijede kukavůz, kdysi se jim říkalo popelářské, dnes ale vozí jen tzv. směsný odpad, a tady popadaná a nahnilá jabla a švestky, se kterými si místní babičky neví rady, vyvolá to rozruch: i Eliška ztuhne a vykulí na tu hlučnou příšeru oči kočičí.
Všechny místní zvuky jsou ale neagresivní, patří sem, a netrvají dlouho. Když prší, bubnují mi kapky na římsu okna, které vede na západ (při západu slunce mi swarovskiho křišťál odužákuje celý pokoj). Za ozdobnými a na údržbu nenáročnými keři je pak pár švestkových stromků, dvě zakrslé jabloně, teď obtěžkané velkými červenými podzimními jablky, a jedená přeživší dýně hokkaido (všechny ostatní sežrali místní španělští slimáci) s jedinou ale o to rychleji rostoucí dýní. Dále vzadu kadibudka, ohniště, a vzadu u plotu maliníky. Jednou jsem za (obvykle převládajícího) západního větru procházel celou zahradou, o rozloze okolo 3000 metrůčtverečních, a postupně poslouchal šumění jednotlivých stromků. Někdy si odpoledne lehnu na travičku a poslouchám trávu, tedy to ticho na měkku.
Když tu jeden prázdninový týden řádili kluci (jinak měli celé dva měsíce zorganizovánu jednu atrakci za druhou), zvuky byly samozřejmě docela jiné. Ale většinu času jsem si vychutnával skutečnou zelenou i zvukovou oázu, a pookřál na přece jen tolika lety tiché hudby vytrénovaném těle a duši. Jednou jsem si musel zajet do Prahy nechat si předepsat léky, a večer jsem se autobusem vrátil docela ohlušený a vším tím umělým hučením a vrčením připitomělý, a podobně jako když si omylem kousnu do něčeho, co je dnes přesolené či dokonce přeslazené (a co za mých mladých let bývalo normální), v duchu se divím, jak v tom ti lidé můžou žít… a jestli by ještě vůbec dokázali rozeznat, vychutnat si a navíc ocenit zvukopis na Chlumku.
