Kdysi jsem viděl půvabnou loutkovou pohádku O komínku nakřivo postaveném. Chci naznačit, že i nakřivo postavený komínek může sloužit svému účelu. Co se jednou stalo, nemůže se odestát, vždy je ale možno se z chyb poučit (a poškození napravit). Je to sice z nouze, ale může být i ctností. Konečně totiž přišel správný dotaz: Když se to od začátku (porod, první roky života – vývoj celého emočního systému je v zásadě ukončen v šesti, sedmi letech) všechno pokazí, je možná náprava, nebo je takový člověk už navždy poznamenaný? Rada: důkladný čtenář nechť si po prvním pozorném přečtení při každém dalším na tomto blogu vyhledá přinejmenším kurzívou označené termíny.
Odpověď je jako vždycky zároveň ano i ne. Ano, všichni jsme oběti obětí, a současné generace slepě opakují chyby a neřeší handicapy těch předchozích, ale vždy se najde někdo, kdo si jaksi navzdory danostem a handicapům řekne akorát ne, a dá se do přeměny sebe… a tím i společnosti. Teprve odpor britských koloniálních úředníků a systému donutily Gándhího vzdorovat, teprve častá věznění naučily Havla trvat si na svém (nebo rockery tvrdošíjně se nedat zglajchšaltovat a hrát si svou hudbu bez ohledu na následky). Přičemž dodnes nejen v Indii (kde byl každý handicapovaný brán jako někdo posvátný, unikátní) a v Číně (a celý dálný východ obdivuje ty nejvíc ošlehané borovice a bonsaje), ale i kdysi u nás byli postižení běžnou součástí každé komunity (a já osobně pamatuji několik obecních bláznů a invalidů, a také obrnou postižených spolužáků).
Zaprvé, hybnou silou evolučního pokroku je přece změna vnějších podmínek a následné nepohodlí. Když bylo pračlověku zima, vynalezl oheň nebo svetr. A pak kolo a spalovací motor a asfaltku. Zvířata, která se nedokázala přizpůsobit klimatickým či přírodním změnám, vyhynula (a že jich bylo). Naopak ta, která to dokázala, se vyvíjel až k dnešní dokonalosti pavouka, kočky, orla, člověka (i když jeho vývoj stále pokračuje a je jen na něm, jestli k lepšímu, nebo se experiment nepovedl: sci-fi zná celou řadu úvah o tom, že vesmír je, z hlediska inteligentního života na určité, myšleno raketové a vesmírně cestovatelské úrovni, tak prázdný, protože předešlé civilizace nedokázaly emočně a vývojově přejít fázi objevu atomových a jiných bomb).
Jistě, i zde platí přísloví Zkušenost je dobrá škola, ale školné je někdy příliš vysoké (viz i současná ekologická situace), ale to nic nemění na tom, že čínský znak pro krizi v sobě obsahuje radikál šance (příležitosti).
Zadruhé, je-li vše v pořádku, není třeba reagovat. Jan Werich napsal kdysi pohádku o Frantovi, který byl kluk jako buk, vše v pořádku, ale nemluvil. Už mu bylo šest let, a stále nemluvil. Až jednou byla svatba, a když nalili polévku, Franta začal jíst, a pak prohlásil: Ta polévka je málo slaná. Franto, ty mluvíš, vyděsili se nadšeně svatebčané?! A proč jsi doposud mlčel? Nebyl důvod ke stížnostem, zněla odpověď.
Z opačného, tedy pozitivního konce (když už se něco stane): ze života a tisku známe přece osudy vozíčkářů a paralympijských vítězů, kteří, ač handicapováni, dosáhli nevěřitelných výkonů. Teprve úraz (a případná nehybnost na vozíčku) dal tomu kterému člověku důvod přehodnotit dosavadní samozřejmé uspokojení, a začít něco aktivně dělat. Překonat handicap. Objevit, že člověk není jen automaticky fungující tělo, ale i duch, který může hory (a nepohyblivé končetiny) přenášet.
Zatřetí, jako žolík mezi všemi způsoby nápravy „vrozených“ i zděděných chyb a traumat a handicapů je tu stále duchovnost. Téměř vše se dá napravit… Ostatně po těžkém úrazu či nemoci i vozíčkář musí projít jakýmsi „přeprogramováním“: musí opustit dosavadní programy a styly chování a posuzování své existence. Totéž radikální (revoluční) přeprogramování, podobně radikální změna (jakási fénixovská „smrt“ ega, a tedy předtím nemyšlené zefektivnění práce mysli), o které hovoří i ti, kteří přežili svou klinickou smrt, a která v jiné podobě nastává i v případě osvícení, trumfuje jakékoliv tělesné handicapy, jakékoliv poškození.
Metafora je nabíledni: mysl naprosté většiny z nás je handicapována, poškozena (porodem, výchovou, vzděláním, stresem života), a osvícení je najednou nad tím vším (nedokonale a hmotně tělesným a pozemským). Vzpomeňte na příběh prvního čínského žáka (indického duchovního mistra Bodhidharmy), který, aby byl přijat jako student, si na důkaz své motivace usekl ruku: co je to chybějící ruka ve srovnání s osvícením?
I Buddha měl svá utrpení (maminka mu umřela hned po porodu), i Ježíš měl své potíže růstu a vývoje (negativní stavy mysli matky v době, kdy Herodes dal zabíjet všechna neviňátka, i jeho psychiku zcela jistě negativně poznamenaly), i zmínění Gándhí a Havel… vygůglujte si životní osudy velkých mužů a žen, a třeba prvního západního zenového mistra (Philip Kapleau). Dnes přece snad už dobře víme, že člověk roste se svým zadáním (a čím vyšší cíle si dá, viz i původní klukovská motivace amerických prezidentů, tím větší výkon podá. Viz třeba hudební díla hluchých Beethovena a Smetany)…
V mém případě mi vlastní postižení, např. emoční (byl jsem chorobně stydlivý, a zároveň vzteklý cholerik) nebo tělesné potíže (handicapován řadou zdravotních daností, například jsem nosil od dětství brýle – až mnohem později jsem se dověděl, že moje matka proplakala celé těhotenství), mi pomohly v 60. letech min. stol. objevit jógu (a v pozici šávasány brzy i duchovnost), a v 70. letech i možnost poznat a zvládnout sebe sama (protože jóga byla na mou povahu moc pomalá, hledal jsem dál a našel zen).
Individuální možnost (a pro nápravu věcí i nutnost) využít vnějších nepříznivých podmínek je hybnou silou pokroku i v duchu rčení „jak nahoře, tak dole“, tedy v tomto případě obráceně. Společenské změny nenastanou, dokud nedojde k „revoluci“ v hlavách (programech mysli) každého z nás. K revoluci, k jaké došlo v myslích Buddhy, Ježíše, Gándhího, Havla a dalších. Tedy k duchovní revoluci (k jakémusi obou hemisférovému přeprogramování dosavadních způsobů, jakými byli, a jakými jsme i my dodnes „řízeni“ programem, který evoluce vypiplala pro život homo erectus v africké stepi a v tlupách maximálně o třiceti členech).
Cesta ze zdánlivě neřešitelného lidského bludiště (minulých i současných) krizí vede nejprve uvědoměním si handicapů (nejlepší terapeut v protialkoholní léčebně je bývalý alkoholik, a další nezbytnou podmínkou počátku nápravy věcí lidských je přiznání spáchaných a nadělaných chyb, viz mé oblíbené rčení „nemůžeš z pasti, dokud si nepřiznáš, že v ní jsi“), a pak vytrvalou prací, nejen teoretizováním a čtením (a mozek se nejméně za tři měsíce přetvaruje, neuronům narostou nové dendrity): labyrint je z pohledu toho, kdo ním neprošel, bludištěm, přitom ale je to dokonalá terapie pro tělo a mysl (ale tak jako při zpěvu mantry, nestačí jím projít, či zazpívat jen jednou, viz ony zmíněné tři měsíce, nutné ke skutečným změnám).
Celé roky opakovaně (a zatím většinou až na vzácné výjimky marně, čili až pro příští generace) naznačuji (a teď se rovnou omlouvám za dlouhé a na čtení velmi náročné souvětí a značný počet závorek, ale tím nenápadně čtenářům pomáhám trénovat i k nápravě tak důležitou pozornost), že náprava (porodem, neinformovanou a rádoby dospěláckou výchovou drezůrou místo pochvalami, školou leštící škeble a šmirglující diamanty, umělou hormonální antikoncepcí a chemikáliemi ve vodě a v životním prostředí, zbytečně medikalizovanými a tedy násilnickými porody jejímž důsledkem je století zla atd. atd.) hned na počátku pokažených věcí lidských je (jako ostatně, tedy evolučně vždycky byla) možná (a dnes je již nutná), přičemž na počátku změn je (viz výše) nejdůležitější a nejjednodušší být patřičně motivován… a to i my „západní“ poškození a dnes už i doufejme informovaní jsme, že? Motivační poznámka: Indové říkají, že aby se lidé setkali v jednom oddíle jógy, muselli projít šedesáti reinkarnacemi…
Přičemž nejen moudří lidé dávnověku, ale i Henry Ford skoro před sto lety věděl, že chyba odhalená na výrobním pásu stojí dolar, v montovně deset dolarů, ve skladu sto dolarů a u zákazníka tisíc dolarů: kdybychom si své porodní (a následné výchovné a školní) chyby přiznali, a změnili potřebné preventivně… náprava by ve většině případů nebyla vůbec třeba.
Naznačuji, jak dokazují případy dětí, porozených traumaticky, že stačí následný příval lásky, péče a pozornosti, a téměř vše se dá napravit.
Shrnuji, porodní a jiné danosti nejsou zvláště v případu hledání sebe sama omluvenkou, naopak, právě duchovnost, respektive trpělivá cesta k ní, řeší naprostou většinu handicapů a Buddha by byl Buddhou i kdyby byl na vozíčku..
