Pro větší objektivitu bych měl napsat v „některých“ českých porodnicích, protože v několika jich přece jen co se týká přístupu k ženám, rodičkám (které je živí) něco (většinou jen na oko) změnili, ale jde mi o princip nesnesitelné zabejčenosti českých porodníků a porodnic (bohužel některé ženy lékařky jsou v tomto ohledu ještě tvrdší a komisnější, než někteří muži). Titulek úvahy (reportáže?) jsem si vypůjčil od jedné právničky, která byla požádána čerstvou maminkou o pomoc: měla bohužel tu čest (smůlu?), že rodila v jedné z největších a nejvýkonnějších porodnic, v Praze U Apolináře.
Její postřehy jsou další obžalobou byrokratického a na neinformovanosti a pokrytectví odborníků založeného způsobu, jakým se u nás „vyrábějí“ statistiky a poškozené děti (a jejich matky). Kvočnovská právnička (Adéla Hořejší, sláva jí) si po zkušenosti z Apolináře už také nebere servítky a popisuje skutečnost pravým jménem:
V českém porodnictví se totiž perverze stala normou… Existence základních lidských práv definuje lidskost společnosti. Tato práva neslouží k samoúčelnému narušování běhu věcí – naopak zosobňují hodnoty, jejichž popřením by došlo k demoralizaci společnosti. Budu psát o jednom z těchto práv, o právu dítěte na rodiče, resp. o právu rodičů být s vlastním dítětem. Zákon stanovuje, že žádné dítě nesmí být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli. Jak ukazuje zkušenost, domoci se tohoto práva není samozřejmé, je třeba vynaložit síly, aby nebylo umlčeno.
Amatérská reportáž (jen pro otrlé) pokračuje: Žena stojí u dítěte, které je dosud v inkubátoru. Pan primář naléhavě mluví k „mamince“ o tom, že přeci nechce nezralé dítě ohrozit. Říká, že by mělo zůstat na observaci ještě jednu noc, aby dozrálo, žena rezignuje a pláče. Od dítěte ale neodejde, bude na observaci přes noc s ním. Vyndá dítě, najdeme místo, kam si může sednout, hned vedle popelnic. Sundává si košili a přiloží dítě na nahé tělo, oba se v tu chvíli zklidňují a začínají být silnější. Přichází opět pan primář, bez ostychu k obnažené ženě, a nelibě nese, že žena bez dovolení vyndala dítě z inkubátoru. Podrážděně sděluje, že ženě by měla dát podporu v kontaktu a kojení sestra, a nikoli právnička. Ano, s tím souhlasím, vzhledem k okolnostem jde ovšem o pitoreskní výrok. Žádám ho, aby zapsal do zdravotnické dokumentace vše, o čem jsme hovořili, včetně toho, že žena druhý den ráno bude již s dítětem ve svém pokoji… Děti pláčou, sestry již nesedí, přistupují k ženě, jejíž dítě už nepláče, a oznamují jí, že kojit se jí určitě nepodaří. Vypadá to, že nechtějí, aby tady žena byla přes noc, útočí tedy skrze to nejcitlivější, skrze popírání jejích mateřských kompetencí. Žena je však se svým dítětem silná a sadistické projevy k sobě již nepouští. Prosím sestry, aby přinesly matce deku, sestry mě informují, že jsme na neonatologii, zkouším tedy ještě vysvětlit, že žena je zde polonahá a je po porodu, dostává se mi odpovědi, že všechny maminky jsou po porodu. Přestávám hledat smysl vyřčeného a doufat v kousek soucitu u sester, a jdu hledat deku. Žena se již cítí v bezpečí, ale na rozloučenou mi říká, že neví, jak celou noc vydrží pláč ostatních dětí, ani já to nevím.
Za přečtení stojí i předchozí článek Adély Hořejší z konce ledna 2012 (ale také další starší leč pádně současné příspěvky na toto téma na stejném serveru). Oba totiž jen (jinými a pečlivěji, tedy právnicky volenými slovy) potvrzují vše, co jsem za posledních patnáct let napsal o smutné, až tragické situaci v českém porodnictví nejen na tomto blogu. A také to, že se prakticky nic, přinejmenším v myšlení většiny nemocničního (rozuměj: zde porodnického) personálu nezměnilo.
Jinými slovy, totalitní myšlení (naprosté většiny současných poslanců, politiků, úředníků i vrátných a domovnic, ale i lékařů a porodníků) je jen důsledkem strachu systémem ovládaných a k nesmyslným a nepřirozeným akcím nucených maminek a miminek z prvních minut a hodin na tomto světě (připomínám, že vývoj celého emočního systému je v zásadě ukončen v šesti, sedmi letech). I celková společenská situace po roce 1990 tomu nasvědčuje: bojíme se (vnitřní, lidské, existenční) svobody.
Doporučuji znovu si nakliknout včerejší blog (Ubuntu), přečíst si o nejrůzněji zakomplexovaných, tedy poškozených současných českých prvňáčcích, pak se podívat na fotografii afričánků, a rozesmutnit se se mnou. Pasivita české populace, slepě znovu a znovu jednou za čtyři roky volící stále stejné a v principu podobně postižené uzurpátory a technology moci, je v každé další generaci hlubinnější. Celá tahle (porodním, ideologickým i náboženským) utrpením ve společném jmenovateli postižená civilizace už pomalu končí… jinak to nebude, jinak to nevidím… a naším největším současným problém je, že poškozujícím porodem v panoptiku běžných (velkko)porodnic postižený člověk si své poškození není vůbec schopen uvědomit.
Naznačuji, že konec tohoto všeobecného panoptika, či české a potažmo evropské civilizace, nemusí být, a ani nebude, koncem lidstva jako takového (viz zmíněná fotografie šťastných, protože nesoupeřících afrických dětí… kterým ignorantsky říkáme Křováci). Na individuální rovině přitom recepty znáte: porodit přirozeně, nejlépe orgasmicky, vychovávat pochvalami, vzdělávat v malém kolektivu mimo oficiální školu, a pomoci sobě i ostatním (ubuntu!) dosáhnout duchovního probuzení…
