Kdybych tohle hovězí oslovení používal, a kdyby mi bylo přes dvacet a chtěl být děvčaty stejného věku obdivován, asi bych tak už také zněl neustále. Nedávno jsem v podvečer jel tramvají, a vzadu stála čtyři asi dvacetiletá děvčata, jedoucí, jak vyplynulo z neustálých a velmi hlasitých telefonátů, na nějaký ten mejdan (byl ne pátek nebo sobota, ale čtvrtek večer). Typicky žensky stíhala všechna mluvit do mobilů i zároveň mezi sebou, a kromě jiných sprostých (a fekálních) slov se navíc i mezi sebou neustále, v každé větě, častovala (za mých mladých a ještě nedávných let obvykle jen puberťácky klučičím) „ týý volééé“. Naznačím ale níže, že i tohle rčení může být, bude-li na počátku rozhodnutí pozitivní úmysl, a patřičná vytrvalost, mantrou a lékem.
Nakonec jsem ten decibelový a hovězí nápor nevydržel a při vystupování, když jsem byl na metr od nich, zvučným hlasem požádal, aby se ztišily… Odpověď té nejhlasitější byla také pro tyto časy typická (a navazující na kampaň jedné televize, která si všimla, že hokejisté a fotbalisté začínají do mikrofonu odpovídat jinou právě módní floskulí): No tak určitě…
Nemá to lehké, dnešní mládež. A nemají to lehké ani jejich rodiče a učitelé…nůž v zádech učitelky je jen extrémní případ současného zvulgarizování atmosféry nejen na školách. Ne že by si starci všech kultur nestěžovali na zvlčení každé další mladé generace již od starořeckých dob… ale míra použití a propagace (už ani nevnímaného) a infekce negativního myšlení překračuje všechny myslitelné hodnoty.
Následky lze vidět prakticky všude: včera jsem šel kolem tří puberťáků, kteří si na lavičce v parku soustředěně balili cigarety, a jak to asi zatím neuměli, měli pod sebou už nastláno papírků a zbytků tabáků tak hustě, že to až řvalo, je bezprecedentní. Když jsem se za hodinu vracel, ten papírový odpad pod lavičkou tam samozřejmě stále byl, a tabák pečlivě vybírala nějaká bezdomovkyně. Zato na vedlejší lavičce seděli školáci, nemohlo jim být víc jak dvanáct, a pilně a labužnicky popotahovali z nějaké té jistě kvalitní cigarety.
V tomto ohledu souhlasím s Ludvíkem Vaculíkem, který občas ve svých fejetonech na podobná témata navrhuje, aby se zloději, korupčníci i podvodníci a drzí nevychovanci všeho druhu trestali ihned a tělesně (aby si trest museli odpykat nápravou toho, co způsobili). I on se opakovaně, stejně jako mnozí jiní, podivuje nad lhostejností, s jakou nereagujeme nejen na vulgaritu mládeže (a třeba stále intenzivnější kouření dívek a pití alkoholu mládeží), ale i na stále se snižující úroveň řeči a (ne)konání našich představitelů (které každé čtyři roky jak poslušné ovečky znovu volíme na jejich posty).
Přitom téměř všechno (i traumatický porod, i tělesný handicap) se dá napravit, případně využít jako kopanec (šanci) ke změně … Znal jsem ovšem studenta zenu, který po mém upozornění začal používat floskuli Týýý vado… v domnění, že není negativní (tak jako některé ženy tvrdily, že se slovem problém nemají žádné problémy). Tudy ovšem cesta nevede – pro mysl je jakákoliv negace, i ironicky myšlená, prostě negací, a reakcí je produkce adrenalinu a stažení svalstva a myšlení…
Když už, tak se dá použít slušné zvolání tý brďo… nebo něco v podobném duchu. Mám teď ale na mysli něco docela jiného: na cestě na sobotní oběd jsem si před dvanáctou sedl na lavičku před smíchovský kostel sv. Václava, a ve dvanáct si poslechl dokonalý alikvotní koncert. Drone, běžnými kolemjdoucími neslyšený dlouhý nepřerušovaný zvuk (výsledná vibrace všech ostatních vibrací dalších zvonů), mne rozvibroval tak, jak jsem očekával (protože už o tomto jevu dlouho vím)… a já, inspirován spirálami osudu (dva Václavové v čele státu po sametu, jeden jin a druhý jang) a oněmi děvčaty, vše obdivně a nadšeně okomentoval: týý volééé… Když se totiž ví jak (stačí návod na použití člověka, respektive zvuků kolem), je jakákoliv vibrace, jakýkoliv zvuk, mantrou, a tedy lékem, a tedy meditací, a tedy cestou k duchovnosti. A jakékoliv slovo, užito tvůrčím (zde mantrickým, opakovacím) způsobem, pomáhá.
Ono tak nadužívané týý volé současných mladých je totiž, tak jako indoevropské (samohláskové, tedy písmenkové) jazyky, jakási past. Iluze vědomí. Věděli to odjakživa Indové, věděli to dadaisté i Wittgenstein, věděli to zenoví buddhisté a hinduisté, a je to další z toho pro život nejdůležitějšího, o čem nám ovšem ve škole ani v televizi neřekli. Přitom stále platí „nemůžeš z pasti, dokud nezjistíš, že v ní jsi“. Naznačuji, že používání manter, nebo kóanů, nebo poezie, nebo hudby, je intuitivní pokus člověka dostat se z téhle (levohemisférové, racionální) pasti, a vždy existuje pozitivní řešení.
Začnu-li totiž používat floskuli týý volé jako mantru (co děláš, dělej na 100%!), opakuji-li si ji stále dokola, v haře (3. čakře), tak, aby se v ní mé ego postupně rozpustilo, a to, co původně mělo hanlivý smysl, se stalo jen zvukem, stane se mantrou. I v téhle tak negativně orientované společnosti a době. Ozvala se mi studentka, která píše dizertaci na téma mantry v Čechách. Už delší dobu mantry zpívá, a protože byla několikrát v Indii, dala tam několika Indům poslechnout mantry, které nazpívala Deva Premal (a dostalo se jí toho, co chtěla): na základě jejich kritiky k ní zaujala, prý protože mantry prodává na cédéčkách, negativní postoj.
Hm. Neuvědomila si, že v současné Indii, která je už spíše kokakolově (a spirituálně) turistická a bollywoodsky konzumní, než duchovní, je těch, kteří berou mantry, zvláště nazpívané „zápaďany“, kriticky a žárlivě, stále víc. Spadla do podobné pasti (negativní) myšlení, zamořeného v téhle společnosti a době téměř automatickým (protože podvědomým) znaménkem mínus před závorkou všeho řečeného a myšleného. Nedokázala poodstoupit od „problému“ (omluvou jí budiž nevděčný úkol sepsat pro materialisticky vychované a myslící profesory diplomovou práci plnou kritických slov o tom, že pro duchovní (a terapeutické) účely je lepší slova nepoužívat, a když už, tak je zpívat, jako mantry. Ostatně i duchovně zaměřená část internetu je plná kritických článků např. o dalajlamovi (kdo chce psa bít, hůl si najde), viz má reakce…
Pokusil jsem se jí (a pokusím se teď i ostatním) naznačit, že i zde je rozhodující… úmysl. Deva Premal zpívá mantry, které jí pomohly i v téhle tak stresové době zůstat niterně čistá, nenarušená, v klidu a míru (šánti), a aby tomuto umění naučila i další, aby se podělila, nahrává je a „prodává“ dál. Jinými slovy, ona neprodává mantry, ale návod k použití (a CD je jen metoda, prostředek, instrument, pomocí kterého se mantry dostanou k uším všech dalších zájemců a zájemkyň). I ona navíc ví, tak jako dnes už i já, že když něco dá zadarmo, příjemce si toho neváží. A samozřejmě značnou část „zisku“ investuje do charity a dalších kurzů zpěvu manter atd.
A tak i pro českou studentku manter past ignorance, do které podvědomě spadla, sklapla: negativně myslící člověk si už ani neuvědomuje, co a jak (negativně) říká (a že tak v bludném kruhu příčin a následků negativně ovlivňuje svou mysl a existenci). Neví, že neví, neví, že si škodí… právě tak jako všichni hoši a všechny mladé dámy, kteří a které se oslovují pátým pádem týý volé…
Už Buddha přitom hlásal, že by se měla mluvit jen ta správná (rozuměj, pravá, rozuměj: pozitivní) slova. Naznačuji neustále, že na Cestě k poznání sebe sama člověk musí, obzvláště dnes (kdy negativní jsou všichni, rodiče, učitelé, politici, šéfové, média) dávat velký pozor i na to, co a jak i v rodině a mezi přáteli myslí a mluví… a že právě pozorností ke znaménku (plus nebo mínus) před závorkou lze ušetřit spoustu životní energie… a samozřejmě také zkrátit a zintenzívnit pouť k objevení smyslu nejen své existence.
Současná ke kolapsu mířící společnost, a zvláště každý člověk v ní se plácající, si ignorantsky nepřiznává, že by nápravu mohl a měl začít třeba jen tím, že by začal myslet a mluvit pozitivně. A že by si měl dával setsakra pozor na to, co říká (a čím se nevědomky programuje). Přitom by stačilo začít tím, že by třeba dnes tak automatická floskule týý volé, když už je tak zažitá, začala být vědomě používána jako mantra… a vydržet aspoň tři měsíce.
Prognosticky, téměř jako sebenaplňující se proroctví, tedy naznačuji, že když už žijeme v těchto hovězích časech, stačilo by rozhodnout se to změnit, sehnat si ty správné (pravé, tedy pozitivní) informace, a naučit se pak intenzivně (pozitivně a obdivně, jako já před smíchovským kostelem, když zazněly zvony) mantrovat: týý volé…
P. S.: Abychom si rozuměli: nejsem naivní, a vím, že jakoby a rádoby obdivné tý volé v mozku puberťáka nebo u oněch slečen z tramvaje nic nezmění. Automatická výhybka v amygdale politika, který neustále řeší vlastní, nikoliv společenské problémy (a taky o nich neustále mluví), nepřehodí z koleje problém na kolej radost za den či dva. České porodnictví se také nezmění za rok. Ano, mozek se (z)mění, ale jen při velmi intezivní práci a nejdříve až za tři měsíce. Porodnictví a společnost se změní, ale až za dvě nebo tři generace. Ale někdy a někde se (a někdo) musí začít… a fakt, že mně to funguje, je přece nadějný, že?
