o kterém občas mluvím a píši (ve věcech a jevech týkajících se new age, demokracie či vztazích mezi muži a ženami, a které jsme my nadšenci už v druhé polovině 70. let min. stol., díky pašovaným a čerstvým elpíčkům, v oblasti rockové a alternativní hudby notně zkracovali) se projevilo i formou nečekané podpory slavného anglického sociologa Anthony Giddense. V recenzi českého vydání jeho knihy Proměna intimity (která v originále vyšla právě před zmíněnými dvaceti lety) jsem našel myšlenky (mé zavilé kritičky nechť prominou, ale tenhle kopačák zadostiučinění si nemohu odpustit, stejně jako ten dole uvedený, adresovaný přátelům filosofům a zenistům), na které jsem před lety přišel, aniž jsem jeho knihu znal, bohužel z vlastní zkušenosti, i já.
Normalizace 70. a 80. let minulého století zastavila nejen politický, ale i sociální vývoj české společnosti. Kdo tehdy chtěl zůstat svobodný, musel utéci do vnitřní emigrace nějakého koníčka. Rozmach chataření, vaření, růst populace, zájem o sportovní přenosy, anebo, jako v případě mládeže, rocková (a punková) hudba umožňoval přece jen jakési sebeuplatnění. V oblasti intimity jsme koncem 60. let tehdy zažili náznak uvolnění (naše dívky si jednu dobu přestaly malovat řasy a oční stíny, a také přestaly nosit podprsenky), i když sexuální revoluce ve stylu západních hippies k nám, k lítosti českých vlasatců, dorazila jen v náznacích.
Giddens totiž tvrdí (jak komentuje Josef Chuchma v sobotní příloze MF Dnes), že muži jsou nyní těmi, kdo je v intimních vztazích zranitelnější a emociálně závislejší, a kdo je i sexuálně úzkostnější. Příznačná a vlastně typická byla i negativní reakce jedné velmi emancipované ženy na mé články o tom, že „muži to (dnes) mají těžší“. Celé roky u žen také narážím na naprosté odmítání myšlenky, že romantická láska je vynález až 18. století a pak Hollywoodu. Giddens i v tomto má ale také jasno.
Podobně narážím s tvrzením, že ženy by měly mít na své poznámky vůči svým partnerům zkoušky a zbrojní pas, a tedy že domácí násilí, u nás pojímané výhradně jako mužská forma agrese, je iniciováno ženami (muž vnímá ženiny poznámky doslova a je často zahnán do kouta a musí se bránit). S tím souvisí, že muži se nezřídka uchylují v intimním soužití k násilí…tvrdí britský sociolog.
O dalších dvacet let později jsem měl možnost žít s ženou o dvacet let mladší a její vztah k sexu a intimitě mne (po předchozí zkušenosti s ženou mé generace) velmi příjemně překvapil. Po deseti letech ideálního vztahu ale nevědomě zděděné vlastnosti a skryté charakterové rysy rychlokvašeně zemancipované generace vykonaly své. Čistý vztah (Giddensův termín) vyžaduje dobrovolnou oddanost, která je podmíněna otevřenou a rovnoprávnou komunikací, s níž má vysoké procento mužů značné problémy (v našem případě to byl naopak problém čistě dámský: tři následné roky mi nedokázala říct, co se jí honí hlavou a o čem to debatuje celé večery s rozvedenými kamarádkami).
Otevírá se nový emocionální antagonismus, napsal Giddens již před dvaceti roky, a mnohé české seminářové bohyně a manažersky nezávislé podnikatelky o tom už i u nás, s oním dvacetiletým zpožděním, vědí své (jen nabraly ono dvacetileté zpoždění, viz Kalhoty).
Hm, a to další zadostiučinění, tentokrát zvedající ochranné štíty vůči ostrým výpadům na mé někdejší nadšené citace Indů (svět je Mája, iluze), a pozdější tvrzení, že to, čemu říkají západní psychologové a filozofové svobodná vůle, neexistuje, přinesl Respekt 49/12 v článku Záhada svobodné vůle: Čím hlouběji vědci nahlížejí do tajemství lidského mozku, tím více pochybují o tom, že jsme pány svých rozhodnutí, píše Jiří Sobota.
Hlubinnou tichou radost mi tak drobně kazí jen vědomí, že na čistý vztah s čistou (společností nepostiženou) ženou ode dneška o dalších dvacet let mladší mám dvacetileté zpoždění…
