Babička tohle rčení užívala dost často: když komunisti dali rozorat dědův meruňkový sad, a sebrali mu dvě krávy, plakal a zuřil, ale bylo už pozdě. Měls něco dělat před volbama, dědku, říkávala pak celé další roky. Chci naznačit, že všechny ty současné (sociologické, psychologické ale i psychiatrické, politické a ekologické) stesky jsou tzv. s křížkem po funuse. Mléko již bylo rozlito. A všechny reformy (v rámci systému) jsou, jak naznačuji neustále, a jak naznačím níže, zbytečné: řešitelé příčiny nevidí, a zapřahají, s křížkem po funuse, vůz před koně.
Většina současné západní alopatické medicíny, dvě stě let západních symfonií, (pravo a levicový) vývoj politiky, resp.demokracie nebo partokracie, všechny revoluce a války (vojáci nepřímo přispěli další moudrostí: po bitvě je každý generálem), zvláště pak ty v minulém století, znovu a znovu potvrzovaly nepoučitelnost člověka. Napadá mne další bonmot: chybami se sice člověk učí, ale školné je většinou až příliš vysoké…
Nepoučili jsme se: korupci a zneužívání moci (psychicky postiženými) diktátory všeho typu známe už od dob starých Řeků a zvláště pak Římanů. Nepoučitelnost dějinná a celospolečenská je totiž podmíněna a iniciována nepoučitelností individuální, a tedy například příliš patriarchálním a kočovnicky dobyvatelským diktátem niterně nejistých, protože špatně porozených mužů (ale i nedávnou, a bohužel i současnou, příliš utaženou zavinovačkou ruského a poté i středoevropského porodnictví).
Opakuji: naprostá většina tak pracného a finančně i emočně náročného udržování chybně fungujícího statu quo nejen v porodnictví (ale i školství, politice, soudnictví a dokonce i ve vědě atd.) je vlastně opakované utírání mléka již dávno rozlitého. K čemu směřuji? Prostě stačilo, ve správném čase začátků, mléko nerozlít… Zopakujme si tvrzení dr.Koukolíka: Uchování statu quo je niterný cíl, vědomý i nevědomý. Jakmile se nějaký sociální systém ustaví a upevní, lidé ho chrání.
Nesnesitelná neřešitelnost stále složitější a uspěchaně povrchnější moderní společnosti (a stejně tak i mysli každého z nás) je přitom, dokázali-li bychom poodstoupit, nebo emočně vystoupit ze sklenice programu, ve které to bouří, se stejným vtipem, s jakým to dokázali zenoví mistři (nebo vojevůdce, který mýticky nerozvazatelný gordický uzel „vyřešil“ tím, že jej prostě rozsekl)… překvapivě snadno řešitelná… jen je-li to včas. Na začátku. Stačí prostě mléko nerozlít…
Pro oči nevidíme, pro uši neslyšíme (jinými slovy: jsme oběti programů svých mozků). Jako při slavném pokusu, ve kterém diváci sledují basketbalový zápas a mají počítat přihrávky. Po pěti minutách se proběhne tam a zpátky na palubovce člověk v kostýmu a masce opice. Po utkání se ukáže, že naprostá většina lidí si opice vůbec nevšimla. Právě tak vědci (filosofové, ministři, premiéři, bankéři a další), zaujatí svým zadáním, řeší už jen důsledky (a studují rozlité mléko anebo kvalitu mopů a hadrů).
Gordické uzly našeho myšlení (společnosti v době krize), které se marně v bludných kruzích snaží vyřešit různí ti odborníci a experti s klapkami odbornosti na očích, přičemž přicházejí vždycky s křížkem po funuse, lze elegantně rozseknout. Protože prvotní příčina je, překvapení, v medikalizovaných (a tedy traumatických) porodech. Řešíme důsledky horlivé činnosti (mléka, rozlitého už kdysi dávno, a pak u většiny porodů) špatně protože poškozeně nastavených mozků deprivantů v čele magistrátů, stran a vlád. Přitom zároveň s milionem špatných hororových a katastrofických zpráv proudí mediálními kanály i miliony dobrých. Ano, je úspěchem, že tisíce lidí po těžkých úrazech znovu začínají chodit, ale stačilo nevybourat se a nespadnout.
Kdybych měl miliardy, investoval bych je do změny myšlení rodiček a porodníků (tedy do přeměny porodnic), do škol a platů učitelů, do propagace dobrých zpráv a zdravých potravin a výrobků, do každoroční Ceny osvícení. A především: několik procent těch přirozeně porozených a logicky nejchytřejších bych nechal vzdělávat se samotné (a vychovávat mimo dosavadní struktury): už od 80. let min. stol. se ví, že když se třeba při vývoji nového softwaru vyskytne nějaký neřešitelný problém, přijme se a izolovaně zaměstná několik nových ajťáků, kterým se ale neřekne, že problém je neřešitelný: oni jej (překvapivě?) prostě vyřeší…
Naznačuji, že zatímco celá staletí pilně trénujeme problémy (nemoci, chyby v systému), a světlo na konci tunelu (zvláště v letošním apokalyptickém roce) nevidíme, v naší mysli je a vždycky bylo (tak jako je Slunce nad každým mrakem). Realista ve mně se ovšem obává, že až to mým čtenářům (nebo těm, kteří by to všechno měli číst a pochopit už z popisu své práce) dojde, bude s křížkem po funuse…
