Často mě napadá, že až umřeme, všechen ten trénink a práce, který jsme do našich těl investovali, prostě zmizí. Co se s tím stane? Zúročí se nějak i po smrti? Tahle otázka se v různých variantách poslední dobou objevuje v mnoha e-mailech, a tak z pozice delší dobu pozitivně myslícího naznačím (protože přes usilovný trénink pozitivního myšlení jsou i dlouholetí studenti duchovna stále, zvláště v krizích, v zásadě negativně smýšlející a na sebe myslící, protože tak byli vychováni a v současné negativní společnosti manipulováni) některé pozitivní souvislosti.
Člověk je tvor smrtelný, ale lidstvo jako takové (i když si to poslední dobou hodně snaží pokaňkat) je, protože se v každé další generaci učí a využívá zkušeností těch předchozích, jistým způsobem nesmrtelné. Ve společnosti se dědí, i když často nepřímo a třeba až v dalších generacích, a i když v naší době a v našich krajích spíše negativně, téměř vše: zkušenosti dědečka (vášnivého kuřáka) zdědí (v podobě větší náchylnosti k nemocem srdce, plic nebo lehkých poruch učení) vnuk. Ve fungující společnosti (ale když se pozorně podíváme, i v té naší nefungující) každý trénink, čehokoliv, něco, někoho, ovlivní.
Všimněte si boomu adrenalinových sportů v posledních dvou generacích: dnešní krasobruslaři (nebo akrobatičtí lyžaři nebo artisté a žongléři) dokáží před lety naprosto neuvěřitelné výkony: čtyřnásobné otočky při skocích jsou umožněny také proto, že jejich (i nepříbuzní) předchůdci postupně otočky ke skokům přidávali. Mozek každého krasobruslaře (lyžaře akrobata, skejťáka, surfaře) roste a specializuje se každým pokusem a výkonem, a jeho zvýšená kapacita a dovednost je pak využívána při každé další, jakkoliv běžné činností. Třeba jen tím, že každý průkopník (často zmiňuji vynálezce stylu flop, tedy jaksi „pozadu“, ve skocích do výšky) ovlivní své další následovníky, kteří se zlepší už jen díky tomu, že (u)vidí, že je to možné.
My jsme intuitivně trénovali (dychtivě rostoucí) mozky třeba bruslením. Když člověk jen rovně stojí, koordinovaně zapojuje víc jak stovku svalů… a co teprve když si to ztíží třeba tím, že nepostaví na klouzavá prkýnka lyží nebo tenkou plošku bruslí… Stačí porovnat pokrok a současnou dokonalost výroby a materiálů současných jízdních kol nebo bruslí a hokejek – a těmi v době našeho mládí. Naznačuji, že dnešní materiály a mistrovství sportovců (a hudebníků a architektů) byly a jsou umožněny mistrovstvím jejich předchůdců: že každá generace předává svá zjištění a své dovednosti těm dalším. Včetně neustálého prokazování pro materialisty neuvěřitelného tvrzení, že ideje předchází činy. Nebo jinak, že všechny převratné vynálezy vznikly, protože byly (nejprve) třeba: někdo je potřeboval, tak byly vymyšleny (narodila se myšlenka na ně, a ony se poté zrodily i fyzicky, hmatatelně).
Každý další zvládnutý cizí jazyk, a v dnešní době videí (a televizních zpráv) každé nové jídlo nebo umění (třeba tancovat na tyči nebo stuze) ponouká stovky a tisíce napodobitelů (napodobitelek), aby to také zkusili(y). Evoluce nám před stovkami tisíců let dala mozek, kterému se moc líbí zkoumat a učit se něco nového… kulturní revoluce před desítkami tisíc let pak přidala rychlost, a vynález písma a tisku, a dnes neustále se výkonnostně zrychlujících a hmotně se zmenšujících počítačů, a v přeneseném smyslu i mobilních telefonů (přičemž každý nejnovější typ vznikl jen díky tomu předchozímu) umožnily v prakticky přímém přenosu rychlejší a snadnější předávání znalostí a zkušeností dalším generacím.
Každý průzkumník, pionýr, každý vynálezce a novátor předává i další generaci svůj objev (i kdyby to byl jen nový vtip, nové jídlo, jiná doposud neužitá variace již známého krasobruslařského skoku). Každá paní učitelka (nebo zdravotní sestřička), která vidí ve stydlivém kloučkovi z poslední lavice třídy budoucího nositele Nobelovy ceny (a v nemocném třesoucím se manažerovi budoucího ministra fungujícího průmyslu) ovlivňuje nejen jejich budoucnost. A protože se děti učí spíše pochvalou a příkladem než příručkami, a dělají především to, co se jim líbí (škola hrou), a protože každá další generace dnes své děti (i když u nás to potrvá déle) méně napomíná a trestá za výzkum světa, celkový vývoj a pokrok se (bohužel i v tom negativním) až exponenciálně zrychluje. Učíme se slastně rádi a rychle (a předáváme, každým svým činem, tedy často i to, co nechceme).
Zde je třeba vzpomenout Sheldrakeovu teorii morfických rezonancí, tvrdící (a na mnohých příkladech i nepřímo prokazující), že každým svým činem, ba každou myšlenkou, nějak přispíváme, tedy ovlivňujeme, jakési myšlenkové pole lidstva: jinými slovy, každý sebemenší vynález, každá dovednost jednoho nadšence se pak (s rostoucím počtem lidí, kteří jej užívají) stává jakýmsi zvykem, snadněji uživatelným dalšími (viz i výše zmíněné krasobruslení)
A až nebudeme poškozováni traumatickými porody a sarkastickými učitelkami, bude to ještě rychlejší. Každý nový hudební nástroj, který si vyrobí s těmi dosavadními nespokojený nadšenec, každý nový nápad každé nové sci-fi knížky (kterou její autor celé měsíce soustředěně vymýšlí) něco posouvá, a mozek dědečka, u jehož nohou posedává vnouček s malými dlátkem a kusem dřeva, nebo děti spisovatele, který si hraje a vymýšlí, roste a pracuje stále efektivněji, koherentněji. Až se navíc budeme rodit, vychovávat a vzdělávat optimálně, a až budeme i optimálně, důstojně a v klidu umírat, třeba budeme předávat znalosti a dovednosti stejně efektivně jako tibetští tulkové.
Na konci 1. světové války byl jistý mladý Slovák coby zajatec Rusů převážen vlakem poblíž hranice s Čínou. Podařilo se mu vyskočit z jedoucího vlaku a hranici přejít. V nejbližším městečku se ho ujal tamní irský kněz a dal mu peníze na jízdenku do Šanghaje. Už se v životě neviděli, ale architekt Hudec změnil tvář Šanghaje a postavil tam celou řadu dodnes fungujících divadel, nemocnic, škol, a také první tamní mrakodrap. Naznačuji, že pozitivně myslící a jednající člověk i přes případný nedostatek zpětných vazeb buduje nepřetržitou linii předávaných kompetencí i dnes… navíc pokud se snaží nekontaminovat své myšlení bacily pochybností. Protože stačí, aby jeho pro druhé vykonaná činnost ovlivnila jednoho jediného člověka, ten pak třeba ovlivní kus historie.
Naznačuji, že zatímco po nás nezůstane nic z toho, co sami spotřebujeme a zkonzumujeme (celý spotřební kapitalismus růstu růstu je kontraproduktivní nesmysl), vše nehmotné, laskavé, obětavé a pozitivní, co děláme pro druhé, zůstává (přinejmenším v naší a jejich paměti, a v paměti dalších generací).
Svůj lidský svět tedy ovlivňujeme daleko víc než tušíme, a měli bychom sibýt vědomi zodpovědnosti za každou myšlenku, každý čin. Že současný svět a naše společnost vypadají stále chaotičtěji? No protože myslíme a žijeme stále chaotičtěji. Přičemž už celé roky víme, že prostě procházíme přechodovou fází (…pomalý, zdráhavý rozpad patriarchátu, blížící se konec fosilních paliv, změna paradigmatu myšlení, vnímání a hodnot… blížíme se k bodu obratu. Fritjof Capra, 1982), a jak je tedy důležité, zvláště v období zrodu něčeho nového, myslet pozitivně. A naše krize se pak stanou Šancí (a my budeme její iniciátoři).
Co když opravdu platí, že stačí pojmout úmysl… a objeví se i patřičné metody a přístroje, co když postačí změnit znaménko myšlení, a začít (třeba hrou) tak trénovat mozek pozitivně… aby byl pozitivní i následný a výsledný svět… který po nás zůstane.
