Jak z úsilí o svět bez padouchů učinit vědní obor, zní podtitul dlouhého eseje na téma náboženství, který mi poslouží coby zdroj citací (abych si na závěr posteskl dalším AUVAJS!). Náboženství a podobné víry v jediné správné pravdy dávají zlu punc správnosti ve jménu „vyššího dobra“ a umožňují lidem páchat padoušství, ví i tento esejista a spisovatel, a tak budu hojně citovat, abych naznačil, že přes vykročení správným směrem, ani tento jinak vzdělaný a víc než je u nás obvyklé informovaný muž nevykročil z pasti logického a mužského myšlení (jakkoliv si z něho dělá srandu), a ač míří správně, také ho nenapadlo, že pokud by jeho snění (a případná náprava věcí lidských) nemělo být bláhové, muselo by začít u „vědou“ a medicínou znásilněných porodů.
Anglo-český spisovatel a dramatik Benjamin Kuras, autor 16 anglických her, 22 českých a 4 anglických knih, žil od roku 1968 v emigraci v Londýně, v posledních letech i napůl v Praze. Sleduji jeho články na inteernetu od konce minulého století se zájmem, který neoslabí ani občasný úlet (např. rádoby vtipnou knihou o sexu). Jeho shrnutí vývoje náboženství je stručné a pádné: Pojem „judeo-křesťanské civilizace“ se rodí až vítězstvím anglosaské demokracie nad nacismem a vědomím poválečných protestantských teologů, že bez návratu k židovským kořenům se civilizace vycházející pouze z novozákonního poselství těžko zbaví častých skluzů do totality a tyranie. „Judeo-křesťanskou koncepci všech lidí zrozených jako rovnoprávní“ za základ „naší formy vládnutí“ vyhlašuje v roce 1952 americký prezident Dwight D. Eisenhower. Judeo-křesťanská civilizace je tedy sotva půl století stará.
Teoreticky je to (nejen jemu) jasné: Dějiny křesťanské civilizace… jsou také názorným příkladem prvního zákona padoušství, který zní: „Každou, i tu sebekrásnější ideu a ideologii dokáží padouši zneužít k ovládnutí bezmocných.“ Monoteismus má v sobě zabudován sklon k monopolizaci myšlení a moci, před nímž se musí stále hlídat. Veškerá monopolizace je magnet na padouchy, rozumně píše, a dochází k docela překvapivým tvrzením: Křesťanství ve vyhraněné dogmatické formě převzalo nad Římskou říší a postupně celou Evropou monopolní moc koncem 4. století a tisíc let se zabývalo urputným upřesňováním doktrín, šířením „slova božího“ a mýcením disentu. Pro samé mýcení však zapomnělo pokračovat v tradičních římských metodách a technologiích vzdělanosti, praktické dovednosti a tvoření prosperity.
Souhlasím s jeho posteskem: Vzdělanost a prosperita na dlouhou dobu zanikly a na další dlouhou dobu se staly výlučností úzkého okruhu monopolistů, mezi něž patřili i církevní hodnostáři. Církev se stala nástrojem světské moci, k jejímuž upevňování se neštítila návratu do pohanského zápalného obětování lidí bohům před Abrahámem. A mohlo být v tom 4. století všechno jinak. Ona ta naše dnešní demokratická, tolerantní, zvídavá, učenlivá, vzdělaná, podnikavá, tvořivá a o světě bez padouchů vytrvale snící civilizace mohla vzniknout už tehdy.
Jistě i on často snil o dávných idylických dobách, kdy každý ve společnosti věděl, jaké a kde je jeho místo, a byl s tím srozuměn a spokojen (já se často toulal po Vinohradském hřbitově a odečítal z náhrobků tu nejlepší dobu k žití… tak od druhé poloviny 19. století, do 1. světové války). Kuras samozřejmě idealizuje a zjednodušuje, ale mohlo (by) to být krásné: Estetická nádhera a řemeslná dokonalost klasického umění nemusely být pohřbeny pod diletantstvím byzantských ikon a nesmělostí románských obloučků. Mohutná obecná architektura, urbanistika, hygiena, medicína, vodovody a centrální topení nemusely nikdy zapadnout do ignorance středověké ušmudlanosti. Literatura, poezie, drama, komedie a lidová zábava mohly dál nepřetržitě bavit dělný lid v amfiteátrech a koloseích.
Sečtělý Kuras také rád cituje: „Dobří lidé konají dobro a zlí lidé konají zlo, ale aby dobří lidé konali zlo, na to potřebujete náboženství,“ je slavný výrok amerického fyzika Stevena Weinberga a laureáta Nobelovy ceny za rok 1979. Vyjadřuje historický statistický fakt, že ve jménu náboženství bylo spácháno víc zla než ze všech ostatních příčin a důvodů dohromady. Správně považuje za určitou formu náboženství i fašismus, nacismus a komunismus (a scientismus, tedy jakési zbožštění vědy, a v našem případě i medicíny, pozn. aut.). Fašismus a nacismus se ostatně Bohem a Boží vůlí oháněly a měly podpory církví. Komunismus tomu říkal historická nevyhnutelnost, historická pravda nebo dialektický materialismus, ale zbožňoval je se stejnými davovými rituály a „bohoslužbami“ (oslavami svých „světců“, výročí, svátků, písní, tanců a obětí bohům), v nichž funkci kněží zastávali politruci a kádrováci.
Závěr je pádně stručný a přímý: To, čemu dnes říkáme západní, a méně přesně judeo-křesťanská civilizace je možná jen krátký záblesk. Jen další, ale za celou dobu trvání křesťanské civilizace asi nejnadějnější pokus o realizaci bláhového snění o světě bez padouchů. Řešení, které Kuras nabízí, je ovšem zase jen teoretické, a jak autor sám dobře ví, nerealizovatelné: Naděje na záchranu této civilizace spočívá v principu důstojnosti všech, všemi ctěném a všemi praktikovaném. Pokus, který nemusí vyjít a jenž je v nebezpečí, že zkrachuje na ad absurdum dohnaném principu lidských práv bez příslušných povinností, bezpodmínečného odpouštění bez nápravy, lásky k nepříteli a nastavování druhé tváře po zfackování jedné. Tedy na těch sebevražedných křesťanských principech, které přežívají do doby postkřesťanské, zatímco kreativní křesťanské principy upadají v zapomnění. Ale i to je asi jen bláhové snění.
Podle něho právě ona hlouběji neprobíraná evoluční a biologická vrozená zkaženost člověka způsobila, že náboženství a jemu podobné víry v jediné správné pravdy dávaly zlu punc správnosti ve jménu „vyššího dobra“ a umožnily lidem páchat padoušství, jaká by si jinak nedovolili. Je sice pravda, že to, čemu říkáme morálka, etika, vědomí dobra a zla, vzniklo původně v náboženstvích. Ale i to je možná jen díky tomu, v evoluci lidské psychiky, bádání a vědění vznikla náboženství dřív než všechny ostatní obory.
Z upřímného hledačství vyplývá i spousta otázek… Není-li náboženství samo o sobě pojistkou proti padoušství – jak dokazuje historie i současnost –, jakou roli může hrát v evoluci lidstva od chaosu k řádu a od zla k dobru? Jaké by náboženství mělo být, aby se takovou pojistkou mohlo stát? Nebo by mělo být úplně nahrazeno nějakou vědeckou teorií dobra a zla, již se snaží nabídnout dnešní evoluční psychologie? Má morálka smysl, i když ji nediktuje nějaká Vyšší moc? Prochází morálka evolucí od nižšího (primitivního) stupně k vyššímu (civilizačnímu)? … která Kurase dovádí k esenci jeho dlouhého a čivého zamyšlení (evoluční psychologii):
Past logického myšlení objevila celá řada i západních myslitelů, ale teprve poslední doba dodala něco závažných argumentů: Evoluční psychologie se domnívá, že morální cítění jednotlivců a morální principy lidských kultur jsou výsledkem přírodních zákonů, kulturních tlaků a nahodilostí dějin a vyvíjely se podle potřeb přežití skupin lidí… K tomu je však nutné připustit, čemu se náboženství po celé dějiny bránily: Největším darem Boha člověku je rozum a schopnost myslet racionálně… Z toho pro člověka vyplývá brát v úvahu, podrobovat kritické analýze, svobodně bádat, hloubat, objevovat, experimentovat, mýlit se a napravovat. Náboženství či ideologie, která trestá svobodné bádání, podle Giordana Bruna „lidskou mysl mrzačí“.
I karteziánský vývoj posledních století se svým důrazem na rozum ovšem vymkl dobré úmysly z kloubů, a Kurasem zdůrazněné„správné“ myšlení ale, ač směrově správné, také nakonec míjí terč (zde připomínám Buddhův důraz na správná slova: zní to sice stejně, ale v principu jde o docela jinou věc): Myslet „dobře“ neznamená „politicky správně“, nýbrž s dobrými úmysly, laskavostí, tvořivostí a s vůlí ke zlepšování bez znásilňování…V evoluční psychologii to představuje víru, že morálka je sice přirozená a pravdivá, ale jako všechny ostatní vědecké poznatky „provizorní“ – otevřená možnosti dalších doplňujících a vylepšujících objevů. Historickými příklady morální evoluce mohou být Desatero coby vylepšení Chammurapiho zákoníku nebo Deklarace lidských práv coby rozšíření Desatera.
Dnes ovšem víme, že to, jak vidíme a vnímáme svět, je konstrukt ega a iluze (mája): Svobodná vůle je podmínkou evoluce od zla k dobru, od primitivnosti k civilizaci. Disent – v minulosti nazývaný „kacířství“ – je světlo ukazující cestu z nesvobody. Ideologie a systémy budující morálku na „odměně a trestu“ (Božím či jiném) otvírají neomezenou moc padouchům.. a že svobodná vůle, jak o ní psali a snili západní filosofové, je nerealizovatelná. Auvajs.
Závěr, protože opět přehlíží současné již více generační poškození lidí škodlivými porody, a stále řeší jen důsledky, ne příčiny, je právě tak naivně a nerealizovatelně nefunkční, jako všechny dosavadní vědecké, tedy racionálně „západní“ pokusy (přitom buddhismus, i ve své ekonomii, většinu z problémů vyřešil)… protože zase jen slepě tzv. vědě důvěřující: Tak snění o světě bez padouchů přestává být bláhové a stává se vědním oborem.
Před oněmi třiceti a více lety, kdy jsem začínal přednášet, jsem pro ilustraci naší tzv. racionálnosti (rozuměj: jakési levohemisférové zabedněnosti a zahleděnosti, a omezenosti rozumem) vyprávěl vtip, dokonale naznačující jak lidovou „selskou“ moudrost Čechů, tak zásadní a nevyhnutelnou (v našich krajích nepovšimnutou) past jazyka a logiky (jenž je jakýmsi gordickým uzlem, na který věda a rozum nemůže stačit už z podstaty). Přičemž, jako každý kóan (a uzel), řešení existují, jsou překvapivá, a mimo dosavadní rámec tázání a bádání… vyžaduje ovšem přiznání, že jsme v pasti, položení docela jiných otázek a zadání, a pokorné uznání relevance „porodů na seně“ a šamanské a domorodé moudrosti.
Američan, Francouz a Čech se vybourají a při autonehodě zemřou. Stojí poslední v dlouhé frontě před nebeskou bránou, a provoz, pro velký nával, řídí Čert. Když na ně konečně dojde řada, překvapí je nabídkou: Klucí, jste dneska poslední, a já mám narozeniny a jdu to oslavit. A tak pro vás mám nabídku: Mějte přání. Když vám ho dokážu splnit, půjdete k nám do pekla. Když to nedokážu, nedá se nic dělat, vyhrajete, a půjdete naproti do nebe. Američan chvíli uvažuje a pak si přeje: Já bych chtěl zlatý Chrysler se stříbrnýma kolama a diamantovým volantem. Lup, už tam stál, a šel do pekla. Francouz si přál velkou plachetnici z mahagonu se stovkou kajut, a v každé aby byla nahá žena jiného odstínu barvy pleti. Lup, už tam stála, a šel do pekla. Čech se upšoukl a přál si: Pochromovat…
P. S. : Další (flagelantské) čtení pro pobavení(?)
http://www.ceskapozice.cz/magazin/recenze/bohati-i-chudi-se-chovaji-zkazonosne
