Co by se stalo s velkým korálkem, kterým nějakou dobu smýká proud řeky (času)? Stane se z něj oblázek. Takový oblázek (zadostiučinění, protože o buddhistické ekonomice jsem psal každých několik let od doby konce totality, pak se ji snažil představit různým ekonomickým aktivitám, ale vždy marně) se teď objevil ve vší parádě. Konečně zápaďan, ekonom, který má nejen informace, ale i kus selského rozumu, a je v takové pozici, že ho budou číst. A tak recenze, kterou Benjamin Kuras věnoval knize Jeffrey D. Sachse The Price of Civilization: Reawakening American Virtue and Prosperity (Civilizace není zadarmo. Jak obnovit americké ctnosti a prosperitu) stojí za pozorné přečtení (link dole), a případné tak potřebné odvrácení pozornosti od již tak dlouho nefunkčních makroekonomických a politických modelů… k individuálním ctnostem.
Sachs jako hlavní příčinu krize označuje doposud veřejně nediskutovaný fenomén: odtrženosti tradičních hodnot od politiky. A lékem musí být „návrat k étosu občanské a společenské odpovědnosti“, bez níž se ekonomika nemůže zotavit. Demokratický systém zdegeneroval neustále utužovaným propojením vlády s korporacemi a bankami a slouží pouze úzké vrstvě společnosti. Ta zavrhla tradiční protestantskou etiku společenské odpovědnosti, kterou mívali američtí filantropičtí podnikatelé, z nichž Sachs nejvíc oceňuje ocelářského magnáta Andrewa Carnegieho… Oblázek: první knihou, kterou jsem jako dvacetiletý, ve vlaku na útěku z rodného maloměsta, dostal od člověka, kterému jsem den předtím ochotně vyhledal vlakové spojení, byl životopis Carnegieho.
Krize, v níž se zmítáme, má podle Sachse tři prvky: ideologický, instituční a morální. Krize morální se týká samotného charakteru moderní demokracie. Chybí jí veřejná reflexe, názory veřejnosti jsou často opomíjené a politická rozhodnutí se provádějí s vyloučením veřejnosti. Vytýká ekonomickým libertariánům pohrdání sociální spravedlností. To podle něho odstartovalo chamtivost, která nevede k větší svobodě, nýbrž k větší hospodářské kriminalitě vrcholných manažerů. Připomíná, že většina Američanů má tři životní cíle: efektivitu (prosperitu), spravedlnost (příležitosti pro všechny) a udržitelnost (bezpečné životní prostředí dnes i do budoucna). A zdůrazňuje základní princip, že pilnější prací a lepší kvalifikací se dosahuje lepších výsledků a naopak. Bere však i v úvahu například situace životního neštěstí nebo vysoké nezaměstnanosti, v nichž píle či kvalifikace nepomohou…
Sachs se domnívá, že principy volného trhu se nedají férově uplatnit na přírodní kapitál, jako je vzduch, voda, energie, klima či příroda. Ty musí stát regulovat, protože soukromá ekonomická činnost je svou samotnou podstatou poškozuje. Volný trh nedokáže vytvořit potřebnou vzdělanost. Intelekt západní společnosti degeneruje následkem mediální palby konzumerismu a zjednodušovaného vidění světa, pod jejichž tlakem ochabují návyky efektivního občanství.
Svůj recept jak z krize ven Sachs pojmenovává „mindful society“ (v zenu adepti celé roky pilně trénují umění být bděle vědomý), což lze přeložit jako společnost dbalá, ohleduplná, nebo vědomá, píše Kuras, a navrhuje přesnější výraz: „uvědomělá“. K jejímu vyměření si Sachs vypůjčuje „střední cestu“ Buddhovu a Aristotelovu, podle níž klíčem k lidské spokojenosti a pocitu naplnění je „umírněnost ve všech ohledech“.
Další oblázek jako hrom: Bez přijetí společenských a politických odpovědností nemůže člověk dosáhnout naplnění. Matemašte, volám, a po třiceti letech pilné praxe souhlasím a vzpomínám na liché ale o to hlasitější protesty emancipovaných diskutérek, když jsem namítal, že neexistují jen práva, ale také povinnosti, tedy zodpovědnost: Není to snadné a vyžaduje to celoživotní píli, cvik a sebereflexi, neboť všude jsou nastražené pasti vedoucí do extrémů, ke krátkodobé extázi ale k dlouhodobé duševní mizérii. Bez přijetí společenských a politických odpovědností nemůže člověk dosáhnout naplnění. Štěstí nepramení ze vztahu k majetku, nýbrž k druhým lidem. „Uvědomělost,“ uvádí Kuras Sachse který uvádí Buddhu, „je jeden ze stupínků k sebeprobuzení.“ Je k němu třeba „bdělost a tichá kontemplace, odložení chamtivosti a úzkosti… Uvědomělost vytrvalým úsilím vede k chápání a úniku ze zbytečných tužeb“.
Inspirován Buddhou (hurá, konečně !) Sachs rozeznává osm typů uvědomělosti (čtěte pomalu a pozorně, jednu větu, uvědomělost, po druhé): Uvědomělost sebe sama – osobní umírněnost tužeb a osvobození od hromadného konzumerismu. Uvědomělost práce – rovnováha práce a odpočinku. Uvědomělost vědění – kultivace vzdělanosti. Uvědomělost druhých – pěstování soucitu a spolupráce. Uvědomělost přírody – ochrana planetárních ekosystémů. Uvědomělost budoucnosti – odpovědnost za budoucí generace a úspory do budoucna. Uvědomělost politiky – kultivace politického zvažování a rozhodování a společných hodnot pro kolektivní akce prostřednictvím politických institucí. Uvědomělost světa – přijetí rozličnosti jako cesty k míru.
Lidské ctnosti se posilují jejich pěstováním, uvádí Sachs Aristotela (a Kuras Sachse). Laskavé činy probouzejí touhu po větší laskavosti. Čím dřív začneme pěstovat oněch osm uvědomělostí, tím větší naději máme, že se ještě podaří západní civilizaci zachránit před krachem (čtete pozorně, pánové Sedláčku a Janečku, Bělohradský a Kellere, paní Švihlíková a další)… Není právě tohle jediné skutečné řešení?
Pro mne oblázky jako hrom, jeden po druhém: o laskavosti jsem psával již ke konci totality, a pak znovu v polovině 90. let min. stol. Bdělé vědomí (uvědomění) jsem pilně procvičoval od 80. let, v době, kdy jsem cvičil zazen, jezdil (po návratu z Japonska) do zenových center v Polsku, a pak ve formě dopisů svému mistrovi. Laskavost jsme trénovali se zástupy nadšenkyň na slunovratových akcích a meditacích (a zpěvu české mantry Lásko Bože lásko na Vyšehradě a na Karlově mostě). Že moudrost (inteligence) může fungovat jen ve spojení se soucitem jsem vyčetl a snažil se aplikovat dle tibetského (a dalajlamova) vzoru. Budoucnost a její varianty jsem trénoval četbou té nejkvalitnější sci-fi. Od jisté doby neustále uplatňuji a obměňuji rčení, že není cesta k míru, mír je Cesta. Přírodu jsem zažíval denně jako dítě a pak ji jel studovat do Schumacher college s Rupertem Sheldrakem (hlubinnou ekologii jsem provozoval prakticky od roku 1986, kdy jsem začal jezdit na chatu za Borisem Merhautem, viz první Mana). Politiku jsem ochutnal po sametu, kdy jsem pracoval coby poslanec za OF v Praze 2 (a na vlastní kůži tak zjistil jak její naprostou nefunkčnost, tak limity vyplývající z individuálních vlastností člověka jako takového). Cesty k míru jsem často komentoval a popisoval ve svých samizdatech a pak, od roku 1997, v blozích a v přednáškách na YouTube (a rozesílal fejetony a blogy vždy, když Prahu navštívil 14. Dalajlama). A různá ta hesla hnutí New Age (ne náhodou tak často se vyskytující v Manách i Barakách) jsem si užil a prožil již tehdy (a dodnes je nadšenecky prodiskutovávám i proti přesile pochybovačů): jednal jsem lokálně, myslel globálně, a zároveň se (z)měnil individuálně.
Celé ty roky jsem trpělivě, opakovaně, ale marně, rozesílal své samizdaty, pak časopisy, pak prohlášení, poté e-maily a knihy a nakonec i adresy blogů, všem různým iniciativám (od mládežníků, přes osobnosti umění, až k současným pánům Janečkům), ale odezva žádná. Nikoho to (zatím!) nezaujalo. Asi ještě nebylo tak zle. Kniha Geoffreyho Sachse je ale pádným plácnutím i do zatuchlého českého rybníčku: snad ji někdo brzy vydá v českém překladu (Institut V. Klause to zcela jistě nebude) a snad vypasené kapry v bahýnku alespoň pořádně vyplaší… a ty ostatní inspiruje. Je jasné, že ti první budou dělat mrtvé brouky, pardon, ryby, a že staré psy novým způsobům myšlení naučit nelze, ale co vy ostatní (mladí) zainteresovaní? Co se stane s davem, kterému někdo umíněně tvrdí a dokazuje, že císař ekonomie a bankovnictví je nahý? Jak dlouho ještě bude opomíjet zjištění, že všichni jsme posádkou kosmické lodi Země?
P. S.: Proč to zdůrazňuji? Protože i současnou ekonomickou krizi řada myslitelů již před lety varovně předpověděla, ale většina (demokraticky) opět konjunkturalisticky zvítězila. Jsme už opravdu tak nepoučitelní, a tak zbabělí, že nechceme, nebo že se bojíme vidět skutečné příčiny (a případně nějaké smysluplné vize jejich funkční, i když poněkud bolestivá a dlouhodobá řešení)?
