se svou čtvrtmetrovou sněhovou nadílkou nadchl děti, chodící důchodkyně s fotoaparáty, a pomocí dopoledního sluníčka mi poskytl dokonalou estetickou saturaci. Američan Bill Plotkin, ekopsycholog, průvodce divočinou, ale dříve i rockový hudebník a psychoterapeut, založil institut Animals Halley a doprovází lidi na iniciačních výpravách a pobytech. V knihách Soulcracft a Nature and human soul píše o cestě k dospělosti. A tak, abych vyvážil poslední auvajzy, ocituji. Hurá.
Skutečná dospělost, či psychologická zralost, se stala v západních a Západem ovlivněných společnostech čímsi mimořádným. Náš každodenní život, propletený a možná i neoddělitelně spojený se zablokovaným osobním rozvojem, se nesmírně vzdálil od původního důvěrného vztahu našeho druhu s přírodním světem, i od naší jedinečné individuální povahy, naší duše… tvrdí z dlouholeté vlastní zkušenosti studenta i učitele.
O víkendu jsem si četl v Sedmé generaci (článek přeložil Jiří Zemánek), a souzněl s tvrzením, že Zralejší společnost vyžaduje zralejší lidské jedince… a pak se v šest ráno v neděli při venčení psů nadchl tichem, čerstvostí, magicky světlou nocí a čerstvou peřinou jemňoučkého sněhu. Když před polednem vyšlo slunce, vyrazil jsem obdivovat zasněžené (a pluhem na hlavních cestách protažené) petřínské svahy: Příroda (a duše) nabízí pro lidskou zralost nejlepší vzory.
Kdy jindy se ve velkoměstě lidé začnou sami od sebe na sebe usmívat, ruch dopravy ztichne (jezdí méně aut a jejich zvuky utlumí bílá peřina) a bělost a jiskřivá nádhera pokryje a zaoblí hrany spěchu? Jel jsem dvacítkou na stanici Hellichova, přeskákal špinavé závěje na přechodu, a pomalu a obezřetně kráčel bílem kousek nahoru, mezi několika rodinami s dětmi na pekáčích to pak po vrstevnici vzal čisťounkým sněhem k pískovišti, které teď sloužilo jako zdroj kamínků a roští na přizdobení sněhuláčků a sněhuláků, a pak nad kolej lanovky, kterou se davy nechávaly vyvézt na kopec a na plastových pekáčích (někteří i na krátkých lyžích) se pak rozesmátí sešoupli dolů, aby si dali repete. Hurá.
Zpátky jsem si jako obvykle zajel tramvají až k Andělu a ve druhém patře obchodního centra luxusně poobědval ve veganské samoobslužné restauraci. Sedávám tam až na kraji, abych mohl pozoroval půvabné a na sebe v nedělních šatečkách pyšné holčičky, které si vedou své tatínky (maminky asi pilně šopují), a když jdu domů, i nadšené chlapečky s nosy a tlapkami přitisknutými na velikánském až u země umístěném akváriu plné zlatých a jiných rybek. Přes týden se to tam hemží se sebou nemluvícími uspěchanými nosiči velkých anebo značkových nákupních tašek, ale o víkendu všichni zpomalí, často si to užívají (až se usmívají), a mluví na sebe navzájem. Dole v samoobsluze dokonce měli bílé jihočeské jogurty ve skle, hurá. Při těchto příležitostech vždy vzpomenu (a v duchu ocituji) Chandlera: popisuje holčičku, která sledovala v televizi komixy, usrkávala čokoládové mléko, a z toho mnohonásobného potěšení kroutila palečkama na nohou.
Potěšily mne i zprávy, že jedna má čtenářka, učitelka, zvítězila v soutěží o Zlatého Ámose v karlovarském kraji, jeden student si zase užívá cvičení na tabla, učí se japonsky z haiku a chystá se naučit se lucidně snít (příslušný přístroj je prý na cestě), dvakrát hurá. Nepotěšil jsem cikána, který mne oslovil před domem, jestli nám ňákýho drobáka, a já mu řekl, že mám, ale nerozdávám, a že se s ním rozdělím o jeden rohlík. Nechtěl a zmizel v davu.
Spíš než abychom se stali superčlověkem, měli bych se stát plně člověkem, píše Plotkin. Musíme dozrát v lidi, jimiž jsme: nejprve v občany Země a obyvatele vesmíru. V souladu s tím musí být přepracována naše identita i jádro našich hodnot. Tento druh vyzrávání znamená kvantový skok za stávající stupeň rozvoje, v němž žije většina lidí.
Skutečná dospělost, pokračuje, a plně s ním souhlasím, protože přesně to jsem si prošel, je zakořeněna v transpersonální zkušenosti (u mne to byla zkušenost zenová a hudební), v mystickém příbuzenství s přírodou (proto jsem tak vděčný za své dětství na kraji města na loukách a v lesících, proto jsem tak miloval zenové zahrady a bambusové hájky v Japonsku, a proto tvrdím, že kdybych byl ministr zdravotnictví, uzákonil bych, aby každá mladá rodina s malými dětmi dostala možnost bydlet prvních šest let jejich života v domečku na louce a na kraji lesa), zakoušené jako posvátné poslání, jenž je poté ztělesněno v duší prosáklé práci a ve zralé odpovědnosti (kroutím palci u nohou, protože k témuž jsem dospěl nejen teoreticky, ale i prakticky). Hurá. Protože i já vím, že právě toto mystické vytržení je zdrojem skutečné zralosti (sem ovšem patří, aby to bylo vyvážené a odpovídající mé současnosti: jedno velké mužné auvajs pro všechny ty neustále nespokojené české tzv. emancipované ženy a seminářové bohyně, které pro samé šamanské kurzy a knihy o sexu a péči o svůj zevnějšek nemají čas dospět, a vinni jsou samozřejmě jejich partneři).
S tímto modelem lidského rozvoje, založeném na přírodě (která ovšem, milé dámy, není k nalezení v přeplněných obchodních centrech) plně souhlasím (hurá!), a „divokému člověku“ Billu Plotkinovi (jakož i Jirkovi Zemánkovi) držím palce. Oba totiž dobře vědí, že zastavený osobní růst slouží industriálnímu „růstu“, a že potlačování růstu rozvoje (prostřednictvím výchovného systému, sociálních hodnot, reklamy, přírodu zastiňujících zaměstnání a zábav, denaturovaných lékařských a psychologických praktik) plodí nezralé občany, neschopné představit si život mimo konzumerismus a zaměstnání, které potlačuje duši.
Flek! Na každý auvajs existuje nějaké hurá… jen se jej vydat hledat a naučit se nalézat. Jen vyrůst z puberty (i když je to dlouhodobé a pracné), a dospět…
