Pamětníkům ale i nově příchozím naznačím, jak duchovní dovednosti dokáží a mohou pomoci (a jak se ukázalo, i pomohly) v krizových situacích, a jak některé věci nejsou tím, čím se zdály být. Mikoláš Chadima ve své připravované knize popisuje i jednu událost, které jsme se zúčastnili spolu. Estébáci (v roce 1987) vybrali jedno chartistické shromáždění. Jeho pak spolu s ostatními odvezli antonem k dalším výslechům, já ještě než zásah začal odešel středem a v poklidu odjel autobusem a tramvají.
Po letech, když jsem Mikolášovy vzpomínky poprvé četl, a teď znovu, mě překvapilo, jak je lidská paměť výběrová (později jsem na toto téma několikrát psal ve svých blozích), to na jedné, a jak je síla ducha a umění soustředění použitelné i v čase krizí, to na druhé straně. A také že je to příležitost naznačit, že historii lze s odstupem doplnit i o názory jiných zainteresovaných, a interpretovat ji s nadhledem, tak jak k tomu nakonec dospěl i Mikoláš.
Když jsem mu svou verzi před lety, kdy jsem dělal první korektury jeho druhého dílu knihy Alternativa, vyprávěl, samozřejmě nevěřil. A dodnes věří spíše své verzi. Tehdy nepřipustil, že se mi povedlo šamansky neviditelně odejít středem, a že jeho paměť si domyslela poněkud jiný příběh (tak jako si i jiní lidé domýšlí vlastní příběhy, a z těch největších sedmilhářů jsou pak spisovatelé): Do Radlic jsem jel s Vlastou Markem, který mě zájmem o účast na Fóru dost překvapil. Ne, že by byl nějakej posera, ale signatářem Charty nebyl a dosud se otevřenému postavení na stranu nepřátel režimu celkem pochopitelně vyhýbal. Měl své aktivity a priority, které by tím zbytečně ohrožoval. Navíc jsem měl dojem, že z výšin svého zenu a New Age učení kouká na přízemní chartistické pachtění za nápravou poměrů přezíravě. Pokud tak tomu opravdu bylo, evidentně to přestalo platit. „Zdá se, že ho vazbou a trestním stíháním nasrali opravdu pořádně“, pomyslel jsem si spokojeně, když mě s předstihem oznámil, že by chtěl na Fórum CH 77 se mnou. Byl jsem rád, že s sebou budu mít parťáka.
Rozdíly mezi námi byly od počátků spolupráce, a Mikolášův dojem o mé new ageovské přezíravosti byl, vzhledem k k tomu, že je z jiné generace, a tedy z poněkud jiného světa, pochopitelný. Proto taky i mé dnešní vysvětlení (jak jemu, tak i ostatním zájemcům). Takže jak si to pamatuje a jak o tom píše Mikoláš? Najednou se lítačky rozlétly a kolem dveří se zazelenalo. Do sálu vtrhli příslušníci Veřejné bezpečnosti řízení estébákama v civilu. S nimi vnitráčtí fotografové a kameraman. Jako by přijel početnej TV štáb. Evidentně chtěli rovnou k předsednickému stolu, ale nemohli se tam protlačit. Tak aspoň zaječeli, že shromáždění je nezákonné a že ho rozpouštějí. V sále nejprve všichni zkameněli, pak se někdo ohradil, že s označením setkání za nezákonné nesouhlasí a zase bylo ticho. Všichni napjatě čekali, co se bude dít dál. A teď si to představte! Do zkamenělého a ztichlého sálu, v kterém bylo slyšet jen vrčení kamery a cvakání fotoaparátů, přišel jeden z esťáků a nahlas vyštěkl: „Je tu Marek?“ Překvapeně jsem se na Vlastu podíval. Ten byl překvapenej ještě víc. Nedivím se mu. V sálu několik nejznámějších chartistů včetně Magora a oni se ptají nejprve po něm! Taková nespravedlnost (rozuměj: pro chartisty, pozn. aut.)! Pak Vlasta udělal něco, co mně vyrazilo dech. Pomalu se zvedl, narazil si placatou čepici hluboko do očí, napřímil se a zasunul za sebou židli ke stolu. Jakoby nic, jen tak, jakože je tu jen náhodou a ke shromáždění nepatří. Pěkně pomalu, jako že neutíká, prošel mezi fízlama: „S dovolením prosím, děkuji“ ven do lokálu…Dokonce otevřel první z dvojitých dveří… (Až sem máme vzpomínky totožné, od tohoto okamžiku se diametrálně liší) Už už se zdálo, že mu to vyjde. Nevyšlo. Jednomu z fízlů, kteří udiveně koukali, co má ten chlapík s bradkou vlastně za lubem, to doklaplo. Na poslední chvíli přiskočil zezadu k Vlastovi, čapnul ho za límec, já se v tu chvíli začal chechtat na celý kolo, a vtáhl nešťastníka zpátky. Za chvíli seděl Vlasta zase vedle mě. Za pár minut přijely antony a pak už to šlo ráz na ráz. Za pár minut přijely další. V jednom zbylo místo i pro mě. Onu neděli jsme se s Vlastou už neviděli.
Má verze je jiná. Celé roky jsem totiž tohle umění šamana (o kterém jsem dost často četl u Castanedy a v životopisech indických jógínů o schopnostech, získaných jaksi bokem při duchovních a tělesných cvičeních již v raných 70. letech min.stol.) stát se neviditelným, trénoval na příslušnících VB, kteří stávali například ve vestibulu stanice metra Náměstí míru, kde jsem vždy nastupoval když jsem jezdil hlídat do Národní galerie. Než jsem se to naučil, pravidelně mne kontrolovali (říkalo se tomu perlustrace, příslušníci vébé chtěli ukázat občanský průkaz, a kontrolovali, jestli tam člověk nemá na fotografii jinak vlasy, já byl coby rocker docela mařena), a hlavně razítko zaměstnavatele (jestli člověk není příživník, a bez razítka čili zaměstnání mohl by tedy být odvezen na fízlárnu). Pak jsem tohle umění, které jsem ještě donedávna, než jsem si pořídil důchodcovskou opencard, úspěšně uplatňoval i vůči revizorům v městské veřejné dopravě (dnes mne zkontrolují, jen když mne najdou přímo ve voze metra a já je prostě předem nevidím a nemohu na ně své šamanské kouzlo aplikovat): chtělo to a chce to soustředit se do hary (ne do hlavy), nepřipustit žádnou emoci, natož strach (například psi tohle vycítí, protože člověk, který má strach, produkuje ve svém potu docela jiné pachy), a projít ostentativně (někdo by řekl drze, nebo statečně) přímo středem skupinky uniformovaných.
Mimochodem, tohle umění jsem s úspěchem provozoval i v Amsterodamu (kde jsem na podzim 1989 žil dva měsíce, a uvažoval, zda požádat o politický azyl, ale při sledování CNN jsem se raději 16. listopadu vrátil do Prahy): procházel jsem tam malým náměstíčkem před slavnou čtvrtí červených luceren, kam chodí turisté celého rozvojového světa okukovat ve výkladních skříních vystavené profesionálky, rovnou mezi dvoumetrovými ramenatými hrůzu nahánějícími rastafariány, kteří tam veřejně i když polohlasem nabízeli drogy. Přesně to jsem tehdy v té hospodě udělal: odešel jsem středem, naprosto v tranzu, soustředěn do hary a bez jakékoliv emoce: pro estébáky jsem byl neviditelný. Vyšel jsem ven, a pomalu, soustředěně, odkráčel na stanici autobusu (a v pořádku dojel až domů na Vinohrady).
I Mikolášova poznámka o kouření také stojí za podrobnější komentář: Pozdravili jsme s Vlastou přítomné, protlačili se k lítačkám a prosmýkli se jimi do nevelkého sálu s konferenční stolovou úpravou. Byla v něm mlha. Téměř všechna místa už byla obsazena hulícími „odbojáři“, což nekuřák Vlasta nesl s velikou nelibostí. Už když jsme totiž spolu jezdili s MCH bandem na koncerty, vysvětloval jsem v autě to, co jsem podrobněji popisoval ve svých blozích i nedávno: že totiž každý kuřák je po nějaké době především egoista, myslící (mozek touží po další dávce nikotinu, drogy) jen na sebe. Tedy neschopen skutečné empatie. A efektivní pomoci potřebným: mozek kuřáka prostě ani nenapadne, že by ten či onen mohl něco potřebovat, protože neustále jen „baží“ po doplnění hladiny nikotinu. Již tehdy jsem vysvětloval klukům v autě totéž, co jiným v jiných autech později a dodnes, že se ani chartisté, ani politici, a kvůli bezprecedentnímu rozmachu ženského a dívčího kouření v současnosti, ani emancipované ženy kuřačky s nikým, natož svými chápavými muži prostě nikdy nedomluví… právě kvůli tomu podvědomě egoistickému (protože nikotinovému) bažení jejich mozků a těl.
Po letech je hodně věcí jinak, a už jsem (a to, o čem přednáším a píši) přece jen bráván vážněji. Jednou jsem třeba Mikoláše, na počátku tohoto tisíciletí a po dlouhé době, kdy jsme se neviděli, náhodou potkal v Dlouhé ulici, a protože jsem měl v podlaží svou právě vyšlou knihu Nová doba porodní (pro rockery a v tomto ohledu neinformované: o přirozených porodech a nesmyslné totalitě, která panuje v českých porodnicích), jeden výtisk jsem mu dal pro jeho ženu. Poděkoval, a po letech mi pak napsal mailem, že to tehdy pomohlo, a že čekají miminko… a mají dnes už velkou dcerku školačku.
Jak vyplynulo z popisů a komentářů v pracovní verzi knihy Alternativa, „došlo“ ještě k dalším zásadním zadostiučiněním. Týkala se jak dávných sporů v kapele Elektrobus, tak doby, kdy jsme se počátkem 80. let po deseti letech s Mikolášem znovu hudebně dali dohromady: Domluvil jsem se s Vlastou Markem. Křivdy let minulých už dávno přebolely a několik let jsem s ním čile komunikoval. Byl jeden z prvních, kterým jsem dal koncem roku 1984 přečíst první rukopis knihy s prosbou o korektury. Také jsem mu pustil nahrávku z Ostrova n/Ohří. Vlasta byl nadšen a jak jinak, také přesvědčen, že došlo na jeho slova a já konečně pochopil, co se mně celá ta léta snažil nacpat do hlavy.
Na má slova (sice po letech, ale přece) došlo i v rámci dalšího zadostiučinění, týkajícího se stejného období, kdy si mladí spoluhráči mysleli, že vědí všechno líp: už po sametu, když slavil Joska Skalník padesátku, mne pozval do divadla Archa, a zatímco jsem tam stál u kulatého stolku ve foyer, a dav houstl, vzadu se rozlítly dveře a zdáli bylo slyšet a pak i vidět rozkuráženého Mikoláše, jak na mne zuřivě mává a se širokým úsměvem křičí na celé kolo tak, že všichni zmlkli a slyšeli, co mu po těch letech došlo: „Marku, vole, kurva, já už se před koncertem neožírám, vole!“
Ani Mikoláš ani nikdo jiný ale dodnes netušil, že jak hudební, tak moje duchovní Cesta (samozřejmě také značně alternativní, vedoucí skrz jógu, zen, indickou a jinou hudbu, až k pozici duchovního učitele a spisovatele) začala před těmi asi čtyřiceti lety, právě u kapely Elektrobus, po jednom mém emočním zkratu: bouchly mi tehdy saze, a já v absolutní beznaději, kdy spoluhráči absolutně nechápali a odmítali se o to aspoň, v zájmu celé kapely, pokusit, a pak překvapeně koukali, jak se umím vztekat: praštil jsem paličkami o zem, kopl do bubnů a odešel. Cestou ze zkušebny bych se nejraději neviděl, jak jsem se za své selhání styděl, a zoufale jsem přemýšlel, co s tím, tedy, co se sebou: přece nebudu celý život takto bouchat a řádit? Dá se naučit nevybuchnout, anebo umět přesvědčit, nebo se aspoň domluvit s kolegy? Dá se, a jak, pracovat s emocemi? V té době jsem pak začal cvičit jógu, meditovat, překládat duchovní spisky atd. Došlo mi, tak jako šamanům, že je nesmysl chtít změnit ostatní a svět, ale že jediné, co skutečně změnit mohu, jsou mé vlastní postoje k ostatním a světu.
Naznačuji, že žádný z nás to se svými emocemi a slabostmi z počátku neumí, že stojí za to přiznat si nemohoucnost školy a společnosti poskytnout radu a návody, jak poznat sám sebe. A naopak, že se i tady a teď dá ego zvládnout a diktát rozumu (a jeho zkratů) zkrotit: právě ventil svobodné hudby může být a v mém (a nakonec i v Mikolášově) případě i byl počátkem, i jednou z metod, jak propojit a zharmonizovat rozum i emoce, jak se naučit jednat s jinými a odpouštět jim jejich zkraty (jak jednat a žít pozitivně). Protože všichni jsme byli více či méně poškozeně porozeni, a všichni jsme byli a jsme zmanipulováni a poškozeni režimem. Pro mne byla hudba Cestou, a cílem duchovnost, pro Mikoláše způsobem jak zůstat svobodný: no a co?
Snad jsem za posledních pětatřicet let dostatečně prokázal, že je možné dostat se ze všech těchto a jiných hendikepů, a třeba za pomocí hudby, neoddělitelně propojené s tranzem a nakonec i duchovností (jak o tom svědčí i kniha Tajné dějiny hudby), se stát (stejně umanutě jako Mikoláš) neviditelným a šamanem.
