Mýtus o ptákovi, který opětovně povstává z popela, a který je tak pro mnohé současné hledače Cesty (a poznání nejen sebe sama) paralelou k postupnému zvládnutí umění občas, je-li třeba, vypnout racionalitu, aniž by ego (které se právě toho tak obává) zemřelo, má mnoho jiných rovin. O té posmrtné, propojující starý Egypt a duchovní Tibet a jejich hypotézy o posmrtných životech a převtělování (známe přece alespoň názvy Egyptské knihy mrtvých a Tibetské knihy mrtvých) s nejnovějšími kosmologickými a astronomickými objevy o tom, že vesmír je docela jiný, než jak jsme si jej donedávna představovali), už mí čtenáři začínají tušit. Možná začíná být znovu nejvyšší čas radikálně změnit paradigma, a připustit, že na dávných mýtech přece jen něco je.
Když jsem se začal učit japonsky, a tedy i čínským znakům (které kromě svých dvou abeced Japonci používají), a obdivovat známé vertikální tušové kaligrafie a malby krajin, zvláště oněch podivných snových homolovitých a hustě stromy v mlze porostlých hor, žasl jsem nad představivostí oněch starých mistrů. Protože jsem prakticky denně navštěvoval antikvariáty (které bývaly, přinejmenším od 70. let min. stol., shromaždištěm s režimem nekoketujících intelektuálů, hudebníků a umělců), sehnal jsem vše, co jsem sháněl, ale také to, o čem jsem netušil, že seženu. Jednou jsem takto narazil na velkou cestopisnou knihu o Číně, kterou vydali východní Němci. A jakoby náhodou jsem knihu otevřel rovnou na dvojstraně, na které byla barevná fotografie oněch pro mne do té doby jen snových a mýtických, tady ale realisticky (objektivem fotoaparátu východoněmeckých soudruhů) zachycených sestav homolovitých kopců, hustě porostlých stromy v mlze, které jsem už znal z tušových obrazů. Joj, to bylo překvapení.
Vzpomněl jsem si na Schliemanna, který uvěřil Homérovi a našel Tróju, a na Champolliona, který rozluštil nejen hieroglyfy, ale i smysl pyramid, a víru v posmrtný život (přinejmenším faraona), která napomohla tisíciletému trvání tak velkolepé civilizace. A také na tibetského duchovního učitele (snad 13. století) Padmasambhavu, který, protože mu nikdo nevěřil, své učení sepsal a raději nechal zakopat, aby je za tři století už připravenější následovníci jakoby náhodou našli a začali šířit a realizovat (a z národa krutých bojovníků se postupně stal nejduchovnější národ současného světa). A také na tušovou malbu ze sbírek MoMA v New Yorku, jejíž kaligrafická část již před pár sty lety zmiňuje dávné, ale již tehdy zapomenuté (a dnešním kunsthistorikům docela neznámé) umění alikvotního zpěvu.
Jinými slovy, co když měli Mayové a Egypťané a Indové a Tibeťané, co se týká mýtů o posmrtném životě, pravdu právě tak, jako čínští tušoví malíři (a Marco Polo, když popisoval velkoměsta asijských říší, a cestovatelé, kterým také nikdo nevěřil, když mluvili o černých labutích v Austrálii)?
Naznačuji, že asi opět nastává doba, kdy budeme muset (nebo pak už nebudeme vůbec) radikálně procitnout (probudit se, připomínám sanskrtský význam slova buddha: probuzený)… a myslím to v duchovním i vědeckém slova smyslu, z iluze, kterou nám vnutil tzv. rozum. Už surrealisté před téměř sto lety začali na Západě o rozumu pochybovat (a zpochybňovat racionalitu), a konec minulého století pak přinesl obrovskou technologickou a s ní související objevitelskou revoluci jak co se týká znalostí o člověku (jeho mozku a smysly omezených způsobech vnímání), tak o Zemi a jejím galaktickém a nakonec i vesmírném okolí. Jinými slovy, pták Fénix zbožštění materialismu a radikálního odmítátí čehokoliv jiného než tzv. objektivního (vědecky ověřitelného) zkoumání už je skoro na popel, teď už se jen dočkat jeho „povstání“ z popela předešlých pověr (protože jak prohlásil před několika lety dr. Höschl, Věda nikdy nic neprokázala, vždy jen popřela, co si myslela předtím).
Fritjof Capra ve své přelomové knize (Tao fyziky, 1975) uvádí „vtip“: tři současní vědci, obtěžkaní přístroji a GPSkami, konečně vylezli na Horu poznání. Jenže nahoře na vrcholu našli hinduistu, šamana a buddhistu s taoistou, kteří je vítali slovy: „Kde jste byli tak dlouho, kluci?“ Navrhuji lehkou variaci: první západní pionýři dobré a dobrovolné smrti, kteří zemřou v jimi zvolený (a správný) čas, smíření se vším, po plnohodnotném a tvořivém životě, bez utrpení na jeho konci, se v onom imaginárním prostoru (kterému křesťané říkají nebe) potkají s bývalými buddhistickými mistry, tibetskými tulky, šamany z různých kultur a věků, egyptskými faraony a dalšími, kteří se kdysi na smrt jako na přechod do jiné dimenze připravili, a teď tyhle vyslance našeho věku vítají slovy: „Kde jste byli tak dlouho, kluci a holky“?
Tento koncept cyklů věků a civilizací, který tak pečlivě promysleli staří Indové (ale i Mayové a jistě i další), dnes začínají domýšlet i spisovatelé sci-fi knížek (například kniha A. Mangelse a M. A. Martina Černý král ze série Star Trek Titan). I současní teoretici kvantového vesmíru (nebo jedenácti dimenzí v rámci teorie superstrun a jejích následovnic) spekulují o tom, že vesmíry vznikají jako bubliny ve vodě nasyceném Jarem, a zanikají (viz staroindická teorie jug). Nelze nevzpomenout ani osm miliard let dlouhou noc a den boha Brahmy, kdy si během té doby sní o našem vesmíru (tak jako si náš svět vysnili i mýtičtí prapředkové australských aboridžinců), ale v okamžiku, kdy se probudí, zmizí vše co tu bylo předtím a celý cyklus začne (Fénix!) nanovo. Koncept samsáry, imaginárního kola neustálého vznikání a zanikání, my levohemisféroví a ve hmotě i myšlením zapouzdření současníci asi chápeme velmi povrchně.
Přitom všichni duchovní učitelé znovu a znovu naznačují, že rozhodující je úmysl. V tomto případě tedy vůbec připuštění možnosti, že něco tak prapodivného jako je posmrtný život (na který slepě aplikujeme současný světonázor, a docházíme tak ke zcela chybným úsudkům, tak jako oněch několik slepých mudrců ze staré bajky, kteří ohmatávali slona a tvrdili, že se podobá sloupům, hadovi či velkému zakroucenému kopí), může v nějaké té jiné dimenzi docela klidně, i když úplně jinak, existovat. A my jsme přitom jen omezeni nebo klamáni prizmatem smyslů a přístrojů, které zatím máme a používáme. Je přitom možné, že všichni ti, kteří nás vědomě a připraveně předešli, nám nevěřícím zprávu, tak jako se nemůže obsah elpíčka přehrát na flešce, předat prostě nemohou.
To perspektiva našeho vnímání času, mužsky a levohemisférově rozděleného na vteřiny minuty a hodiny, nám, tak jako další kulturně a dobově vnucené koncepce, brání vnímat realitu takovou jaká skutečně může být. Je nejvyšší čas si uvědomit (a někteří současní vědci to již učinili), že svět, jak jej vidíme a zkoumáme, je skutečně iluze (Mája). A že rozhodující je (mnou tak často zmiňovaný) úmysl uvědomit si a přiznat pasti našeho myšlení, abychom z nich mohli vyjít a začít, jako novodobí Fénixové, zkoumat jiné dimenze.
Jak nám varovně připomíná soudobá sci-fi a kosmologie, stejně nám v budoucnosti nic jiného nezbude. S klidem a neomezeni lidskými měřítky pak, jako pták Fénix, dokážeme vychutnávat jak konkrétní formu existence, tak bez obav a strachu projít bardem (tibetské označení prostoru mezi jednou a jinou formou existence)… a povstat „z popela“ (dosavadních představ o životě a smrti).
