Moje cela teď není k vyvětrání (i když mám otevřeno okno dokořán celou noc), a tak jsem hledal a našel teplotní azyl dole v metru. Pomocí větráku přežiji dopoledne, pak si dám obvyklého hodinového šlofíka, a pak vyrazím (rozhicovanou tramvají mi to trvá jen jednu stanici) do metra. Dnes jsem projel tam a zpátky, s mezipřistáním na několika stanicích, linku B. Vystoupil jsem na Náměstí republiky, a abych vůbec nemusel ven, na povrch, rovnou jsem vešel do Palladia, abych zjistil a otestoval, jak jsou na tom s klimatizací (pro případ ještě větších veder, která se očekávají zítra a pozítří).
Zatímco v suterénu a v přízemí to šlo, ve třetím restauračním patře už bylo znát, že jim klimatizace nestačí. A tak jsem raději znovu sestoupil do metra a jel až do Stodůlek, chvíli tam pobyl v příjemném chládku perónu, a jel zpátky na Anděl, abych zkusil klimatizaci Nového Smíchova. Byla lepší, a tak jsem si vychutnal čočkovou veganskou polévku, ale dočíst sci-fi knihu jsem odešel dolů, do přízemí, kde byl přece jen příjemnější chládeček.
Ony hodiny rekordních veder jsem tak přežil (a v dalších dvou dnech také doufám přežít) vcelku bez potíží, a v metru (a pak v přízemí supermarketu) jsem navíc prostudoval zajímavé „typy“ žen. A tak se (i v zájmu žen, které se snad rády o sobě dozví něco z mužského hlediska) zmíním o dvou, které mne zaujaly svou reprezentativností.
Hezká přírodní brunetu tak po třicítce mne upoutala tím, že vůbec nebyla namalovaná (ani řasy!), neměla žádné prstýnky a náušnice a šperky, snad jen docela slušivý polodlouhý účes měla nějakým tím moderním Lybarem (lakem na vlasy) zpevněný! Byla tak přírodní, jak jsem již dlouho nezažil. Asi byla mimopražská, protože si nejprve prostudovala plán stanic, a když se uvolnilo dvojsedadlo, usadila se, vedle sebe položila malou obyčejnou kabelku a na ni velkou igelitku, ze které vytáhla haldu papírů formátu A4, a propiskou si začala dělat nějaké poznámky. Učitelka? Sekretářka? Na studentku už byla moc dospělá. Nebyla ale vůbec opálená (což znamenalo, že nejenže netrávila hodiny v kosmetických salónech a soláriích, ale ani nebyla farmářka nebo zahradnice), a na nohou měla i v těch vedrech punčochy dokonale tělové barvy. Hm. Být tak o dvacet let mladší, hned bych načal konverzaci. A ve svém věku bych ji přál svým zenovým studentům… Jen bych je upozornil na to, že jako většina dnešních žen má pravé rameno níž než levé (na kterém asi celoživotně nosí tašky), a tak pokud s tím něco neudělá, ve stáří bude mít migrény a bolesti zad atd.
Druhá žena, blondýna s stříbrným pramenem na jedné straně, byla velmi pečlivě a hladce vyčesaná (nahoře na temeni měla jakéhosi kohouta, který plynule přecházel v pevný a zcela jistě kadeřnicí spletený dlouhý cop), četla tlustou knihu (John Irving), a na ramínku na ploché hrudi měla velkou zelenou umělou kytku. Ve stejně sytě zelené barvě měla namalované nehty na rukou i nohou, a velké dva prsteny na pravé, a jednu keramickou brož na levé ruce (a nakonec z kabelky vytáhla jablko, a ono bylo zelené!). Dole na nártu pravé nohy měla vytetovaný ornament, ale na levé paži odhalovala velké umělecké tetování – postavu nějakého macho typu či hrdiny zezadu, v koženém kabátě, s rukama sepnutýma na zády, v jakýchsi velkými pěticípatými hvězdami proděravělých až abstraktních velmi pečlivě namalovaných a vytetovaných mracích, téměř jako z čínských tušových maleb. Tetováž plynule přecházela po rameni dozadu na levou lopatku (ale protože se ta žena opírala záda o sedalo, už jsem ani při vystupování nestačil odhalit, co znázorňovala).
Hm. Tahle žena evidentně trávila celé dny v různých salónech, a snažila se být sama sebou tak usilovně, až, troufnu si předpokládat, muže přímo odpuzovala. Její tvář byla mužných rysů, s malou bradavičkou dole pod levým koutkem úst, a tak si nad pravým nechala umístit nějakou kulatou kovovou ozdůbku, stejnou pak v levé nosní dírce. Četla v brýlích, ale nad horní obroučkou bylo jasně vidět husté, téměř srůstající obočí.
Naznačuji, že suma péče a výdajů na tetování, účes, šperky atd., byla a je nakonec až kontraproduktivní: srostlé husté šedé obočí (jak to, že jí to žádná stylistka nenavrhne vyřešit?) a bradavička (opticky zdůrazněná kovovým a hned dvojitým piercingem poblíž), jakož i vytetovaný komixový hrdina zezadu na paži spolehlivě odradí každého hodného a dlouhodobého vztahu schopného muže.
Tahle pravděpodobně majitelka nějakého salónu, nebo jinak zcela jistě velmi emancipovaná, a tedy samostatně existující OSVČ žena, je pro mne jakýsi skrytým symbolem téhle republiky (tak jako jím bývala fialová saka rychlokvašených manažerů a majitelů realit a milionů v bankách v časech kuponové privatizace): místo abychom si dali poradit a převzali co funguje u jiných států (republik) podobné velikosti a podobných dějin, opičíme se v nesmyslných detailech (které pak vypadají velmi kýčovitě) a furiantsky uplatňujeme místní „špecifiká“. Pořizujeme si předražené detaily, ale sláma buranství (a spojené zarostlé obočí) nám kouká z bot (obličeje).
Po čtyřech hodinách v metru na lince B, hodince kochání a pozorování dvou tak extrémně odlišných typů žen, a hodince v křesle v přece jen klimatizovaném nákupním centru jsem nakonec dorazil v pořádku domů, dal si sprchu a na celou noc zapnul ventilátor. A hned v sedm ráno jsem pak měl v pokoji týchž 270 jako den předtím v pět večer. Ve městě je o deset stupňů víc než v krajině, říkali ve zprávách… a tak plánuji v dalších dnech další klimatizaci metrem.
