Socha současného a u nás s hlubinným nedorozuměním (nepochopením) vnímaného indického gurua (zdravého běhu, vzpírání, ale i tvorby, především duchovní a hudební, a také propagátora masových meditací ve sportovních halách zdarma) Šrí Činmoje na břehu Vltavy (poblíž Muzea Kampa), během povodní sloužila jako ukazatel vzestupu toku rozvodněné řeky (než byla symptomaticky pohlcena špinavou vodou plnou splašků, protože pražské čistírny vody zkolabovaly), kterou tam umístil nějaký český sponzor, a která, ač kýč, se jmenuje Harmonie: její ponor pod hladiny povodňově současné žumpy podle mne celkem správně a realisticky poukazuje na stav harmonie téhle společnosti. V tomto zamyšlení (prognosticky, protože hned dvakrát negativně) naznačím, že už se sice o poškozeném stavu světa (protože většina dětí se rodí poškozeně) intelektuálsky diskutuje, ale skutečná řešení stále nikdo nenabízí.
Kam má směřovat vývoj člověka, kudy se má ubírat jeho vývoj? Domnívám se, že v řetězci evolučních článků se lidstvo a člověk stává ontickou, „matečnou“ entitou pro další evoluční vývoj, pro další kvalitu, zamyslel se pro Revue Prostor sociolog a filozof Petr Sak. A pokračuje v pro mne velmi nadějném směru: Prostorem pro tento další evoluční krok se stává mysl člověka a cílem je kvalita vědomí. Snad nám tento cíl přibližuje jesuita T. de Chardin, domácí vězeň z rozhodnutí římskokatolické církve, svým pojetím bodu Omega, ke kterému lidstvo směřuje.
I on ale vidí na této cestě k zářným zítřkům zásadní překážku: 1% světové populace, diskrétní elita, vlastní většinu bohatství světa. Tato skupina stále bohatne, zatímco většina populace chudne. Člověk byl degradován na úroveň nerostů, mluví se o nerostných zdrojích a o „lidských“ zdrojích. Zdrojích čeho? Bohatnutí 1 % lidstva.
A nebere si servítky: Má snad narůstání počtu nul na bankovních účtech oligarchie být vyvrcholením něčeho tak fascinujícího a zázračného jako byl velký třesk, vznik planety Země, života a člověka? V zájmu něčeho tak ilusorního a obskurního jako jsou „virtuální nuly“ na účtech finanční oligarchie se vedou války, vznikají hladomory, lidé (dokonce i děti) jsou nuceni k otrocké práci a k nedůstojným životním podmínkám a životnímu stylu. Místo rozvoje osobnosti svobodného člověka se stávají ve světovém měřítku z mas lidí nezaměstnaní, zbídačení a lidé bez domova, je masivně ničeno lokální a globální životní prostředí!
O stejném jednom procentu se koncem května t. r. rozepsal i další rozhněvaný „mladý“ filosof a religionista Břetislav Horyna (Literární noviny) v článku Myšlení jednoho procenta. Navazuje na hnutí Occupy Wall Street již ze srpna 2011 (a jeho různé varianty, naposledy Blockuppy), v rámci jímž organizovaných „okupací“ center světového bankovnictví nesli jeho tamní účastníci tehdy poprvé transparenty s heslem vyjadřujícím zásadní pocit nespravedlnosti současného světa: Jsme 99%), který také rozhořčeně a navíc fabulačně překvapivě poeticky (i když jen verbálně, a dnes slovo, jak si posteskl Ludvík Vaculík, už nic neváží) protestuje:
Státy jsou už jen elektrizované iluminace politiky a práva, které kmitají v uzavřené bublině reforem, od jejíchž stěn se odrážejí zpátky do prostoru reformní přípravny. Jako taková přípravna funguje parlament, jako přenašeč reforem vládní program, jako bublina, o jejíž stěny se vše rozbíjí, politický stát…I kdyby se zdvojnásobily příjmy spodních vrstev (rozuměj, oněch 99% obyvatel planety Země), počet chudých by se nezměnil. Jedno procento světové elity se myšlením o takových souvislostech nezatěžuje. Než se zdvojnásobí příjem nízko postavených ztisícinásobí se zisky těch, kteří žijí nad oblaky…Můžeme se spolehnout na jediné: to nejméně zajímavé pro ty nad oblaky vždy bude konečná bída pro všechny, kteří žijí pod oblohou…
Socha Harmonie se za pár dnů, až opadne voda, opět vynoří, a kýčovitě, ale přece, bude všímavější kolemjdoucí svou existencí provokovat k otázce (kterou si ovšem, troufám si předpokládat, nikdo z cizinců, a své pejsky venčících Pražanů, nepoloží): Pokud nežijeme v časech harmonických, jak situaci napravíme? Horyna argumenty nutnosti revoluce rovnou realisticky předjímá: Hypotetická revoluce by dnes vypadala tak, že neexistující proletariát by zaútočil do mlhy neprůhledných kapitálových vztahů, a aniž by viděl, co a kde dělá, táhl by podél sídel několika set nejmajetnějších miliardářských rodin, jimž patří více jak 99% světového bohatství. Protože se do nich nedá vniknout, zapálil by aspoň několik automobilů, na které by cestou narazil. O nejen oprávněné a na rozdíl od internetových diskusí přece jen informované skepsi, pokud jde o spravedlnost, respektive stejnou vymahatelnost práva pro všechny, svědčí i jeho úvodní tvrzení: Mezi mnoho idejí, které se odhalují jako iluze, náleží idea právního státu, tedy rovnost lidí před zákonem. To je srozumitelné, ale iluzorní…
I Petr Sak je, co se týká nebližší budoucnosti, pesimistický realista (i když se o duchovnosti alespoň zmiňuje): Tato ekonomicko-finanční a politická elita nasměrovala vývoj lidstva do „pásma evoluční patologie“ a stále ho tlačí k existenční hranici „pásma tolerance“. Lidstvo se nachází v evoluční situaci podobné dinosaurům před jejich zánikem. Závěrem zestručňuje: Globální oteplování, ekonomická či finanční krize, vyčerpání zásob ropy, populační vývoj, islám či jiná náboženství – to nejsou skutečné příčiny krize. Skutečnou příčinou je prosazování zájmů ekonomicko – finančních a politických globálních elit (a jejich regionálních a národních spojenců) a způsoby jejich reprodukce. Jejich světové vůdcovství, jež získalo rysy evoluční patologie, je zavedlo již tak daleko, že nejsou schopny změnit východiska, cíl ani cestu. Naděje pro lidstvo je pouze mimo vedení těmito elitami… zdůrazňuje v originálním textu uvozovkami, ale jak by to vedení mělo vypadat, také neví.
Pokud jste viděli nějakou besedu s naším předním egyptologem Miroslavem Bártou (který často mluví o paralelách zániku staroegyptských říší s naší současnou situací), nebo četli některé články neuropatologa dr. Františka Koukolíka, filosofa Václava Bělohradského, sociologa Jana Kellera, nebo dr. Jana Hnízdila (všechny a podobné jsou v jistém smyslu jen variací zamýšlení nad koncem harmonie nejen v Čechách)… vítejte v klubu rozhořčených, leč, při vší úctě i ke všem zde jmenovaným, s řešením nepřicházejících.
A tak si přihřeji znovu polívčičku, kterou na tomto místě ohřívám už téměř dvacet let: jediné fungující, i když dlouhodobé a několikagenerační metody, jak krizi humanity (harmonie) vyřešit, jsou duchovnost a přirozené porody (což jsou přesně ty směry, které chybí nejen politikům a myslitelům staré, zavedené, školy, ale i Sakovi a Horynovi). Naznačuji, že na rozdíl od veškerých politických a jiných bublinových a nereálných reforem i z dílny českých na moci či pohodlném životě tak či onak participujících rozhořčených komentátorů, vypadají funkčně a nadějně zatím jen náměstí různých nejen afrických a arabských, ale dnes i západních velkoměst, plná rozhněvaných mladých lidí, rozhořčeně se snažících přinejmenším svým rostoucím množstvím okupovat, blokovat setrvačnou blazeovanost zmiňovaného jednoho procenta (přičemž u nás je to v tím jedním procentem podobné, i když na mnohem menším hnojišti a s mnohem menšími konty). Naznačuji stále znovu: ne že by neexistovalo jakés takés povědomí, že starými a projetými dálnicemi cesta nevede, a ne že by mladí neměli dost energie svou nespokojenost s nedostatkem harmonie a nespravedlností současného světa. Jenže tak jako se nedá mír vybojovat, ani harmonie se nedá vy(o)kupovat.
Přitom právě tak roste počet dokumentů (na YouTube nebo TEDu) o alternativních metodách myšlení a o kulturních kreativcích… (přičemž spoluautorka zásadní knihy, která tohle hnutí zaznamenala a pojmenovala, je právě ona Sherry Andersonová, o které jsem se kdysi zmínil v souvislosti s mým, a tehdy také jejím, zenovým mistrem).
Naskýtá se tedy kontrolní otázka pravidelným (a hlavně mnohem mladším, a tedy dlouho ještě přímo zainteresovaným) čtenářům: Je už natolik zle, aby mohlo začít být (jak v přípravě na další povodně, tak co se týká harmonie přírody klimatu i ducha v Čechách a v okolním světě) lépe? Z čehož vyplývá to, co jsem zde naznačoval: víte alespoň rámcově, kudy cesta povede?
P. S.: Víkendový Pátek LN dnes přinesl fotografii Harmonie na titulní straně, a Marcela Pecháčková hned v úvodu svého článku Harmonie velké vody (pro českou žurnalistiku typicky polozamlčujíc „o čem ta socha je“) napsala: Emblémem velké vody 2013 bude Harmonie. Socha černého muže se sepjatýma rukama. Stojí na pražské Kampě a voda jí zprvu jen tak šplouchala po kotníky. Jak nabírala Vltava na mohutnosti, potápěla i Harmonii. Článek končí přece jen jakousi relevantní informací (Socha Harmonie, které si sotva kdo na Kampě všiml, natož aby věděl, že je inspirovaná duchovním učitelem Šrí Činmojem…) a konstatováním: O symbolu dalších povodní radši nepřemýšlet. Harmonie je totiž stále pod vodou.
P. P. S.: Na několik výtek, že můj článek je stejně pesimistický a nic neřešící jako i ty, které jsem citoval, namítám, že stačí zadat si do vyhledávače mého blogu příslušné termíny, a pečlivým čtenářům vypadnou celé série článků veskrze pozitivních, nabízejících vyzkoušené metody cest k mnou zmiňované duchovnosti a k přirozeným porodům: jen být trochu aktivní. Kdo hledá (řešení i harmonii), najde.
