Jeden dávný zenový příběh vypráví o mistrovi, kterému, když už byl velmi starý a skoro se nemohl hýbat, jeho žáci zakázali pracovat. Podotýkám pro ty, kteří to neví, že v zenových klášterech a centrech po celém světě vždy byla a je práce (na zahradě, v interiéru, v kuchyni) součástí každodenní duchovní praxe. A mistr řekl, tak dobře, protože bez práce není důvod k žití, přestanu jíst. Když se po několika dnech ukázalo, že to myslí naprosto vážně, okamžitě mu zase dovolili, samozřejmě úměrně k jeho fyzickému stavu, pracovat. Poslední rok prožívám podobné: mou prací bylo pořádat semináře a přednášet o síle (v naší společnosti nedoceněných ale až neuvěřitelně léčivých) a možnostech meditace a zpěvu (jako dvou pro mě nejefektivnějších Cest k duchovnosti). A o porodní síle. A to už dělat nemohu: jednak tělo protestuje, ale především, není zájem a pochopení…
Tak jako je (v jakémkoli klášteře na světě, i v tom vašem, domácím) vytírání již tak dokonale čistých a lesklých dřevěných podlah (jak jsem tuhle činnost obdivoval v japonských filmech, na které jsem chodíval v 70. letech do Filmového klubu do Klimentské ulice, a jak jsem na ni vzpomínal, když jsem praktikoval, a později učil, 108 poklon – pohyby byly v zásadě tytéž), okopávání zeleniny, ale i její škrábání, a na vrcholu „meditativního a duchovního řetězce“ i vaření, v podstatě dokonalou meditací (samotný zazen je přece jen pro mysl rozhýbanou meditačním nebo kóanovým úsilím poněkud jednotvárný), tak i v mém případě cokoliv jsem dělal, dělal jsem i tady v Česku s veškerým nadšením a soustředěním. Tak jako starý mistr (určitě mu nebylo víc než je teď mně), bez každodenních rutinních ale stále meditačních aktivit samozřejmě cítím, že bez práce (každá činnost vykonávaná na 100% je meditací) mi mysl (která je jinak, jak zní řešení jiného slavného kóanu, tou nejpružnější věcí na světě) krní, a i já si prozpěvuji „co by bylo ze života, který se jak se patří nekolotá…“
Od mládí jsem byl to, čemu dnes říkají hyperaktivní dítě. Běhal jsem jak hadr na holi (jak komentovala moje máma: já vás pozorovala, všichni kluci se u toho fotbalu aspoň na chvilku zastavili, akorát tys tam běhal nepřetržitě), a totéž jsem provozoval i nadále. Nenudil jsem se: uživil jsem rodinu se dvěma dětmi, a zároveň vydával samizdatové časopisy, trénoval na bubny, nacvičoval pořady s kapelou (jejíž koncerty jsem organizoval), četl najednou pár knih (měl jsem rozečtené sci-fi, odbornou literaturu, detektivku a nějakou dobrou beletrii, a to i v angličtině, polštině, slovenštině) týdně (mimochodem, přečetl jsem celé místní knihovny od A až po Z), překládal zenovou a duchovní literaturu, ale i rockové texty Franka Zappy a new age literaturu…a na počátku 90. let jsem pak tlumočil mnoha velikánům Nové doby (Ram Dassovi, Thich Nhat Hahnovi, Rupertu Sheldrakeovi, Jill Purceové, ale i Stephanovi Micusovi a dalším)…
Pamatuji si jedinou pochvalu tehdejšího vydavatele časopisu Mana, ing. Chmelíka, který spolu s ostatními zaměstnanci firmy Skarabeus (dováželi new age hudbu z Holandska a Anglie) přišel na koncert (nacvičil jsem s Láďou Bromem, který se vrátil po nějaké době z Indie, kde se učil hrát na sítár, celovečerní pořad… tři týdny před termínem jsem začal oprašovat hru na tabla)… a když jsme skončili, šéf přišel a s obdivem v hlase a v očích pronesl: Vy se nenudíte, že? Mimochodem, při vydávání Many a Baraky jsem všechny „redakční“ spolupracovníky, i grafiky, se kterými jsem čtvrtletník postupně připravoval (i graficky), utahal svým tempem…
Bylo to ve mně od dětství, a vydrželo to i nadále: už na počátku 60. let, na zimním pobytu (školy cestovního ruchu v Karlových Varech na Klínovci) jsem vyšlapal kopec (tehdy vleky nebyly) takovým tempem, že jsem byl vždy na nějakém tom odpočívadle první… měl jsem čas se vydýchat, a když dorazili udýchaní spolužáci, už čerstvý jsem opět vyrazil do kopce a všude byl první. Připomínám: začal jsem se zajímat o buddhismus a zvláště zen, když jsem se rozhodl že pojedu do Japonska (najít zenový klášter a zenového mistra), naučil jsem se japonsky za dva roky intenzivních příprav. Učil jsem se v Jazykové škole, ale současně i u dvou soukromých učitelek, a cestou metrem do galerie (kde jsem, samozřejmě kromě hlídání, učil se a naučil hrát na indická tabla (a roky pak hrával s Emilem Pospíšilem) hrával pingpong, ale také cvičil a zkoušel s kapelami (viz Kafkův pan K) a celé noci prodebatoval s přáteli, četl a přepisoval samizdaty a materiály VONSu) a učil se i z anglicko-japonských slovníků, které jsem sehnal po antikvariátech (denně jsem jich prochodil několik)…
Vydal jsem a známým rozdal na psacím stroji přepsané desítky překladů, ale i sborníků fejetonů (třeba o permanentní krizi českého porodnictví, za všechny třeba DDT porodnictví a Příliš utažená zavinovačka, a školství za socialismu i dnes , např. Zrada dospělých na dětech). Už v první polovině 80. let min. stol. jsem několikrát do měsíce přednášel (většinou těm, kteří cvičili jógu a zajímali se i o zdravou výživu) o indické hudbě (potažmo duchovnosti), organizoval koncerty indických hudebníkům, naučil se hrál na gamelan, pouštěl na ilegálních a posléze oficiálních festivalech new age hudbu a učil zájemce zpívat mantry (a jak to šlo, dovezl postupně nejen Henry Marshalla a Devu Premal s Mitenem, ale třeba i Stephana Micuse, a uspořádal jejich koncerty). Hrával jsem na mísy v kostelech a vysílal celé ty roky jinou hudbu v rozhlase. Zorganizoval jsem první kurs hry na didžeridu, ale také první lekci břišních tanců, dovezl prvního zpěváka alikvotů, vydal celou řadu dnes kultovních knih o hudbě i duchovnosti, a od poloviny 90. let pravidelně publikuji na internetu (jeden čas jsem vydával kromě nedělí jeden blog denně, celý dlouhý rok).
Hned jak to bylo po sametu možné jsem přestal šířit pouhé informace o tom, že duchovnost je možná a vlastně nutná, a začal jsem (na víkendových a letních týdenních seminářích a přednáškách) šířit a nadšeně a intenzivně učit praktické metody, jak jí dosáhnout (pamatuji se, že jsem např. promítal obrázky tibetských mandal, a protože tehdy se muselo v přístroji měnit diapozitivy vepředu a publikum sedělo za mnou, za dvě hodiny jsem se konečně ohlédl a zjistil, že skoro všichni mí posluchači spali… anebo jsem přednášel dvě hodiny ráno, dvě odpoledne, dvě v podvečer, a tři večer před spaním, a ještě na cestách do přírody a skal). Atd. atp. (viz také česká verze Wikipedie).
Naznačuji, že je nesmysl očekávat od takto celoživotně aktivního a intenzivního člověka, že v důchodu či v krizi nazuje bačkory a bude jen sedět u kamen: právě tak, jako nehodlám snižovat laťku svých filmových a čtenářských zážitků (sleduji jen kvalitní přírodopisné dokumenty, a pokud si dám nějaký ten film, tak na internetu třeba sedmý díl Noxové z první řady Hvězdné brány, nebo francouzský film Nádherná zelená), tak v poslední době nečtu, a pokud, tak většinou jen vybranou kvalitní sci-fi, například Řeku bohů), nehodlám ani zpomalovat intenzitu svého života (pouštím si jen ty nejlepší filmy a hudební alba, užívám přírody a možností klidu a míru) či nechat mysl zakrnět tím, že budu trpně a vlastně trapně, ne-aktivně, čekat, jestli se nejen v naší politice nebo společnosti, ale i mezi těmi, kteří na sobě přece jen pracují, něco pozitivně změní: a i všude jinde je to stále horší.
Takže protože tu teď prakticky nic z toho, co umím, a co je mou prací, „dělat“ nemohu, protože o mé blogy a knihy a znalosti a zkušenosti (ještě, nebo spíše už?) není zájem (nejen muzikologové, porodníci a těhotné, nejen sociologové a gerontologové, ale i kunsthistorici již patnác let dělají mrtvé brouky i v případu Kupka, viz Baraka č. 1 a nedávné blogy o výtvarném umění), rozhodl jsem se (jak jsem ostatně několikrát v poslední době naznačil) ukončit své aktivity: bez práce není důvod k dalšímu přežívání.
P. S.: Ono to souvisí i s uměním skončit i v hudbě: od 70. let, kdy jsme hrávali na Hagiboru s raným Extempore, jsem nechápal, jak mohou mí spoluhráči nevědět, kdy skončit. Občas hráli ze setrvačnosti, když už přitom to, co hráli, ztratilo šmrnc a glanc. V té druhé pomyslné rovině často vzpomínám na babiččinu a matčinu moudrost: v nejlepším se má přestat.
P. P. S.:
Někteří ze čtenářů odmítají má vysvětlení, tak zopakuji i jeden pro mne a snad i pro ně velmi důležitý ekologický argument: Průměrný český důchodce po šestašedesátém roce života už začíná svými (zdravotními) náklady odčerpávat prostředky na důchod a nemocniční péči dalších generací. Nikdy jsem nikomu nic nedlužil, a hodlám v tom pokračovat…
A ještě jinak: Kvalitu života můžeme posuzovat i podle toho, zda je člověk schopen svému okolí něco dát, zda je schopen být mu nějak prospěšný. Pokud se osoba necítí být dále schopná smysluplné a produktivní interakce s ostatními členy společnosti, nemáme právo jí zabraňovat v hledání smysluplnějších zkušeností v dalším zrození… V tomto ohledu jsem připraven, vyčištěn, spokojen, protože vše, co bylo třeba, již (pře)dal…
Dodatek: Právě teď se našla nadšená zlínská psycholožka Jana Cachová se zájmem o muzikoterapii alternativního typu, která mne pozvala na svůj víkendový seminář do tamních kopců 17.-20. října. Možná Dajána uspořádá v Praze předtím nějaký ten víkend se mnou a těmi nejlepšími alternativními hudebními nástroji… Možná mne pozvou do Zlína na esoterní festival… Záleží jen na zájmu, když mne někdo přiveze a odveze… jana4cachova@gmail.com
