Vyvlastněná těla, tak se jmenoval článek Martina Zvěřiny, komentátora LN, o tom, že rodičky, jak zněl podtitulek, nejsou nesvéprávné bytosti, které mají lékaři převychovávat. Třináct let po mé knize Nová doba porodní, a pětadvacet let po vrchlabském porodníkovi Kavanovi, se konečně našel muž, kterému to docvaklo. A příznačně a také odvážně napsal: Porodnice jsou takové továrny. Z jedné strany do nich vozí matky, z druhé vycházejí šťastné rodiny. Nad tím co se děje uvnitř mají stoprocentní kontrolu porodníci, a na matky je pohlíženo jako na objekty, které se musejí podrobit.
Matemašte jako kráva jsem zažíval celý konec posledního srpnového týdne: Ústavní soud totiž osvobodil porodní asistentku z několikaletého životně likvidačního zákazu výkonu povolání a mnohamilionové pokuty za to, že při jejím vedení porodu doma se přidusilo a později zemřelo před lety miminko.Ostatně tak jako i v porodnicích miminka, ale i rodičky někdy umírají, a v českých zvláště (podle statistik zemře v Česku každý rok 15 až 18 žen na 1000 obyvatel, zatímco v západní Evropě je to maximálně 5). Jenže zatímco články advokátek porodních asistentek, nebo takové Evy Labusové, při vší úctě k jejich umanutosti, s jakou obhajují práva rodiček na svobodnou volbu místa a způsobu porodu celé roky, jsou jaksi něžné a tedy nic neřešící, je seriózní a pokrytectví gynekologicko-porodnické lobby naplno odhalující článek psaný mužem vítanou světlou výjimkou.
Kdybychom žili v Rusku, vzpurné ženy by pozatýkala policie a odsuzovaly soudy. Jenže Česká republika je součástí Evropy a hrdě se hlásí k lidským právům, a dokonce se zavazuje je dodržovat. Naše země formálně slibuje ženám právo vybrat si místo porodu, ovšem fakticky dělá vše proto, aby se tak nedělo, napsal novinář. Právníci i vláda počítají s tím, že Česko ještě prohraje při o domácí porody počátkem září u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Proč se tedy nic nezměnilo? Klade si řečnickou otázku a odpovídá si: Postoj českých porodníků je setrvale stejný – jedině v porodnici je zaručena nejvyšší možná péče a každý porod mimo zdi vyhrazené budovy prohlásí za non lege artis. Jenže ani v porodnici není zaručeno, že porod dopadne dobře…
Zlatá slova. Zatímco následně po nálezu ÚS se komentáře v televizích (hlavně na ČT) vyváženě jen tvářily, a opět poskytly hlavní prostor zabejčeným porodníkům, z pohledu tristní situace českého porodnictví posledních desítek let si statečný a pečlivý novinář prostě nemohl nevšimnout, že: Porodníci mají mocenské nástroje na udržování státu quo: Ženy mají právo rodit kdekoli – v obýváku, lese, či divadle, ale my nejsme povinni jim asistovat. A to nezmění výrok žádného soudu. Pokud takto pro LN reagoval přední gynekolog na nález US, jeden jen přemýšlí, zda ten člověk chápe, co se stalo, nebo je to pouze obranná reakce zraněné psychiky, která odmítá připustit, že se něco mění. Setká li se veřejnost s podobnou arogancí: buď budete rodit podle mne, nebo nemáte na lékařskou pomoc právo, nelze se militantním postojům některých žen divit… Domácí rodičky navíc o pomoc lékařů nestojí, jen žádají, aby jim jejich aktivitu lékaři neznemožňovali, uzavírá Martin Zvěřina (konečně správně mužsky, rozuměj: nebojácně a otevřeně) z podstaty věci vyplývající závěry:
Štrasburský soudní spor o domácí porody naše země prohraje, to nejrozumnější, co můžeme udělat, je dohodnout nějaká pravidla, za kterých domácí porody umožníme. Jakýkoli jiný postup znamená další a další soudy, a hlavně porody mimo zákon. Porodníci se chovají, jako by s povolením domácích porodů měly začít ženy masově rodit doma. Přitom z příkladů evropských zemí je jasné, že k téhle praktice se uchýlí maximálně okolo tří procent rodiček… píše novinář a naznačuje hlavní příčinu odsouzeníhodného stavu: Protože se v tuzemsku na těhotné ženy pohlíží jako na bytosti rozumově méněcenné, a každá zvláštnost, kterou během těhotenství (rozuměj: a hlavně během porodu) vyžadují, je pro porodníky, většinou muže, důkazem, jejich hlouposti.
Uff. Konečně. Snad to je první vlaštovka, která ovšem jaro udělá. Poté, co jsem psal i o do očí bijících dogmatech oficiálního porodnictví, a o maďarské statečné porodní asistence, která také byla ve své zemi odsouzena, a ve Štrasburku svůj spor (rozuměj: boj se státem k sobě a svým dogmatům solidárních porodníků a jim na odbornou ruku hrajících úředníků a soudců) už vyhrála, a nemohl jsem již dlouho shnilé věci ve státě porodnickém a nemocničním nenazvat pravým jménem (porodnice jsem nazval továrnami na poškozené výrobky, a porodníky latinským názvem obstetrix, což původně znamená překážet porodu), a při vzpomínce na českého popularizátora změny přístupu medicíny k rodičkám, soudy už uvláčeného porodníka a průkopníka potenciální ale zatím nenastalé změny Kavana, znovu rozdmychávám jiskřičku naděje, že se i čeští porodníci, postupně, třeba, pochlapí, a konečně správně mužsky přiznají chyby… a hlavně nechají ženy rodit tak, jak je na to evoluce připravila: v bezpečném intimním a neosvětleném a muži nekontrolovaném prostředí (doma, v malých porodních domech, klidně i v porodnicích, ale v prostředí jako doma), v jejich tempu, bezpečným a přirozeným způsobem, a klidně i orgasmicky. Kdy přestanou zasahovat rutinně, a vždycky… kdy prohrají svůj egoistický (citovaný novinář to kulantně nazval obrannou reakcí zraněné psychiky) boj o moc a peníze, aby zvítězila a začala vítězit přirozenost a celá dnes vymírající společnost… ve které ženy děti (i z výše popsaných důvodů) mít nechtějí…
Martin Zvěřina to vidí stejně: Pokud by se z domácích porodů stala móda, mohli by sice porodníci pochopit, že děti se rodily a budou nadále rodit i bez nich, ovšem jen za cenu ohroženého zdraví žen i dětí. Pokud tyhle oběti stojí za jejich truc, pak je naše společnost velmi nemocná a jen stěží můžeme apelovat na ženy, aby rodily víc dětí.
Další doporučené čtení:
http://blog.baraka.cz/2013/03/o-bitevnich-kockach/
http://blog.baraka.cz/2013/03/radikalni-nove-otazky-o-porodech-a-orgasmech/
http://blog.baraka.cz/2012/06/porodit-buddhu/
http://blog.baraka.cz/2011/02/desatero-porodni-sily/
