A nejen když umírá. Neustále vysílá a přijímá zároveň, a ještě stíhá on line sledovat prakticky každou buňku v těle. Věda i na to jednou přijde. Zkušenosti dávných duchovních mistrů (Egypta, Indie, Tibetu, ale i šamanských kultur) jsou zřejmé, i když až dosud opomíjené nebo zásadně špatně překládané, protože europocentricky podceněné. Jako jedno velké závěrečné matemašte (japonsky na to jsem čekal) se ukazuje být článek, tvrdící nejen to, co nadpis tohoto blogu. Intenzivní prožitky lidí, kteří se ocitli na pokraji smrti, může způsobovat silná elektrická aktivita probíhající v posledních okamžicích života v mozku. Tvrdí to američtí vědci, kteří objevili výrazné elektromagnetické vlny v mozku umírajících krys.
Převratná zpráva, kterou cituji, se objevila nejprve v novinách, s poněkud senzačním titulkem Vědci: Před smrtí se mozek „rozsvítí“. I zde autor v zájmu vyváženosti alibisticky a jakoby nezávazně konstatoval, že se to objevilo v mozcích krys, ale musel dodat, že podle vědců je prý pravděpodobné (sic!) že tomu tak bude i u lidí. A článek končí typickým důvodem, pro který bude většina vědců mávat rukou nad naivností a neprokazatelností tohoto tvrzení, anebo co nejdéle zdržovat (i když jsem si jist, že se v budoucnu objeví nová, neinvazivní metoda, která to nakonec nějak zaregistruje a prokáže): K potvrzení těchto závěrů je však třeba provést výzkum na lidech, což bude z etických důvodů velmi složité… Hm. Zpráva ale pokračuje: Pokud by podobná aktivita probíhala i v lidském mozku, mohla by podle vědců vysvětlovat „ostré světlo“, o němž mluví lidé, kteří přežili klinickou smrt. A nejen já, ale i zmínění vědci a autorka zprávy docházejí k logickému (a nejen pro mne veledůležitému) závěru: Autoři výzkumu tvrdí, že jejich práce může zpochybnit lékaři široce přijímanou teorii o nečinnosti lidského mozku ve stavu klinické smrti.
Hm. Většina českých a jim podobných porodníků stále urputně tvrdí, že novorozenec nic necítí, protože nemá vyvinuté smysly. Přesto se selský rozum a nejnovější výzkumy osvícenějších prenatálních psychologů a pediatrů teorie o tom, že miminko již v děloze slyší, cítí, chutná, samozřejmě cítí bolest a je schopno komunikovat s matkou, začíná opatrně prosazovat. Například v průběhu 20. století nejprve lékaři došli k názoru, že bezprostředně po narození dítě vlastně nepotřebuje matku a matka zase nepotřebuje dítě, shrnuje v podobné souvislosti pokryteství jisté části porodníků naše známá ekonomka, která porodila své tři děti doma, takže dítě začalo být od matky oddělováno. A ještě jsme tomu říkali vědecký pokrok. Teprve celkem nedávno, až na konci 20. století, lékaři-fyziologové s úžasem (!) zjistili, že matka a dítě se bezprostředně po porodu navzájem potřebují pro hladké fungování organismů obou z nich. Že matka potřebuje ihned po porodu dítě, aby stimulovalo produkci matčiných hormonů, a aby tak mohlo dojít k hladkému oddělení placenty bez velké krevní ztráty. Že kmenové buňky, které bezprostředně po porodu proudí pupečníkem, asi evoluce nevymyslela pro nic za nic, tudíž okamžité přerušení pupečníku zjevně nebude to pravé ořechové. A tak dál a dál.
Podobné je to s dalším velkým tabu alopatické medicíny: i o smrti se v budoucnu jistě dovíme konečně nejméně to, co (empiricky i teoreticky) věděli staří Inkové a Aztékové, ale i naši daleko duchovněji vnímající prapředci (viz blog Konečný domov).
O významu zprávy svědčí i to, že ji hned v následujícím rozhlasovém pořadu Meteor (17. 8. 2013) komentoval (samozřejmě kriticky, ale přece jen trochu vzrušeně) i z internetu známý český vědec Oldřich Vinař, a zazněly i další detaily. Například že měřená aktivita mozků krys ve fázi smrti trvala téměř půl minuty, že se našla zvýšená aktivita gama mozkových vln, a také jaké budou v budoucnosti metody měření aktivit neuronů (nanojehly), nebo že se objevuje metoda zvaná brainmapping… Český vědec měl samozřejmě potřebu poněkud skepticky dodat, že délka gama aktivity mozků umírajících krys se dá vysvětlit tím, že každé umírající divoké zvíře přece v okamžiku, kdy nemá šanci přežít, bojuje nejvíc. Hm… Více také zde…
Pamatujete dr. Moodyho a jeho knihu Život po životě? A pohrdavé poznámky odborníků na téma tunelu a ostrého světla na jeho konci? Hm: čtěte: „Mnoho lidí si myslelo, že mozek je po klinické smrti neaktivní nebo hypoaktivní, s nižší aktivitou než ve stavu probouzení, a my jsme ukázali, že to tak vůbec není,“ uvedla vedoucí autorka studie Jimo Borjiginová z univerzity v Michiganu. Lidé, kteří se dokázali zotavit z téměř beznadějného stavu, často popisují vjemy výrazného světla či mimotělesné zážitky, které by podle vědců mohla elektrická aktivita mozku vysvětlit.
A dále: Experti se shodují, že americký tým prokázal fakt, o němž se ve vědeckých kruzích mluvilo (haha, no jak jinak, že) již delší dobu. „Toto je velmi názorné předvedení myšlenky, která je ´ve vzduchu´ již dlouho. Že za určitých nezvyklých a matoucích okolností – jako je blízkost smrti – začne být mozek přehnaně stimulován a přetížen,“ řekl BBC Jason Braithwaite z univerzity v Birminghamu. Hm. A co propracované teorie tibetských lamů o tom, že na smrt se lze připravit (rituál phowa) a zařídit tak, aby se jakýsi individuální ale jedinečný mozkový algoritmus koherentně vyzářil… a někdy později (nejen Tibeťané hovoří o přesných počtech dnů) byl zachycen, přijat a použit v další generaci (předávání informací a vědomostí, viz existence tzv. tulků)?
O podobně přezíravém a dopředu odmítavém názoru vědců při pokusech „objektivně“ prokázat např. možnost (proutkařsky) detekovat existenci geomagnetických polí (či kabelů ve zdi) jsem se kdysi již zmiňoval: chudák proutkař pod dozorem desítky nepřátelsky naladěných a pokusu nepřejících „vědců“ většinou zklamal (přesto studnaři i dnes vesele vydělávají a většinou nezklamou, a běžně jsou k dostání i malé přístroje na baterie, které zvukovým signálem dokáží zedníkům pomoci odhalit zapomenutý kabel ve zdi). Jsem si jist, že jakmile přestanou vědci (sebe i nás ostatní) svým negativním myšlením a očekáváním vědu a výzkum omezovat (a otevřou stavidla přirozené mu rozvoji i zatím tabu směry), dočkáme se neuvěřitelných věcí.
Stále totéž, kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu: připomínám veselou příhodu z jedné přednášky o meridiánech a akupunktuře, na které se přihlásil do diskuse kovaný „sysifos“ dr. Heřt a prohlásil, že jako patolog pitval stovky těl a nikdy žádné akupunkturní dráhy nenašel. Načež se přednášející, také MUDr., usmál, a řekl, že jako kluk rozebral několik rozhlasových přijímačů, a nikdy tam žádný orchestr nenašel.
Mimochodem, i současná (neuro)věda musí zápasit s předsudky. Kritici poukazují na to, že věda v modernějším vydání stále dělá to samé, co dělala v minulosti. Totiž snaží se v neznámém terénu najít potvrzení svých stereotypních představ. „Budou se příští generace ohlížet na naše interpretace se stejně zděšeným pobavením, jako se my díváme na spekulace z počátku 20. století o velikosti míchy?“ ptá se Cordelia Fineová. „To ukáže čas, ale já se obávám, že ano.“
Co když se Západ (podobně jako v případě medicínského zasahování do přirozenosti porodů) prodlužováním utrpení v případě umírání chová jako příslovečný slon (ignorance a pýchy, namočený do bláta vlastních dobových a kulturních iluzí) v porcelánu (jemnohmotných energií a duchovních možností)? Co kdyby stačilo pozorně číst (a docela jinak interpretovat) „knihy mrtvých“, otočit výzkum patřičným směrem (takový Rupert Sheldrake se o to pokouší od poloviny 80. let min. stol.), a postupně se naučit a učit dobře i umřít… a pomoci v klidu připraveným umírajícím důstojně a s respektem vyzářit algoritmus své osobnosti do kvantového prostoročasu (ostatně, vraťte se k mému blogu Jak přijít tak odejít)? Co všechno nám současné (dodnes spíše nevědoucí, ač tzv. odborné) žáby na prameni dalšího poznání a docela jiné evoluce zatajily, neřekly? Jak dlouho ještě bude věda zkoumat stromy (a mozek) a tvrdit, že les (a vědomí) neexistuje, protože se nedá vědecky prokázat?
