Jakkoliv může můj zájem o výtvarná umění vypadat, zvláště pro nově příchozí čtenáře (po delším příspěvku Současné umění), a zvláště v porovnání s mou hudební a spisovatelskou aktivitou, marginálně, provázel mě po celý život. Zvláště pokud jde o spirituální zdroje a duchovní inspirace (nejen světové avantgardy a) slavných malířů, kterým ještě i současné uměnovědné teorie stále nepřikládají odpovídající vážnost a pozornost. Zájem o umění jsem aktivně projevoval již krátce po svém příchodu do Prahy v polovině 60. let min. stol. Anonym mi medávno poradil, ať se nemíchám do věcí, o kterých nic nevím (podobně mne za mé články o přirozených a potenciálně bezbolestných porodech, ve kterých jsem citoval světové autority na tomto poli, kritizovaly koncem 90. let min. stol. na blog.respekt.cz, a radily, ať toho nechám, některé české matky, dnes bitevní feministky, které bohužel porodily císařem), a tak jsem se zdravě namíchl a pro informaci těm, kterých se to týká, uvolněně připomínám…
Nadšen uvolňováním cenzury veškerého života následného období konce 60. let min. stol. jsem tehdy trávil dny na Karlově mostě (spolu s Jardou Neduhou, Vlastou Třešňákem, Šimsou, Michalem Martincem, Pavlem Turnovským a dalšími členem skupiny amatérských umělců Pont), večery u Krále brabantského, U Glaubiců a U dvou slunců, a po nocích v tiskárnách (abych se naučil sázet text a zvládl technologii tisku). Na mostě jsem vystavoval své grafiky hned vedle kreseb Jardy Neduhy, jinde jsem (např. s Milanem Kozelkou, Pavlem Bűchlerem) pořádal happeningy, kterým jsem říkal demonstráže, pilně jsem kupoval a četl Výtvarné noviny a mnohé další výtvarné časopisy. O mé alternativnosti rozhodl osud, když mi v odborných knihovnách odmítali půjčit knihy o surrealismu, a tak jsem začal studovat, i malovat a hrát sám (denně obešel např. desítku pražských antikvariátů: pracoval jsem sedm let ve skladu potřeb pro výtvarníky podniku Dílo, tedy kozel zahradníkem… tehdy byly barvy, štětce, chromonáhrady na pasparty, rámy na obrazy a plátno a šeps a prakticky vše ostatní velmi nedostatkovým zbožím, a já toho měl dispozici až oči přecházely).
Zároveň s aktivitou v rockové kapele Extempore jsem tedy maloval, dělal koláže, tiskl své muchláže (setkal jsem se osobně s Jiřím Kolářem v jeho atelieru v Panské ulici), přepisoval některé uměnovědné knihy (např. Dějiny surrealismu od Nadeaua), v Technickém nakladatelství ve Spálené ulici kupoval v italské edici reprodukce děl slavných malířů, včetně Dalího atd. Začal jsem na psacím stroji vytvářet grafické básně a osobitě upravovat své samizdatové přepisy (v samizdatu v nákladu čtyř výtisků jsem pak vydal např. Rockové sny, Sci-fi sny, občasníky věnované kapelám, ve kterých jsem hrával (Extempore, Elektrobus, Amalgam), a pak sborníky fejetonů na žhavá necenzurovaná témata Březen, Markonoviny, pro Jazzovou sekci sborník Dveře, vydával i vlastní překlady knih o zenu (Kapleau, Watts, Seung Sahn) a o kóanech, ale i I Ťing nebo Patandžaliho Jóga sútra. Vyráběl jsem vlastní makety obalů fiktivních elpíček, písmo se učil na celé sérii fiktivních plakátů (dnes je část z toho ve sbírkách Libri prohibiti). Své dosti rozměrné obrazy (oleje, malované výhradně bělobou kremžskou a pařížskou modří), spíše plné nápadů a ironie (viz i níže zmíněné plakáty) než dokonalé malířské techniky, jsem pak částečně rozdal a většinou nechal odplout po Vltavě (byly příliš hmotné, tedy neekologické): začal jsem se věnovat hudbě (aby nic hmotného nezbylo).
Potom a přitom jsem ale až do sametu sedmnáct let pracoval každou druhou noc jako hlídač v Národní galerii (hlídal jsem klasiky i příležitostné výstavy ve sbírce starého umění ve Šternberském paláci: meditoval jsem před celníkem Rousseauem nebo Rembrandtem, improvizoval na etnické nástroje nebo bubny v hlavní oválné hale přízemí, při přebírání sbírek večer, anebo když ráno přicházeli, jsem se osobně potkával s tehdejšími kunsthistoriky, měřil duchovní energii holandských zátiší stejně jako Picassa, Kandinského nebo Polllocka, na zahradě, kam tehdy veřejnost neměla přístup, jsem uspořádal např. besedu s Ram Dassem, naučil jsem se japonsky a zvítězil v konverzační soutěži, viz diplom a dole vstup do kláštera U tří borovic u Nary) atd. atp.)
O umění výtvarné jsem se ale, souběžně se svým hledáním duchovnosti (kterou jsem samozřejmě hledal a málokdy nalézal i ve výtvarném umění) nikdy zajímat nepřestal. Zároveň se zenem (zenové zahrady považuji za vrchol vizuálního umění) a japonštinou jsem studoval i kaligrafii (viz fotografie z pobytu v zenovém klášteru poblíž Nary v roce 1979). Při pobytu v Japonsku jsem ale také anonymně na podlahu výstavní síně v podzemí slavného šintoistického chrámu v Tokiu poskládal svůj set, sestavený z fragmentů suvenýrů, knih o uměné, lístků na vlaky a podzemní dráhu, osobních fotografií a xeroxových kopií zenových textů, který tamější organizátory velmi překvapil a potěšil (snad si vzpomene i Vlasta Čiháková-Noširo). Když jsem pak měl šanci, hned po sametové revoluci jsem v rámci semináře založil Mind the Step Gallery v prostoru Schumacher college poblíž městečka Totnes v jihozápadní Anglii (prý tam dodnes visí mé dekalky, grafiky vyrobené pomocí náhodně ušpiněného tiskařského válečku v cyklu Morfické rezonance), a doma chňapl příležitost za pačesy a studoval dva jedině možné semestry na Středoevropské univerzitě (založené miliardářem Sorosem) Dějiny umění (výsledkem je i práce On the edge, česky později a na internetu dostupný esej Na okraji). Mimochodem, tam jsem se mohl seznámit s celou řadou světově známých kunsthistoriků a filosofů, a již tehdy tam byla možnost používat počítač, takže jsem ve svém nadšenectví již v průběhu prvních týdnů dopsal výše zmíněnou práci, a tak když se ostatní studenti rozhodli protestovat proti později oznámenému požadavku pedagogů na sepsání písemné závěrečné práce peticí, a přišli si pro můj podpis, s téměř omluvným výrazem jsem jim musel šprtsky říct, že nepodepíšu… protože práci už mám napsanou.
Na konci minulého století jsem pak jezdil autobusem jednou týdně dva semestry přednášet do brněnské Laboratoře multimédií fakulty výtvarných umění při Moravském učení technickém (o New age a psychohygieně: na podzim studenti chodili na přednášky a měli zájem, ale na jaře postupně dali přednost pivu a holkám). V rámci výstavy Jitro kouzelníků ve Veletržním paláci jsem uspořádal v roce 1996 ve spolupráci a na pozvání Jaroslava Anděla hojně navštívenou přednášku o tomto nadoceněném a nepochopeném malíři, a zároveň akci Meditace před Kupkou. Spolu se svou tehdejší ženou, která vystudovala dějiny umění na KU a napsala o tomto malíři diplomovou práci, jsem pak několik týdnů v roce 1999 pobýval i v domě Medy Mládkové ve Washingtonu, a v časopise Baraka č.1 vyšel můj delší esej Geniální malíř vizí František Kupka (vše na blog.baraka.cz). Na symposiu věnovaném Františku Kupkovi v Hradci Králové jsem v roce 2009 představil svou prezentaci (článek je i ve sborníku symposia).
Takže jsem si neodpustil komentář, když se po dvaceti letech mlčení ohledně spirituálních zdrojů inspirace Františka Kupky a dalších českých malířů objevila esej-recenze Pavla Kaliny a napsal článek Současné umění (tam je i většina odkazů na další mé relevantní články), ve kterém jsem znovu naznačil, jak materialistickými dogmaty ovlivněná česká kunsthistorie dodnes setrvačně a někdy až zbaběle přehlíží řadu témat a důkazů. O týden později vyšla v LN reakce napsaná historikem umění Tomášem Pospiszylem (Každá doba řeší své problémy), ve které píše (můj komentář v závorkách): „Revize čistě formalistického (autor se opatrně vyhýbá slovu materialistický) pohledu na moderní umění už nějakou dobu probíhá (hm, cudně zamlčuje, že možná jinde, ale ne u nás), často s překvapujícími výsledky (o kterých se ani zájemce ani z tisku, ani na uměleckých školách nic nedozví).“ Jako housky na krámě ovšem zmiňuje dílo a výstavu zatím neznámé autorky z počátku minulého století Hilmy af Klint v Hamburku, která se prý také zabývala spiritismem a antroposofií, a uzavírá: „Dnes zjišťujeme, že moderna nebyla jen racionální a materialistická, ale i spirituální (hurá, poprvé někdo použil nejen zprofanované slovo spiritismus, ale přímo spiritualita!). Příští generace (tedy znovu a typicky si historik umění myje ruce, znovu ne už ta současná) mohou objevit, že pro dnešní umění není důležitá jen obsese identitou, ale i jiné rozměry. Řád umění spočívá v tom, že pravdivě odpovídá na otázky své doby…“
Hm. Proč si ale tyhle životně důležité otázky tvrdohlavě naši kunsthistorici odmítají již třetí generaci položit? Ano, každá doba řeší své problémy, ale ta česká je už sto let řešit odmítala a stále odmítá (a proto také už neexistují tak významní čeští malíři, jako byl Kupka). Vím, jaká máme média a jaké máme vlády a ministry kultury a vysoké školy, takové máme (až na výjimky, které vždy nějaký úředník okamžitě ukřičí) i kurátory a výstavy. To ale, řečeno právničtinou, žádného kunsthistorika posledních třiadvaceti let nevyviňuje. Tak jako žádný český porodník posledních dvou generací (kromě jediného, kterého jeho kolegové a kolegyně soudně uštvali), ani žádný český kunsthistorik žádnou chybu nikdy nepřiznal. Všichni dělají mrtvé brouky…Takže (ač z nouze ctnosti), zaplaťpámbu alespoň za dnešní opatrné pokusy…
P. S.: Pavel Kalina mi vzápětí napsal:Moc děkuju za článek i za blog, pro mě to byl krásný dárek k narozeninám! Text o Kupkovi je bezvadný, škoda, že jsem ho nečetl dřív. Moje manželka měla o Kupkovi článek v časopise Umění v roce 1990 a už tehdy tam vliv spiritismu zmiňovala. Dnes se o tom i v české literatuře přece jen víc píše, i díky tomu že se najednou „objevili“ malíři jako Gabriel von Max (katalog k jeho plzeňské výstavě vřele doporučuji).
Vaši zkušenost s akademickými kunsthistoriky si umím docela živě představit, ale to by bylo spíš na popovídání…
P. P. S.: Plakáty jsou super, kdy jste je dělal? Dělal by jste i dnes něco podobného?Dotázal se čtenář. Hm, kdybych je nedělal tehdy tak jak jsem je dělal, svobodně a bez cenzury, protože jsem zaplaťpámbů nemohl studovat na oficiálních školách, a tedy jsem si uchoval niternou svobodu ve všem, co jsem dělal, i v hudbě, nemohl bych psát jak jsem psával, nemohl bych přednášet o indické hudbě a duchovnosti, nemohl bych hrát na tibetské mísy v kostelech, nemohl bych vydat např. Baraku č. 1 (se spoustou vtipů a článků, ve kterých jsem si dělal srandu z příliš vážných českých jógínů… mimochodem, tohoto čísla se prodalo vůbec nejméně ze všech), neprokládal bych později své přednášky a semináře tolika vtipy a metaforami… Jinými slovy (rada zvláště pro mladé a začínající), nikdy si nedejte (rodiči, přáteli, pedagogy, zaměstnavateli, kritiky, manželkami či manželi atd.) zglajchšaltovat (ošmirglovat, ujařmit, zpragmatičtět, dobově okleštit) vlastní touhu po svobodě… ve všem. A to se týká právě i duchovnosti: bez schopnosti udělat si srandu ze sebe a všeho kolem ani osvícení dosáhnout nelze… Takže, tak jako když jsem téměř na koleně v době té nejtřeskutější totality smolil ty dávné (z hlediska tehdejších studentů uměleckých vysokých škol, kteří do skladu PPV chodili pro nedostatkové zboží, nesmyslné a naivní) plakáty, tedy nikým a ničím neomezen, právě tak žiji a pracuji i dnes…
