Píšu o tom často: tak jako politická, i duchovní moc korumpuje v jakémkoli množství, a megamoc korumpuje mega-tivně. Nebo jinak, přednáška o zvládnutí emocí a nutnosti duchovní perspektivy společnosti na stadionu prakticky nefunguje. Emoce z příležitosti vidět z davu na dvěstě metrů dalajlamu (a slyšet ho tibetskou angličtinou a překladem do češtiny vyprávět o nezbytnosti laskavosti) je jistě velká a každý účastník na ni bude vzpomínat, ale neposune ho k zvládnutí emocí a umění být laskavý v každé i krizové situaci ani o centimetr. Naznačím, co si o těchto akcích, při vší úctě k aktérům i organizátorům 17. ročníku, celé ty roky myslím.
Nemám nic proti tomu, co dalajlamu nemůže nedělat (zažil jsem ho osobně čtyřikrát, stejně jako Fórum 2000, a moc jsem se snažil jeho poselství přetlumočit a přežvýkat místním žurnalistickým elitám, ale marně). Ale skutečnou a efektivní práci duchovního učitele dělá jen v klášteru v Dharamsale – z mysli do mysli (několika poučených a celoživotně v klášteru vzdělávaných mnichů). Nemám nic proti tomu, že se každý rok v září v Praze sejdou bývalí vrcholoví politici, spisovatelé, a současné osobnosti, a pokecají si. Jen je třeba si uvědomit, že tak jako v umění (malířství, hudbě) se autor nikdy nesmí nechat koupit (slávou, penězi), tak i sebemravnější myslitel, který začne kladně odpovídat na pozvánky na mezinárodní konference, podal prst ďáblovi. V tomto ohledu je ovšem vše, co dnes včerejší oportunisté vyčítají Václavu Havlovi, prkotina ve srovnání s vyjádřením barmské disidentky Su Ťij: Nobelovu cenu míru jsem dostala, protože Havel nepřijal nominaci a navrhl mne…
Je to jako v diplomacii (a duchovnosti): není důležité co je řečeno, ale co je uděláno. Každý bořitel mýtů nakonec skončí ve fázi, kterou i Gándhí považoval za (pro věc) nejnebezpečnější: po období kdy nikdo neposlouchá, po období, kdy se mu všichni smějí, a po období, kdy mu dokonce usilují o svobodu nebo dokonce o život, hrozí, že se stane slavným… a bude psát placené proslovy na megakonference a dostávat ceny, dodávám. Ve Fóru v roce 1997 jsem měl nepřímo prsty v přípravné fázi (jeden z tehdejších členů organizačního výboru Bohuslav Blažek nechal na mé doporučení pozvat, a to hned dvakrát za sebou, poprvé a naposled, a následně promluvit i několik rebelek a rebelů, např. Marylyn Fergussonovou, Diane Eislerovou, nebo Fritjofa Capru). Tehdy se atmosféra konference konané v prostorách pražského Hradu přece jen blížila původnímu ideálu. Ale když jsem na jednom workshopu navrhl, aby dalajlama zkusil předvést a případně naučit politiky a bankéře laskavosti a meditovat, prý to sponzor nemá v plánu a nedá na to peníze. A tak jsem publikoval na blogu respekt.cz a v knize Něco v síti (1999) fejeton o laskavosti, a ve spolupráci s Michalem Burdou inspiroval desítky skupinek (převážně žen), které o slunovratech nebo na Karlově mostě či Vyšehradu pravidelně meditovaly na „laskavost“
Obranný recept mého zenového mistra proti zformálnění spočíval v tom, že vždycky, když už byl slavný, a vedl síť klášterů v rodné Koreji, odejel učit zenbuddhismus, v jazyce který neznal, postupně do další země: Japonska, USA, Brazílie…(kde opět z nuly vybudoval celou síť klášterů a byl zase slavný). Dalajlama to řeší smíchem a beznadějnou vytrvalostí. Troufnu si ale tvrdit, že si také musel zvyknout na to, že ho nikdo, ani jeho západní obdivovatelé na přednáškách, nebo dokonce studenti tibetského buddhismu, nebere vážně. V davu, jakkoliv nesnesitelně lákavém, se nic pořádně naučit, natož předat, aby bylo pochopeno, až na výjimky slavných hollywoodských herců, nedá.
V roce 2003 jsem dalajlamovu tajemníkovi předal výtisk své tehdy čerstvé knihy fejetonů nazvané Když už i dalajlama, s fotkou, která podle mne ilustrovala úděl jeho svatosti: prchat před davem snobů a drzých fotografů. Doufal jsem, že kniha Tibeťana aspoň tou fotkou upoutá, když už si česky nepočte… ale vy byste mohli…
Když se dnes rocková či dokonce punková skupina z malého města bouří proti zavedeným a byrokratickým zvyklostem, stačí ji přijmout do nějaké agentury a sem tam zaplatit: punk a protest zkrotne, aniž mu dojde, že už ho mají… Když se stadión naplní povrchními obdivovateli dalajlamy (kteří spořádaně vypnou mobily a vyslechnou si abstraktní slova usměvavého muže s holýma rukama o soucitu a laskavosti, ale po dvaceti minutách raději spolu s žurnalisty v zákulisí a na chodbách vykouří stovky cigaret, vypijí hektolitry nápojů a někdy zkonzumují stovky klobás s hořčicí, ano, i to se kdysi stalo), je rázem poslech duchovního učitele podoben unuděnému poslechu českého fyzikáře v osmé třídě většinově dívčího gymnázia. Navíc i zde panuje zákon špatného překladu (viz mé blogy o vrabcích a držitelích stolic).
Tři unce praxe, v tomto případě skutečně pozorný poslech aspoň tří každodenně vymeditovaných a správně se duchovního učitele pár metrů před ním ptajících mnichů, vyváží kvalitativně tři tisíce účastníků stadiónové megaakce. Ano, dav a všelijaké ty hyper a mega konference, to je to, oč kapitánům bank a průmyslu běží (jako úlitba lidu, tedy davu, který už má dostatek chleba, ve formě novodobých her). Těm několika užitečným a snaživě Tibet studujícím výjimkám se znovu omlouvám. Platí zákon (spíše tedy paradox) nějakého toho zatím neproslaveného Murphyho: Čím víc je akce mega, tím je zbytečnější, a co se týká pochopení předávaného a naznačovaného, tím víc je mini.
Řešení? Vyhledávat a podporovat takové bořiče mýtů, kteří i ve slávě zůstávají stydliví a v bohatství skromní, a kteří se dovedou vzdát Nobelovy ceny míru ve prospěch mladší a potřebnější (dokonce!) ženy. Nebát se zvát na konference, když už je sponzorují japonští miliardáři, nové, i když svou dlouhodobou prací již prověřené osobnosti ze života (a praxe), ne jen teoretiky (a profesionální mlátiče prázdné slámy). Hmm… ale kapři a řečníci si rybníky konferencí nevypustí… Přitom už sedmnáct celých let tu za ty peníze pro úzkou skupinku bývalých politiků mohly fungovat intenzivní semináře meditací (s lektory z tradičních buddhistických zemí) a třeba duchovní (nejlépe indické) hudby…
P.. S.: Hm…Dva dny po sepsání výše zmíněného dnes vyšel na obvyklém internetovém místě úvodník Ondřeje Neffa (Su Ťij v Praze): Návštěva barmské političky v Praze se vymyká z defilé profesionálních apoštolů lidských práv, kteří přelétají z kontinentu na kontinent a houfují se, aby v jednacích sálech luxusních hotelů šířili dobro. Chudák dalajlama v této roli poněkud degradoval do šarže poněkud komické, třebaže je osobně bezpochyby moudrý a milý člověk…
Mé starší zprávy o Fóru 2000:
http://blog.baraka.cz/2009/01/nelehke-tema/
http://blog.baraka.cz/2009/01/nepozehnal/
http://blog.baraka.cz/2009/01/svoboda-a-zodpovednost/
