Koncem roku 2005 mi Ludvík Vaculík vrátil poštou asi desítku mých fejetonů s krátkým dopisem (…že je to pravda co píšete, to nestačí, samo psaní má být zajímavé, u vás to není, vadou je i to, že s vámi souhlasím, že mne tatáž témata zajímají, že se tedy nedovídám nic nového…). Věděl jsem, tak jako jsem to znal i od dalších příslušníků jeho generace (a od otce, také kdysi mladého „baťovce“), že tyhle nové a jiné (new age) texty poměřuje názorem, který pracně a bolestivě získal ve své době, ale že neumí číst tak pozorně jinak (při vší úctě k nejlepšímu českému fejetonistovi) a bezkonkurenčně, aby byl schopen pochválit (nejen kritizovat, jak byl dobou nucen a naučen). Hm, po osmi letech jsem se částečně dočkal: Vaculík píše o střelných zbraních a já mohu to, co jemu a většině jiných (tehdy) uniklo, dodat!
Ve fejetonu Ukazovátko jsem tehdy psal o psychologickém pokusu, při kterém dali výzkumníci dětem do tří let návrh, že když zalžou (že například hruška, která leží před nimi, je jablkem), dostanou lízátko. Děti v tom věku většinou lhát prostě nedokáží. Starší děti už lži schopné bývají. Jenže když i malé děti dostaly možnost na zmíněné ovoce před sebou ukázat ukazovátkem, klidně zalhaly. A tak jsem si zaspekuloval o tom, že zatímco holýma rukama nebo zuby by člověk voják zabíjel velmi nerad, s „ukazovátkem“ v ruce, lukem, oštěpem, a poté puškou nebo dělem (nebo jen knoflíkem v bombardéru) zabije snadno a bez výčitek (máme v hlavě emoční brzdy na jediné zbraně, které jsme od evoluce dostali, tedy zuby a nehty, nikoliv na „ukazovátky“ rozumově zaslepené a tedy emočně nezabrzděné pušky, rakety a bomby)..
Vida, Ludvík Vaculík ve fejetonu nazvaném Stůj, nebo se netrefím (z 24. 9. 2013) píše: Střelné zbraně jsou ďábelský vynález. Zabít člověka vlastní rukou, zblízka, v tom je rozhodnutí zabít právě jeho. Kdo drží pušku, cítí potřebu střelit si. Já si myslím, že všelijací ti bojovníci za cokoliv kdekoliv mají jenom chuť zabíjet: proč by tam lezli? Nůž v ruce nevybízí k bodnutí, a snad ani ta šavle: ta je víc k dekoraci.
Kdyby byl schopen tehdy číst pozorněji, bez generačního, disidentského a spisovatelského zkreslení ostříleného fejetonisty, který sice slušně, ale přece jen šmahem odsuzuje fejetony jiných (Teď vyšla kniha Klímových fejetonů – je to na nic. Na nic jsou i články Jakuba Patočky… nelíbil se mi kdysi i Steigerwald…), možná by odpověděl jinak, vstřícněji, laskavěji. Rada, že totiž člověk má psát až je nějakým redaktorem vyzván, byla a je podložena jeho životní zkušeností, ale doba se změnila a výrazové prostředky také. Pravidelný fejeton v Lidových novinách blahé doby něco znamenal a vyjadřoval, dnešní blog v záplavě jiných se někdejšímu fejetonu možná stylem podobá, ale formou, možností ihned zareagovat a publikovat na internetu pro pár set čtenářů, a vyzněním… je z jiného století (přitom v mém případě snah o popularizaci duchovních a mravních témat jde proti proudu společnosti právě tak, jako Vaculíkovy fejetony kdysi šly proti srsti oficiální cenzurované žurnalistiky Rudého Práva).
Podobné zklamání (rozuměj: z neschopnosti rozeznat kvalitu i v jiném než v obvyklém textu) mi připravil na konci tisíciletí Josef Chuchma, který v Mladé frontě Dnes recenzoval mou knihu fejetonů Něco v síti. Věděl jsem, že z povzdálí tak trochu sledoval mé aktivity, a zcela jistě některé mé fejetony (kterým se později začalo říkat blogy) koncem 90. let min. stol. četl, ale o knize těchto fejetonů vtipně napsal: Něco v síti, nic na papíře. Hm, kniha byla za chvíli vyprodána, a dodnes si ji zájemci stahují z mých stránek (a jak vidět z jeho i z Vaculíkova psaní, některé nejen fejetony stále nejsou pochopeny: jsou tedy třeba, a něco znamenají). Ale protože stále čtu jeho recenze, sem tam si všimnu, že je i jeho psaní vůči novým námětům nebo technikám či umanutým autorům je přece jen už tolerantnější. Podobně ztolerantněl, při vší úctě k jeho neutuchající internetové aktivitě, i Ondřej Neff, který se po 11. září 2001 vyjádřil o nejen mém názoru, že po náletu na newyorská dvojčata už svět nebude jako dřív, že je to blbost, a svět se nezmění. Dnes už ví víc… právě tak jako šéfredaktor Revue Prostor, který mi před dvaceti lety nevěřil, když jsem mu doporučoval práve S. Grofa a další z jeho téémat a amerických souputníků: vida, další dvojčíslo je věnované právě new age hnutí v Kalifornii a 6. a 16. října v Divadle Kampa pořádá tento nepravidelný literární časopis promítání dokumentů právě o Grofovi a Tarnasovi.
Samozřejmě, každý máme jinak nastavenou mez novosti, ale míra, s jakou u nás není nikdo prorokem ani po dvacetii či třiceti letech, protože tehdy chybující nebo dnes panující „elita“ nedokáže přiznat omyl nebo dokonce chybu, sahá až do nebe. Samozřejmě, když si (při odkazování) dnes čtu v nějakém svém blogu z doby před deseti nebo patnácti lety, na první pohled vidím, co bych napsal poněkud jinak, ale původní nádech nadšenectví a nutnosti se vyjádřit teď a tehdy z něj stále přímo čiší. Mezitím celé ty roky pomáhám studentům, kteří poslechli a začali si psát vlastní článečky o svých příhodách s učitelem a kolegou (adeptem duchovna), a učím je psát zajímavě a zároveň nebojácně autenticky.
Vaculíkovo zamyšlení na téma střelných zbraní ale je, právě z hlediska mého tehdejšího fejetonu na téma „ukazovátko“, při vší úctě, stále jen povrchní, a vývojem společenských věd a poznání člověka během posledního půl století bohužel nedotčené. Nevysvětluje totiž a ani nenaznačuje možnou a pravděpodobně skutečnou příčinu popisovaného a komentovaného jevu.
Už jsem také kdysi zmínil svůj spor z poloviny 70. let min. stol. s tehdejší duchovní autoritou, dr. Tomášem, o jeho dlouhou (trpělivou, celoživotní) duchovní Cestu, a mnou nastoupenou, rychlou a krátkou revoluci v hlavě (protože jsem věděl, že doba zrychluje a čas se nám všem krátí). Rychlost, s jakou nová generace (hlavně žen) a prakticky celá (česká) společnost po sametu vyměnila možnost duchovní a morální obrody (kterou od nás, státu vedeném duchovní autoritou Havlem, pokrokovější část Západu s velkou nadějí očekávala) za reklamou urychlenou konzumaci nejrůznějších hamburgerů a užívání si, (by) jistě překvapila i jeho.
Paradoxně, vzhledem k twiteru a faceboku a devalvaci českého pravopisu u dnešních mladých psavců, a také stále klesající schopnosti číst i mezi řádky u dnešních časopiseckých čtenářů a hlavně čtenářek, i já se dnes ocitl v táboře stařešinů, kteří uspěchaným a z mého hlediska povrchním mladým tzv. nemají co říci. Že je to pravda (co píši a naznačuji), dnešním internetovým čtenářům, natož celospolečenské poptávce, a to ani nezmiňuji (ne)odpovědné redaktory různých nakladatelství, také (i když z jiných než Vaculíkových důvodů) rozhodně nestačí… Mimochodem, současný Vaculík se se mnou kromě mnoha dalších věcí shoduje i v názoru na sebevraždu: A propos, považuji sebevraždu za pochopitelný krok. Několik známých lidí, kteří to udělali, pokládám za statečné…
Já své texty nenabízím, napsal mi tehdy Ludvík Vaculík, počkám jestli… to se mi osvědčilo. Já své texty a názory také již dlouho nevnucuji (a tehdy jsem od zkušeného fejetonisty očekával radu, jak psát lépe), spíše jen odpovídám na otázky… a kdyby se nejlepší český fejetonista skutečně chtěl dovědět, proč lidé tak snadno podléhají „kouzlu“ střelných ubraní a nabídce „jen si tak zastřílet“, pokusím se mu naznačit nejnovější psychologické (a magnetickou rezonancí potvrzené) objevy, např. principu „ukazovátka“…
Ano, že je pravda, co naznačuji, nestačilo ani před lety (čtenáři na blogu.respektu mne od poloviny 90. let dokonce pravidelně obviňovali z toho, že si to všechno, včetně jmen zahraničních autorů a vědců, vymýšlím), a nestačí ani dnes (stačí porovnat kvalitu současného denního tisku s tiskem v dobách největší slávy a působnosti), ale dnes je to (tedy schopnost umět číst mezi řádky a vyhledávat a nalézat souvislosti) navíc i životně důležitá, i když stále vzácnější a ohrožená nutnost…
