To, co nám tak vadí na politicích a druhých, jakási vnější, ale hlavně vnitřní koženost (svázanost pravidly a normami, tedy neschopnost odvázat se), je ovšem i naše vlastnost. Jsme příliš svázáni, zenoví buddhisté říkají „připoutáni“, k věcem, vztahům, rutinám. Má rada zní: aspoň na chvíli, aspoň v soukromí, aspoň s těmi nejlepšími učiteli (do)pouštění, s dětmi: (do)pusťte se nějaké vylomeniny. Zasmějte se své zbytečné opatrnosti a ztuhlosti, zasmějte se výsledkům předčasných voleb, politickým událostem a zápletkám jako ulomený nehet (termín Raymonda Chandlera).
Pokud vám život, jeho kvalita a poslání vyhovují, máte, co jste chtěli a o co jste usilovali, ale pokud tomu tak není, opusťte nevyhovující zvyklosti a povrchní udržovací rituály: staňte se klidně žolíkem v božské hře na život (najděte si ve wikipedii slovo Líla). Před mnoha lety jsem napsal článek nazvaný Žolík – o principu svobodného blázna, člověka, který sice v průběhu hry na sebe může vzít jakoukoliv, i tu nejmenší hodnotu karty, ale když hra skončí a všechny karty jsou uloženy v balíčku v kredenci, je opět tou nejvyšší hodnotou ze všech: hravec (Joker), smíšek, šašek co si umí udělat srandu ze všech a především ze sebe samého.
Mozek člověka začíná v tomto smyslu tuhnout už v pětadvaceti, tvrdí současná psychologie a neurověda, a já dodávám, že ještě dříve: podle dávných moudrých má člověk kolem jednadvacátého roku věku šanci a možnost zmoudřet, a dnes víme, že se vlastně naposledy dotváří spojení mezi vývojově nejstaršími částmi mozku a vnější kůrou mozkovou, sídlem racionality. Člověk definitivně dospívá, nalézá své místo v čase, době a prostoru. Pokud ne, je nejvyšší čas pustit se toho, o čem nás všechny programy ega přesvědčují, že jsme to MY, a když to (o)pustíme, zemřeme! A tomuto novému kousku už se staří zavedení psi nenaučí…
Nejraději jsem proto přednášel pro poslední ročníky gymnázií a první ročníky vysokých škol. To byli studenti ještě zdravě drzí, nebáli se zeptat (i na blbosti, protože, jak věděli všichni Ezopové, Enšpíglové, kouzelník Žito a jiní učitelé národů, neexistuje blbá otázka, existují jen blbé odpovědi). Nebáli se, právě tak jako se nebojí zdravě zvědavé a celý svět zkoumající předškolní dítě – ve škole už se pak postarají o to, aby se z nás všech stali poslušní vojáci, loajální úředníci nebo nemyslící a rychle zapomínající voliči. Nebáli se riskovat ztrátu tzv. důstojnosti, nebáli se (o)pustit dané role a riskovat smích a hru: být žolíkem, Babou. Četníkem nebo zlodějem a naučit se prohrávat.
První číslo Baraky (z roku 1995, s Myšákem Mickeym levitujícím v meditační poloze lotosu), ve kterém jsem si dělal srandu z příliš vážně život beroucích adeptů Cesty i necesty, se prodávalo úplně nejméně ze všech. Vídal jsem to a vídám i na těch, kteří cvičili a cvičí jógu: zapomněli na to, že slovo jóga znamená sjednocení (duše a těla), ale také uvolnění… (svalů, těla, mysli, chování). Podobně na kurzech holotropní terapie, když bylo potřeba prostě jen zhluboka dýchat v rytmu zrychlující se hudby, měly lektorky největší problémy právě s jógíny, kteří měli naučené jógové dýchání a tak na něm lpěli, že se prostě neuvolnili, a efektu hyperventilace spolu se změněným stavem vědomí a následnou očistou těla ani poněkolikáté nedosáhli.
Už v dobách minulých měl každý panovník sebezáchovně (aby neztuhl, neztratil odvahu pustit se svých insignií a trůnu, a tedy nezblbnul) svého šaška, který plnil, beztrestně, roli zrcadla, jenž svému králi, bylo-li třeba, nastavoval. A v mnoha kulturách dodnes platí velmi terapeutická zásada, že na jeden den v roce se role vymění a žáčci učí učitele, nebo poddaní poroučí panovníkovi, který poslouchá jejich příkazy. Konečně i pohádky, mýty a bajky jsou plné všech typů různých nadutců, pyšných pávů, jen sebe obdivujících a vážně se beroucích princů (a často nahých zemanů a císařů)…
Jako bychom všichni zatuhli v době puberty: ne a ne se prodrat k uvolněnému dospěláctví. Ke schopnosti postupně, díky životním příležitostem a průserům, moudřet. Moudrost totiž, jak velmi dobře vědí buddhisté, zvláště ti tibetští, není něco, co lze našprtat na zkoušku, není to otázka inteligence. Teprve ve spojení se soucitem přestává být jen chytrý člověk Klausem či Zemanem, a začíná být matkou Terezou nebo papežem Františkem (viz jeho vzor, prosťáček boží z Assisi) či Janem Werichem.
Přitom i u nás již roky existuje možnost, jak si moudré bláznovství užít, jak „(o)pustit“ všechny ty své často až do kůže tváře přirostlé masky. Jak dobře vědí návštěvníci kurzů dynamické meditace, stačí se párkrát roztančit, roztřepat, rozesmát nebo rozplakat – a pak uvolnit… a kam se hrabou všechny módní a sezónní západní terapie.
Na různých kurzech se už v 80. letech i u nás ukazovalo, že největší potíže s uvolněním, objetím někoho jiného, odpuštěním sobě samému mají učitelky, psychologové a terapeuti. Naznačuji, že není ostuda o sobě zjistit, že jsem suchar nebo učitelka, která se nenaučí na didžeridu, protože má za ty roky neustálého napomínání nezvedených žáčků koutky úst dolů ve tvaru podkovy! Smutnou prohrou je nepřiznat si, že jsme nenašli a nerealizovali své lidské zadání, své specifické talenty a lidské potenciály. Že jsme v pasti: a dokud si to nepřiznáme, nikdy se z ni nedostaneme.
A tak, paradoxně, objevit a realizovat žolíkovskou podstatu znamená objevit životní štěstí, které navazuje na schopnost uvolnění, a natrénovatelnou schopnost (do)pustit se smíchu: vida, překvapení, ona pramení a koření ve vlastní mysli! Zvláště v dobách, jako je ta naše, tuhle kvalitu života lze a je třeba intenzivně trénovat. Ti, kteří neměli to štěstí a nedošlo jim, jak jsou svázaní, škrobení a směšní, se nám zadarmo (po)starají o studijní materiál.
