Když jsem nastupující generaci psychologů (organizátorům Festivalu psychologie.cz) slíbil prezentaci na téma Iluze a vize, věděl jsem hned, že to bude můj poslední pokus zjistit, jestli se snad po mnohých zklamáních situace přece jen s novou generací nezlepšila. Teď už vím, že ne. Jako obvykle, následné řádky nejsou stěžováním si, ale pokusem varovat (snad si někdo z účastníků festivalu psychologie najde můj blog a prohlédne nejen na místě nedokončenou prezentaci, ale nakliká i další termíny v souvislostech…).
S několika historkami a vtipy se mi totiž (mea culpa) podařilo ve vymezeném čase dostat jen do tří čtvrtin prezentace (odkaz je na konci článku): pozitivní konec, několik vizí, které by mohly navrhnout praktická vylepšení již dosti pokaňkané stránky lidské a české současnosti, se tedy nakonec nekonal. Jedna známá česká psycholožka, která měla po mně přednášku na téma Zaslepenost a znečištění naší mysli zakrývá podstatu, pak přesně v duchu svého příspěvku měla potřebu pět minut se vymezovat vůči mému ironickému tónu: dělal jsem si opět srandu z těch českých psychologů a terapeutů, kteří byli a jsou tak teoreticky našprtaní, a tedy zaslepení, že by podstatu skutečné a pomáhající (psycho)terapie nepochopili, ani kdyby je kopla do zadku. Co na to říct? Snad jen, že podobně ironicky jsem si dělal srandu i z příliš emancipovaných žen, uječených manželek, porodníků, učitelů, vědců a expertů, a publikum složené z psychologů a studentek psychologie se přesto a právě proto často a hodně uvolněně smálo.
Zažil jsem tuhle psycholožku před třiceti lety, a tehdy zareagovala na mou ukázku hry na gong a povídání o zpěvu manter podobně nepřátelsky, z pozice někoho, kdo muzikoterapii vystudoval a ví tedy mnohem lépe, jak ji provádět. Také o ní vím, že v posledních letech jezdí pravidelně jednou za rok meditovat do jižní Asie, a skutečně v některých rozhovorech již zní vyrovnaně, jako by svou mysl, ušpiněnou svým západním a dávno několikrát překonaným psychologickým vzděláním, vyčistila… Zdá se ale, k mé velké lítosti, že ne docela.
Příznačně jsem totiž v prezentaci jako varování pro většinu mladých psychologů v sále kina Atlas citoval současného amerického psychologa Roba Preecea, který tvrdí, že v Evropě nebo USA se právě dědictví dětských psychických zranění stává často hlavním motivem, proč se lidé do hledání duchovnosti pouštějí. Ta se ale pak mění v únik, lpění na čistotě se mění v popírání vlastní slabosti, vztah ke guruovi v projekci ideálního otce, služba druhým se mění v patologické naplňování role oběti. A citace Stanislava Grofa pak sedla na pětiminutovku psycholožky jako prdel na hrnec: Rigidita, s jakou konzervativní vědci (rozuměj, zde psychologové) přistupují k informacím, jež vědní obory o člověku stačily nashromáždit, se podobá postoji náboženských fundamentalistů… je překvapující, že se takový postoj projevuje ve světě vědy, neboť odporuje samotné podstatě vědeckého výzkumu.
Koneckonců – za více jak čtyřicet let, kdy jsem se věnoval buddhismu a praktické duchovnosti, jsem až příliš často zažil, že čeští intelektuálové měli např. zájem o zenové kóany, a dokonce si jeli (v 80. letech min. stol.) párkrát do Polska zameditovat, ale nedokázali zkřížit nohy v lotosu, natož vydržet v tomto meditačním sedu nejméně oněch 35 minut a vytrvat: chtěli osvícení téměř okamžitě a nauku natolik přežvýkanou, aby ji stačili rychle nastudovat. A tak protože jsem od počátku věděl, že levou mozkovou hemisférou vnímaný buddhismus, stejně jako intelektem nastudovaná muzikoterapie jsou nesmysl, používal jsem v ní nenaladitelné nástroje (gongy, mísy, didžeridu, bubny, alikvotní zpěv) a skepticky sledoval zbytečnou snahu jít muzikoterapii studovat na české vysoké a pedagogické školy (na kterých ještě donedávna studentkám, které jen citovaly z mých knih, neuznávali celé diplomové práce). A tak bývám skutečně smutný z toho, kam a k jaké vrcholové teoretičnosti se dostala nejen věda o hudbě, ale i veškerá jiná studia duchovnosti.
Ostatně podobné povzdechnutí najdeme i v tak exaktní vědě, jakou je ekonomie: Britské ministerstvo financí pořádá v pondělí v Londýně konferenci, na níž se bude debatovat o krizi při vyučování ekonomie. Kritikové totiž poukazují na to, že univerzitní kurzy ekonomie zůstaly od doby před krizí, která začala r. 2008 nezměněny, navzdory tomu, že většina ekonomů si nevšimla rostoucí úvěrové bubliny a nedokázala předpovědět nejhorší recesi za posledních 100 let . A stejně jako si až na jednu dvě výjimky nevšimli čeští ekonomové (a porodníci), že svět se změnil, ani řada českých psychologů nezjistila to, co dr. Koukolík: Za posledních dvacet let se díky zobrazovacím metodám mozku neurovědy změnily víc než za předchozích dvě stě let…
Dvojí pohaslá naděje na mě při cestě domů z kina Atlas dolehla jako těžká dvojitá deka, naštěstí drobně pršelo, a než jsem hlučným metrem dojel na Anděla, vzpamatoval jsem se. Organizátory jsem pak hned e-mailem požádal, aby nezpracovávali a nezveřejňovali videozáznam mé prezentace, protože jsem ji nedokončil … A uvidím, jestli přistoupí na můj návrh omluvy mladým psychologům a studentkám psychologie v kině Atlas, kteří se „vizí“ z časových důvodů nedočkali, a zašlou jim adresu mé prezentace:
http://blog.baraka.cz/wp-content/uploads/2013/11/ILUZE-A-VIZE.ppt
P. S.: Symptomatický konec komunikace s mladými psychology: Pokud jde o váš požadavek, abychom předali odkaz účastníkům, ještě to zvážíme. Vaše vystoupení patřilo k těm kontroverzním, a pokud bychom právě na vaši prezentaci upoutávali pozornost, vystavili bychom se kritice ze strany části publika. Šéfredaktor Psychologie.cz
