…ale velmi efektivně – tak odpovídám na dotazy známých, jak se mám. Holt už nemůžu běhat po horách, výstavách a návštěvách, natož vést seminář celý týden od rána včetně večera. Zato ale žiji jako zkušený surfer: čekám na vlnu a prostě s minimem námahy naskočím – a vezu se! Někdy sice mám den blbec, to raději nic moc nedělám a přežívám, jindy ale, a překvapivě často, si užívám synchronicit. Jako tenhle čtvrtek.
Ráno v pekařství naproti měli poprvé žitný chléb, pro který jsem jinak musel jezdit až do centra. Vydatně jsem posnídal, poslechl jsem si komentář na Českém rozhlase Dvojce, vyřídil e-maily, přečetl internetové noviny a novinky, odmítl další dvě přenášky, protože až na výjimky už opravdu nepřednáším. Nakonec jsem vyrazil na Anděl do Obchodního centra, v jehož druhém patře mám dvě svá oblíbená místa, kam zvu mimopražské na polévku nebo na miso, ale cestou mne napadlo, že je čtvrtek a v multikině mají tedy novinky premiéru. A opravdu, za pět minut začínal nový sci-fi hit Enderova hra.
Před lety jsem celou tuhle desetidílnou ságu četl jako jedno z nejpropracovanějších, nejinspirativnějších i literárně velmi kvalitních scifi děl. Orson Scott Card (nar. 1951) se tímto cyklem románů (dva z nich byly oceněny nejprestižnější sci-fi cenou) zařadil k nejlepším autorům tohoto žánru na světě. Podobně jako Tolkien, který až moc detailně varoval před Zlem v lidech (tehdy nástupem nacismu), Card stvořil dokonalou a do detailů propracovanou vizi pozitivního, humanistického poselství: i v krutém světě šikany a války lze netratit lidskost, empatii a smysl pro pozitivní řešení, a to i díky něčemu, co z pohledu starší generace vypadá tak násilnicky: počítačovým hrám (parta dětí trénuje na příští válku a netuší, že přitom bojují doopravdy). Mimochodem, i nedávný čtyřicetidílný seriál Star Gate – Hluboký vesmír stojí a padá na objevu jiného geniálního kluka, který „jen“ hrál hru. Obě díla mají kosmologicky inspirativní a pozitivní konec, který – pozor – není v rukou generálů, bankéřů, politiků, nefungujících států a jejich marných pokusů o nápravu důsledků, ale v hrajících si myslích budoucích generací dětí.
Když film skončil, odšoural jsem se k veganům a synchronicitní vlna pokračovala: měli mou nejoblíbenější cizrnovou kari polévku, právě tak na jednu porci na místě, a druhou, poslední, s sebou! Pochutnal jsem si. A došel na zastávku tramvaje, právě když mi ta moje připlula! Doma jsem si pustil další díl původního seriálu Hvězdná brána, a bylo to zrovna o tom, jak se jeden z hlavních hrdinů povznesl, přeměnil (ve své smrti) na čirou energii… a tak jsem sedl k počítači a psal… Hmmm… Již jsem to jednou zmiňoval: čím je člověk v mysli čistší a trpělivější, tím běžněji dokáže „surfovat“ po vlnách času. Užívat si: tím, že intuitivně počká na vlnu událostí, mu pak jedou všechny spoje, tím, že si umí „přát“, se mu to i (vy)plní, a příležitosti užívat si zázraků života přijíždějí jako na běžícím pásu.
Zatímco počátkem týdne národ sledoval trapné chvíle vyznamenávání a nemohl strávit výsledky předčasných voleb do parlamentu, já od rána vibroval na vlně očekávání, co asi řeknou mí věrní čtenáři na blog, o kterém jsem od samého počátku věděl, že je na vlně: dopsal jsem jej v pět ráno den předtím, poslal korektorce, ta ho vzápětí vrátila opravený zpět a v půl desáté už článek Nenaletět visel, naprogramován na brzké pondělní ráno. A, soudě i podle ohlasů, povedl se. Přes den jsem napsal nové zamyšlení – pro čtenáře, kteří podlehli mediálnímu tlaku a byli z výsledků voleb „v prdeli“, pak další blog poskládaný z citátů z četby, večer jsem dokončil drobné úpravy prezentace, kterou chystám na dvoudenní Festival psychologie.cz (už je vyprodán a pro 140 zájemců se odehraje příští víkend v kině Atlas, ale bude natočen na video a později k dispozici na Youtube). Navzdory opotřebovanosti vlna za vlnou… a ještě to nekončilo.
Po poledni jsem měl v Gopálu sraz se studenty a dvě hodinky jsem povídal: zmiňoval klasiky hnutí new age a životní zkušenosti pro hochy i dívky. Další peak performance, vrcholný akt, na vlně: vyprávím v takových chvílích přesně to, na co jsou tazatelé připraveni, jen jaksi o kousek výš, než jsou zvyklí: odpovídám jim často na otázky, které ještě ani nepoložili, i když je už už mají na krajíčku. A přiměřeně opotřebovanosti (pak si musím lehnout a odpočinout) si našeho společenství a intuitivního moudra, které plyne samo, jaksi bez mého úsilí, užívám…
Shrnuto a podtrženo: Realita je i v čase opotřebovanosti utkána ze samých souvislostí, a pak stačí být zkušený surfer po vlnách synchronicit, a svět funguje jakoby na přání. Nejrůznějšími metodami natrénovaná intuice tak poradí přesný, i když zdánlivě náhodný okamžik, kdy vyjít a vše stihnout i tou nejpomalejší chůzí, a nebo kdy přestat… a zážitky z četby nádherné sci-fi v 80. letech, vypůjčené jako podpultovka v oddělení anglických knih a časopisů Vědecké knihovny v Klementinu, se ve čtvrtek 31. října 2013 propojily s dokonale zpracovaným obrazovým vyjádřením tehdy nevyjádřitelného, ale popsatelného.
Jsou věci a zážitky tak kvalitní, že opotřebovanosti nepodléhají. A tak si, jako pamětník časů, kdy naděje živořila někde v koutcích klukovských duší (ostatně ani dnes není otázka Zla v nás méně naléhavá než za časů Tolkiena), navlékám tyhle vrcholné okamžiky jako korálky vzrušující možnosti užívat si teď a tady. Potvrzuji tím sám v sobě starou moudrost, že když člověk nic nečeká, ale je připraven na vše, je schopen nejen přijímat, ale i podávat vrcholové výkony: nebojuje s větrnými mlýny, neohrnuje nohavice, když je brod ještě daleko, nepláče pak nad vejdělkem, nenechá se vtáhnout do bouří ve sklenicích mediální či politické vody… a udržuje vlastní klid a mír, který je tou nejpružnější, ale také nejdůležitější věcí na světě.
