Karel IV., nejhorlivější středověký sběratel svatých ostatků, dal zbudovat Karlštejn jako věčnou schránu nejsvatějších relikvií Svaté říše římské, a z Prahy chtěl vytvořit hlavní město celé říše, jakýsi, z duchovního hlediska, druhý Řím. „Nové Město“ se mělo stát novým nebeským Jeruzalémem. Drahokamennou a malířskou výzdobou kaple sv. Kříže na Karlštejně a ostatky uloženými do většiny obrazů, geometrickou orientací chrámů v Praze a půdorysem dnešního Karlova náměstí prosvítá na několik set let zapomenutá hluboká mystika a promyšlený záměr. Otec vlasti chtěl přímo v místech, které dnes obýváme, vytvořit „nebe na zemi“. Karlův most byl založen o slunovratu 9. července 1357 v 5.31 ráno, v době, kdy došlo ke konjunkci Slunce se Saturnem. Číselné vyjádření tohoto časového údaje tvoří úmyslný palindrom lichých číslic: 135797531.
Nedávno proběhla tiskem zpráva dokazující, že neandrtálci asi nebyli tupí tvorové bez fantazie, jak jsme se dosud ve své pýše domnívali. V neandrtálském hrobě ve Slovinsku byla nalezena nejstarší známá flétna z medvědí kosti. Umístění otvorů na hudebním nástroji starém více jak čtyřicet tisíc let odpovídá stupnici, z níž vychází západní hudba. Co kdybychom i k umělecké tvorbě našich předků (nejen např. ze 14. století) přistoupili obdobně a začali předpokládat, že dobře věděli, co dělají? Výstava Magister Theodoricus, dvorní malíř císaře Karla IV., byla umístěna v Anežském klášteře v Praze a částečně dobově osvětlena světlem petrolejových lamp. Obrazy z rukou i dílny dvorního malíře jsou hezké, přesto jsem byl ale trochu zklamán. Nezářily. Ani Ostatkový kříž nezářil.
Když jsem se coby student trimestru dějin umění na Středoevropské universitě v Praze dostal v roce 1992 přímo do kaple sv. Kříže na Karlštejně, zkoušel jsem nenápadně, mezi lešením opravované kaple a nad zbytky rámů některých obrazů, změřit „duchovní“ energii, malířsky vepsanou do portrétů svatých a stěn kaple. Jak jsem předpokládal, kaple stojí, jako naprostá většina katedrál, na velmi pozitivní zóně, a mnohé obrazy, nebo jen rámy s prázdnou dírou po původně umístěných ostatcích, nevysvětlitelně „zářily“. Značnou silou vychylovaly mou virguli na opačnou, „pozitivní“ stranu. Na výstavě deskových obrazů mistra Theodorika nic nezářilo.
Zaspekulujme trochu. Co když byla celá kaple sv. Kříže (celý ten soubor nejen obrazů s ostatky v rámech, ale i drahých kamenů) jakýsi generátor a transformátor, zesilovač a vysílač duchovně pozitivních energií? Obdoba pyramid, telestrionů v Eleusině či Delfách nebo meditačních jeskyní jogínů? Co když je kaple sv. Kříže na Karlštejně tvarově a interiérově dokonale odstíněna (tak jako např. nahrávací studia jsou proti hluku a nežádoucím rušivým zvukovým proudům izolována speciálními materiály a tvary a otvory na stěnách)? Co když královská koruna (a žezlo a jablko) byly původně tvarové zářiče, zesilující duchovní energii svého nositele (původně například egyptského velekněze, který se vyznal v metodách, jak lze zesílením a soustředěním určitých stavů svého vědomí navodit si, a přeneseně i svým krajanům, extatický a náboženský trans, dnes bychom řekli „změněný stav vědomí“), podobně jako tibetští lamové pracují se svým dordžem?
V kapli sv. Kříže např. po obvodu místnosti obíhá kovaný zlacený prut, z něhož vertikálně vybíhají ostré hroty (píše se v katalogu výstavy). Již český barokní historik Bohuslav Balbín v 17. století vyslovil (materialistický) názor, že hroty sloužily jako držáky na svíčky. Proti tomuto tvrzení však hovoří horizontální umístění hrotů na nárožích a dále absence misek sloužících k zachytávání drahocenného vosku. Prut s hroty měl tedy nejspíše význam čistě symbolický…, píší autoři katalogu. Mistři feng-šuej, proutkaři a citliví lidé všech dob ale dobře vědí, jak je „všechno rovné pro ďábla dobré“ (proto ty zakroucené konce střech klášterů na Dálném východě). Vědí, jak málo stačí, aby se narušily přirozené proudy jemnohmotných (mystických, esoterních, duchovních) energií, se kterými si současná věda stále ještě neví rady.
Co když ony pruty, drahé kameny, kovové ozdoby na stěnách a vazbách knih ve složitém a empiricky testovaném systému pomáhaly udržovat a zesilovat optimální duchovní (modlitební) prostředí, v němž, tak jako na dalších posvátných místech, má nepředpojatý, a tedy nezablokovaný člověk velmi blízko ke stavům Grofova „kosmického vědomí“, jaké ostatně zažili a běžně zažívají mystici, guruové, poustevníci, osvícení, ale i kosmonauti?
Na Staroměstské mostecké věži Karlova mostu byly prý někde pod střechou vytesány verše, které se, nečleněné do slov, daly číst stejně dopředu i dozadu. „Zlý duch“, který by chtěl věži a mostu uškodit, by se chytil do magické pasti: četl by verše neustále dokola, až by se unavil a od zlého záměru upustil. Takovéto slovní magické pasti byly prý ve středověku na důležitých objektech dost obvyklé (píše Milan Špůrek v krásné knize Praga mysteriosa). Co když na tom přece jen něco je? Miliony lidí i na Západě dnes zpívají mantry.
Zatímco Karel IV. a mnozí další ve 14. století ještě věřili a žili mystikou či snem o ideálně harmonického uspořádání světa, husité již pracovali mnohem méně vybíravými prostředky, a o necelé čtyři století později (1709) již Pražané dali postavit na Karlově mostě, přímo do slunovratové linie, další sochu.
Představme si, že bychom i tak působivou výstavu Mistra Theodorika měli možnost vidět v pečlivě vybraném, pozitivně zářícím prostoru, s původními ostatky v rámech. Že by obrazy restaurovali a instalovali hluboce věřící odborníci, kteří by nenarušili původní vyzařování (ne)kvalitou barev a chemikálií a stavem svých současným světem zchaotičtěných myslí. Člověk by vešel, a po chvíli, synesteticky, tedy nejen vizuálně, „zažil“ středověký svět hluboké víry, procítil jednotu námětu, obrazu, mistra malíře i objednavatele a prostoru, pochopil odkaz tehdejší doby.
Představme si, že někdy v budoucnu bude možno (jako na video) natočit díla středověkých mistrů se vším všudy, tedy i s prostorovým a energetickým vyzařováním, a holograficky a bůhví jak ještě je pak promítnout a obnovit tak jejich duchovní poselství.
Znám osobně lidi, kteří nad údolím natáhnou ruku a řeknou – tam v dálce je pramen. A on tam je. Znám lidi, kteří přiloží ruce na bolestivé místo pacienta a bolest i nemoc pominou. Už se těším, až budou existovat umělečtí historici (a restaurátoři), kteří si sáhnou na obraz (jako na ně kdysi sahal V. V. Štech), a řeknou, to je originál, tohle ne, tohle místo bylo přemalováno a tohle je obzvláště silné. Až budou existovat hudebníci, kteří přijdou do sálu, vyladí se na prostor a čas, pak se v prvních minutách koncertu vyladí na publikum, a zahrají přesně ty frekvence a v těch tónech a jejich posloupnostech, které všem přítomným dodají chybějící frekvence a spolehlivě rozzáří jejich duše. Egypťané, Mayové, Sumerové, Lao-C´a Buddha i Kristus, Giotto, Rublev a Mozart, poustevníci a jogíni a šamani a lamové, ti všichni nám něco odkázali. Dokážeme to „přečíst“? Pochopit? Chápeme odkaz mistra Theodorika, chápeme záměr Karla IV.? Víme my, co to je duchovnost?
Podle teologických spisů (Libri Carolini), píše se v katalogu výstavy, v den Posledního soudu obrazy, stejně jako vše ostatní, shoří, ale z ostatků vstanou mrtví k věčnému životu. Obrazy tak mohou představovat ideální podobu světců v době zmrtvýchvstání. V Karlově pojetí byla císařská moc mocí téměř posvátnou, a císař, jehož nejvyšší povinností byla spása poddaných, byl zodpovědný samotnému Bohu.
Viděl jsem tibetské mandaly (s pietou uchovávané v Japonsku), které představují ideální svět budoucnosti, v němž budou žít jen osvícení lidé. Co když jsou kaple sv. Kříže (a Karlův plán duchovní časované bomby) a dílo mistra Theodorika jakousi prostorovou mandalou, duchovně obrazovou poutí, vedoucí ty, kteří symbolům (po)rozumí, ke spáse (dnes bychom mohli napsat „k osvícení, k duchovnímu probuzení“)?
Možná nastal čas znovuobjevování místních, původních forem duchovnosti. Skutečné poselství mistra Theodorika (a duchovní dědictví Karla IV.) zůstává zatím neodhaleno.
(Publikováno v knize Něco v síti, DharmaGaia 1999), zde jako dovětek k minulému blogu Mystika v umění, ale i O jemných energiích)
