Hned několik výstav mne v poslední době přimělo zamyslet se nad ubohou úrovní většiny vystavených prací současných, mnohdy i mladých, umělců. Obrazy, sochy, grafiky, jedno co: většinou kýče nebo spíše “studentské práce”. V Rudolfinu, Mánesu, ve Staroměstské radnici (dobový dukument z roku 1999 jako dodatek k dvěma předchozím blogům).
O to jde: kdyby vám v prvotřídní restauraci přinesli místo objednaného oběda párek na papírovém tácku, asi byste se pořádně namíchli. Od Rudolfina, Mánesa či Staroměstské radnice by člověk čekal úroveň. Je jasné, že výtvarné umění je v krizi už hezkých pár let. Že je v krizi umělecké školství, je také jasné. Že je v hluboké krizi i umělecké kritika a její studium, je očividné. Jak k tomu ale přijde občan, který zaplatí vstupné odpovídající místu výstavy a pak se dočká kýče či studentských prací?
Možná by, tak jako každý absolvent vysoké školy dnes získá jen titul “magistr”, a doktorandské studium pak teprve následuje, měl každý vystudovaný malíř, sochař, grafik získat titul Umělec – řemeslník s právem vystavovat na takto označených výstavách v obyčejných galeriích a výstavních síních. A teprve po pěti letech a složení zvláštních zkoušek u speciální komise, složené z mistrů v tom kterém obou, by získal titul Umělec – mistr s právem vystavovat v těch nejprestižnějších prostorech a galeriích. Možná by se jednou za čtyři roky měly, jako kdysi ve starém Řecku, konat olympijské hry i v uměleckých oborech.
Uměnímilovní návštěvníci by tak předem věděli, co očekávat. Některé studentské práce jsou v prostředí jiných studentských prací zajisté vynikající, ale do Rudolfina se prostě nehodí.
Jako v každém oboru lidských činností, i v umění, a zvláště v něm, je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Jen někdo může být olympijský vítěz či “mistr”, to ale neznamená, že si většina ostatních nemůže pro radost z pohybu nebo tvorby huntovat tělo nebo rýt do lina. Právě naopak. Potíž ovšem nastane, když si někdo bez talentu zamane, že bude umělec a celý život obesílá výstavy. Protože se snaží a je tak vytrvalý, slušně prodává a uživí se svým (ne)uměním. Možná by byl vynikající kuchař a třeba by ho to i velice bavilo. Takto je druhořadý umělec a ve většině případů závidí těm talentovanějším a trápí se. Na jeho obrazech, grafikách či sochách je to vidět a hlavně cítit.
Museli bychom ale změnit i vnitřní postoj k takovému slovu, jako je „řemeslník“. V Japonsku mají velmi užitečnou “instituci”: stát vyhledává a pak titulem „Národní poklad“ oceňuje zvláště významné a společností velmi uznávané umělecké řemeslníky. Keramiky, čajové mistry, hráče na tradiční hudební nástroje, výrobce papíru, masek, mečů, střešních tašek, luceren, barvíře látek atd. atd. Navštívil jsem jednoho takového keramika. Stát mu, jako všem ostatním takto oceněným řemeslníkům, platí všechny výlohy a odkoupí 80% jeho výroby. 20% si může „řemeslník – umělec“ prodat sám. Můj známý například v době, kdy jsem ho navštívil, zjistil, že ke své tvorbě potřebuje hudbu, a tak mu stát koupil špičkový magnetofon.
Takový existenčně zajištěný a ve své tvorbě tak ničím neomezovaný umělec-řemeslník se Japonsku jistě vyplatí. Přinejmenším tím, že nezaniknou tradiční a na celém světě tak oceňovaná řemesla. Navíc tu ale pokračuje kontinuita i v docela jiném, ekonomicky a institucionálně nezařaditelném oboru. Každý takový řemeslník, který svou prací vlastně celoživotně a denně medituje, dorůstá v morálně pevného, laskavého duchovního učitele svého okolí a svých nástupců. Práce je pro něho radostí a duchovní školou. Proto jsou v Japonsku i obyčejné předměty denní potřeby tak účelné, že jsou až krásné, a naopak. Proto Japonci sbírají a po celé generace uchovávají např. obyčejné šálky na čaj (oceňují nejen jejich design, ale i to, že z nich pily jejich prababičky a zanechaly tak na nich své otisky). Proto jsou japonské walkmany a discmany a jiné předměty spotřební elektroniky tak úspěšné – padnou do ruky: byly vyrobeny s láskou a uměním pro člověka, ne pro zisk nebo splnění plánu. Proto jsou to umělecká díla, nejen výrobky.
Jednou dlouho nepršelo a indiáni prosili šamana, ať zařídí déšť. Šaman se vymlouval, že to už zapomněl, ale po dalším týdnu bez kapky vody podlehl naléhání, zavřel se ve svém teepee, cvičil, meditoval, pil bylinné čaje, a třetí den vyšel před stan, posadil se a čekal. Indiáni čekali s ním, ale celý den nic. Slunce už dokonce zašlo za kopce a stále nic. Indiáni to vzdali, ale šaman stále seděl a čekal. Už za tmy se zvedl vítr, přes kopce přihnal mraky, zablesklo se, zahřmělo a spustil se liják. Indiáni vyběhli ze stanů, křičeli radostí a plácali šamana po ramenou: „Šamane, ty jsi tak silný a dokonalý, dokázal jsi přihnat mraky a vítr, ovládáš hromy a blesky a spustil jsi déšť!“ Šaman se ale ohrazoval: „No moment, já jsem člověk jako vy. Člověk nemůže poroučet větrům a dešťům. Já jsem se za ty tři dny prostě dal do pořádku. A když jsem já v pořádku, mělo by i mé okolí být v pořádku.“
Vše souvisí se vším. Až i u nás budou řemeslníci oceňovanými a respektovanými (duchovními) mistry a jejich výrobky padnou do ruky lidem na celém světě, jak budou dobře a s láskou vyrobeny, až budou v prestižních galeriích vystavovat skuteční umělci, tedy ne řemeslníci zatím jen předstírající umění, pak nám budou vládnout ti, kteří dokáží vládnout sami sobě: my sami budeme v pořádku a tedy i naše okolí (sousedé, instituce, galerie i životní prostředí) bude v pořádku.
