Tahle agenturní zpráva prošla bez povšimnutí českými médii, a přirozeně nezanechala, právě tak jako ryba ve vodě nebo pták na nebi, jakékoliv stopy. Já osobně ale velmi souzním s prohlášením jejích francouzských protagonistů, zamyšleními na téma dobré či dobrovolné smrti řeším podobný problém: a ať pátrám, jak pátrám, zjišťuji, že důstojně a dokonce svobodně zemřít je v Čechách obtížnější než se důstojně narodit nebo důstojně žít.
Jinými slovy, svobodně a důstojně zemřít je u nás pro ty, kteří by z jakýchkoli relevantních důvodů rádi ukončili svůj život, nesmírně obtížné, a pro ty, kteří by jim chtěli pomoci, zatím nemožné a dokonce trestné. Proklamativně demokratický stát toho, kdo umírá sešlostí věkem či na různé nevyléčitelné a nesnesitelně vyčerpávající nemoci, udržuje při životě, ať to stojí, co to stojí (stát kupu peněz a unavené životem zbytečnou bolest a hromadu utrpení): V systému západního zdravotnictví se konec lidského života změnil v martyrium, v němž se zbytečně utrácejí obrovské peníze a pacienti tráví poslední dny v nepohodlí, bolesti a iluzích. Tedy přesně naopak, než si většina z nich přeje, napsal v Respektu 46/13 Petr Třešňák.
Francouzský manželský pár Georgette a Bernard Cazesovi (oba šestaosmdesátiletí) spáchal 21. 11. 2013 sebevraždu v luxusním pařížském hotelu Lutecia, uvádí zpráva. V pokoji manželé nechali dopis na rozloučenou, ve kterém uvádějí, že je kruté, když je daňovým poplatníkům upírána svoboda zemřít, kdy si přejí: „Jakým právem mohou být lidé tlačeni do kruté situace, když si přejí ukončit život v klidu? Není moje svoboda omezena jen svobodou ostatních? Jakým právem v tom mohou lidem bránit, když platí daně, nic státu nedluží a po celý život pracovali a pak vykonávali práce jako dobrovolníci?“
Není známo, zda dvojice trpěla nějakou nemocí. Eutanazie je v současné době ve Francii, právě tak jako u nás, protizákonná, i když si podle průzkumů většina Francouzů myslí, že by měla být umožněna lidem se smrtelnými nebo neléčitelnými nemocemi. V roce 2005 zákon umožnil tamním lékařům předepisovat léky proti bolesti v dávkách, u nichž věděli, že zkrátí život. Prezident Francoise Hollande nechal loni vypracovat studii problému a požádal vládu, aby akceptovala vůli lidu. Slíbil, že zákon bude předložen ještě před koncem roku 2013. Nebyl, a proto asi manželé Cazesovi svým dobrovolným a vědomým odchodem z tohoto světa takto protestovali. Jeden z jejich synů uvedl, že rodiče plánovali svou smrt po léta, protože nechtěli představovat finanční zátěž pro rodinu nebo zemi. „Víc než smrti se báli, že budou od sebe odděleni nebo závislí,“ prohlásil. Také chtěli, aby jejich životy skončily současně, než aby čelili smrti sami. Spolu žili více než šedesát let.
Bývaly doby, kdy „naši předci ještě před Inky dokázali sami určit datum, kdy zemřou. A dokonce si vybrali, kdo umře s nimi. Udělali velkou oslavu a umřeli šťastní. A teď jsou na věčnosti. Když všechno, co máte zasadit, jste zasadili, když všechno, co je třeba postavit, je postaveno, je čas jít,“ připomněl italský architekt peruánského původu Luis Longhi (LN 14. 1. 2012). Není to nádherný příklad hodný následování i pro současné přemnožující se, mezi sebou stále nepoučitelně válčící a tím i strádající lidstvo, neschopné se domluvit?
Něco podstatného je přinejmenším v oné vyspělejší, rozuměj západní polovině lidstva evidentně a pokrytecky špatně, a mělo by se to, samozřejmě nejprve v myslích těch nejotevrenějších, změnit! Při troše dobré vůle (přímo to svádí použít floskuli „napříč politických a sociálním spektrem“) by se jistě dala ošetřit pravidla ohledně důvodů, motivace a připravenosti důstojného odchodu bez zbytečného utrpení a obtěžování ostatních. Jenže jak dnes vzdorovat až orwellovskému systému, který vás téměř v jakémkoliv fatálním stavu proti vaší vůli vyčistí, oživí a umístí na psychiatrické oddělení, aby vás udržoval, stejně jako dlouhodobě umírající staré lidi, ve vegetativním stavu bez svobodné vůle?
Přeháním? A co když ne? Co když je právě tohle jedno z daleko důležitějších témat než nekonečné pře o politické body? Co si o tom mysleli manželé Cazesovi, už víme. Docela jim závidím…
Doporučení pečlivým čtenářům: tohle je opět blog-kláda, se spoustou odkazů, udělejte si po jeho přečtení čas a proklikejte se při druhém či každém dalším čtení k důkladnějšímu seznámení s fakty a alternativními názory.
