Nemám z toho radost, a stále větší počet už téměř pravidelně se v denním tisku objevujících korálků zadostiučinění (že jsem měl celé ty roky pravdu) pocit lítosti nad všeobecným žensko-mužským neporozuměním, a počtem rozpadlých vztahů za posledních dvacet let, co je sleduji (ať už v přímém přenosu vlastních manželství, tak v korespondenci s podobně postiženými muži, a o deset let později i třikrát rozvedenými ženami, které nakonec zjistily, že hledající souznění s rozvedenými kamarádkami udělaly i ony řadu chyb, teď o nich vědí, ale už je pozdě) nevytře (mléko začalo být rozléváno již v 80. letech min. stol.) Uff,, omlouvám se za dlouhatánské souvětí. Úpadek naší společnosti je zřejmý všude, ale ten nehlubinněji působící je, že mi sice už mi sem tam nějaká emancipovaná začíná věřit, ale krize v oblasti státu, vztahů, rodiny a školství a porodnictví, jsou tu, a dlouhodobě.
Když jsem se po pěti letech vracel do Prahy, měl jsem měl pocit, že letím delší cestu, než směrem tam. Jako kdyby ta země mezitím odplula trochu na východ. A nešlo jenom o to, že Češi jsou pořád oblečení, jako kdyby šli na trek. Země, která na začátku devadesátých let měla našlápnuto k „návratu do Evropy“, se na začátku tisíciletí tohohle pošilhávání po Západu zbavila. Pochopila, že se Západem nikdy nestane a že je to vlastně v pohodě, když bude svoje, středoevropská. To je ok. Teď ale jakoby ztratila naději i na tuhle vlastní osobitost. Jako kdyby bylo lepší se na všechno vykašlat a jenom přežít. Nevím, co s tím… Mám pocit, že jsem se vrátil na obrovské dopravní hřiště. Všichni jsme děti a všude jsou zúžené betonové koridory, pět značek na každé křižovatce, retardéry a kruhové objezdy. Jako kdyby někdo rezignoval na vytváření zábran v hlavě a vzdělávání řidičů. Jako kdyby nestačilo mít ty čáry jenom nakreslené. Místo toho tam postavíme fyzickou zeď. Obrovský beton kvůli tomu, že tudy jednou projel debil. Beton není řešení, protože se o něj vždycky stejně někdo rozmlátí. Řešení je prostor a vzdělání. Ale je to na třicet let dopředu, a nefunguje hned a na všechny. Michal Nanoru, designér a autor knih o subkulturách, který se po 5 letech vrátil z New Yorku
Jak se splnila přání a očekávání vašich rodičů z doby sametové revoluce? Česká republika se určitě neubírá dobrým směrem. Proto to tady vypadá jak vypadá… Představy otce dělníka se nenaplnily. Dnes volí komunisty a hlásí, jak mu bylo lépe. Po revoluci přišel o práci na šachtě, ale s novou neměl problém. Svoboda slova a cestování u něho nehrají roli, nemá čas a peníze…Nesplnila se. Sice se dá cestovat, když mát peníze. Ale demokracie by měla vypadat jinak, a vše se zdražuje zatímco platy zůstávají stejné…Představy, jak bude republika fungovat, se těžce nenaplnily… Revoluce podle rodičů neměla být sametová…(anketa LN mezi příslušníky generace sametového věku)
V myslích určité části české ženské populace se za poslední dvě dekády zabydlely feministické vzorce… z potřeb požadavků žen původně formulovaných feministkami vychází i stát při tvorbě sociální politiky. Jak tvrdí americká spisovatelka Shalitová, dnešní Západ se staví k ženskosti (a k těhotenství a porodu, pozn. aut.) jako k nemoci. Joan Petersonová tvrdí, že pokud vzdělaná žena mění plenky a poslouchá dětské žvatlání, ztrácí pocit identity, není šťastná a dítěti to neprospěje…(jenomže ona není šťastná protože její tělo nedostalo, pro zbrklý zásah porodníků, šanci vyplavit vlastní hormony lásky, které si užívá každé fena či medvědice, a nikdy pak nenaváže odpovídající mateřský vztah k dítěti… které to samozřejmě vycítí, a také není šťastné, a „zlobí“). Muži jsou představováni jako jakési překážky na cestě žen ke štěstí a naplnění. V práci a veřejné správě jí brání v postupu, v soukromí jsou koulí na noze… Feministický způsob myšlení ženám umetá cestu k postavení ve společnosti, a zároveň je připravuje o radost ze života (často píši o tom, že kromě sexu a partnerského vztahu je třetí důležitou součástí rovnováhy těla a duše ženy možnost pečovat ne o sebe, ale o partnera a děti!), přičemž nenabízí srovnatelnou náhradu. Od šance užít si mateřství, jež matce skýtá množství smyslových zážitků, až po vztah muže a ženy, který nahrazuje nudně bezpohlavní dvoukariérové partnerství. Anebo, čím dál častěji, samota. Alena Melichová, Smutné je léčení ženské radosti, LN 16. 11. 2013
Hodně lidí si neuvědomuje, že propad téhle společnosti není daný jen padesáti lety totalit, ale že sahá mnohem hlouběji. Že tady tolik lidí nemá občanské sebevědomí a nechají si třeba vládnout vládou, která vznikla z vůle jediného člověka, není dáno jen tím, co tady napáchali komunisti. Buď to bude pokračovat, nebo se potřeba důstojnosti v lidech probere – a ta historie potom dopadne podle toho. Pavel Kosatík v rozhovoru pro lidovky.cz
Obecně vyplývají horší výsledky chlapců z toho, že ve vzdělávacím procesu na kluky a jejich svéráz příliš nemyslíme. Třeba učebnice pro ně nejsou atraktivní. Týká se to ale všech dětí. Velmi často mají pocit, že se jich nic z toho, o čem se učí a jak se to učí, netýká. Svět se nesmírně rychle mění a vzdělávací systém na to nestíhá reagovat. Vezměte si matematiku – proč v ní neustále přetrvává důraz na trigonometrii? Protože v 17. a 18. století to byl základ, pomocí něhož se lidé učili třeba změřit velikost pozemku. Dnes se ale v matematice zabýváme něčím zcela jiným: Jak zacházet s pravděpodobností, s nejistotou? Jak předvídat budoucnost? Tohle se ale v přístupu škol k vyučování neodráží. Stále přetrvává důraz na všeobecné vědomosti. Jenže ty lze digitalizovat a vygooglovat, takže vám automaticky nedávají výhodu. Výhodou je dnes schopnost nikoli reprodukovat to, co jsme se naučili, ale použít naše znalosti jinak, nově, v odlišném kontextu…Kdosi jednou provedl pokus: tým lidí měl postavit co nejvyšší konstrukci ze špejlí a želatinových bonbonů. Největší úspěch ovšem neslavily supertýmy z velkých firem, ale děti v mateřské školce. Co z toho vyplývá? Že děti během vzdělávacího procesu tuto podstatnou schopnost ztrácejí, zadusíme ji v nich. A podobné je to s kreativitou. Podívejte se, jak jsou malé děti tvůrčí a jak u nich tato schopnost v dospělosti mizí. Všichni jsme přesvědčeni, že přemýšlení musíme napasovat do nějakých struktur, namísto abychom v dětech posilovali jejich osobitost. Andreas Schleicher, OECD, Respekt
Říká se jim mileniálové nebo trochu pejorativně generace Já. Lidé narození v rozmezí let 1982–1999 vyrůstali zároveň s expanzí informačních technologií ve společnosti, která klade důraz na individualismus. Sociální sítě jsou jejich domácím prostředím a sebeprezentace k virtuálnímu životu přirozeně patří. Před pár lety se ale zejména ve Spojených státech rozhořela debata, zda míra egoismu, kterou nejmladší generace trpí, není už trochu znepokojivá. Rozruch vyvolala zejména práce psycholožky Jean M. Twengeové, která srovnávala dospívající studenty v sedmdesátých letech s těmi dnešními a zjistila, že mileniálové vykazují o třicet procent vyšší míru narcismu… Poukazuje i na další změny, které s narcismem souvisejí. Dnešní mladí lidé mají podle různých studií nižší empatii, nereálně vysoké sebehodnocení nebo vyšší sklony k materialismu. Mileniálové podle různých jiných studií kromě vášně pro pózování před vlastním telefonem (tzv. selfies) vykazují také třeba vyšší míru občanské angažovanosti, jezdí opatrněji autem, dopouštějí se mnohem méně trestných činů, jsou opatrnější v sexu, méně podléhají autoritám a rovnost lidí je pro ně důležitější hodnotou než v případě jejich otců a dědů. Což dává naději, že to s jejich egoismem nebude tak zlé.Petr Třešňák, Já a mé selfies, Respekt
