Motivem roku 2014 by mohla být všeobecná, absolutní destrukce všech hodnot. Čím víc mluví současní politici o rodině, tím víc tyto hodnoty ničí a devalvují. Jsou to oni, kteří podporují nezaměstnanost a rozevírají tak nůžky mezi chudými a bohatými. Když čtu noviny, nevím, nad čím se rozčilovat dříve… Britský režisér Ken Loach
Být druhému roven začalo být na pořadu dne jak ve francouzské, tak americké revoluci. Symbolem této rovnosti se stal rozvoj obchodu a sklon nahrazovat vykání tykáním. Dříve než se demokracie rozšířila jako politická forma, byla pochopena jako určitý způsob chování… V současnosti převážil aspekt trhu a princip rovnosti byl upozaděn. Souvisí to právě s rozvojem člověka opevněného. Takový člověk rozumí tomu, co je vlastnictví, a ztratil schopnost nacházet sám sebe v jinakosti, kultivovat vztahy s druhým, a cítit sounáležitost. Jenže právě na těchto ztracených schopnostech stojí každé demokratické uspořádání. Pierre Rosanvallon, LN 15. 2. 2014
Jistě si vzpomenete, že už v 80. letech vyšel v týdeníku Mladý svět článek OSA Nostra, popisující neblahé kšeftařské praktiky s autorskými právy v této instituci. Co se od té doby změnilo, kromě osob ve vedení OSA? Uvedu malý příklad: dejme tomu, že vlastním malé rádio, jehož poslechovost činí dejme tomu 10 tisíc. Rádio hraje výhradně etnickou hudbu autorů z Asie, Afriky, Jižní Ameriky a podobně vzdálených koutů, kam dosud nedosáhl ochranný pařát OSA, takže tito mnou hraní autoři nejsou registrováni pod OSA, která by měla za ně vymáhat jejich autorská práva. Přesto tak činí. Jako majitel malého rádia platím na účet OSA 12 tisíc korun měsíčně za to, že existuji. Za šest let existence je to dvaasedmdesát plateb v této výši, celkem už skoro milion. Z tohoto milionu nikdy ani jediná koruna nedošla do kapes autorů, jejichž díla v rádiu provozuji. Kde tedy onen milion skončil? Inu, na účtu OSA. A jak s ním je nakládáno? To ví jen jeho funkcionáři. Ano, rád bych podpořil ctihodnou snahu, vyjádřenou v dopise slovy o podpoře ochrany autorských práv a rozvoje evropské kultury. Mám ale malou podmínku. Nejprve mi páni z Prahy musí přesně vyčíslit, kam za těch pět let doputovalo mých 864 tisíc. Jsem jist, že nikoli na účty malijského Habiba Koité, brazilské Aliny de Lima, sibiřských Huun Huur Tu a stovek dalších umělců, jejichž písničky dělají mým deseti tisícům posluchačů už šest let spoustu radosti – na rozdíl od organizace OSA, která nás všechny jen bez špetky mravnosti obírá o peníze, a ještě při tom poučuje, co máme a nemáme činit. Já to vím dobře. Dopis od pánů z Prahy pustit do koše.
Mám dva nové zážitky. V neděli v lese jsem si něco pobrukoval a najednou ze mě vyšlo něco hodně podobného tomu tibetskému mručivému zpěvu. Necvičil jsem to a překvapil mě nejen ten zvuk, ale hlavně pocit, jako bych měl hlasivky zavěšené v hrudníku na nějakých drátkách a celé se mi třesou. Bez bolesti nebo tlaku. Doprovázel to blahodárný pocit jako by se vše v těle kam dojde ta vibrace rychle uvolňovalo. Bylo to skvělé. Ještě několikrát se mi to povedlo a pak to zase ve mně usnulo. Má to opravdu takovou očistnou moc? Taky máte z toho podobné pocity? Zůstává to tak intenzivní když to člověk dělá běžně? Druhá věc, hraju na mísu a dnes jsem se do toho tak zabral, že jsem dostal pocit že jsem se dostal na hranici změny vědomí. Tak jsem si zalezl do naprosté tmy a soustředil se jen na vlny zvuku, které mě celého prostupovaly. Postupně jsem slyšel zvuk ne z mísy, ale jakoby zevnitř hlavy a totálně se mi zostřil sluch. Vychutnal jsem si zvuk jako snad nikdy. S pocitem že se mi rozšiřují zvukovody a slyším čím dál jemnější nuance a skutečně je slyším! Objevuju postupně další trylky, vrčení, cvrčení, tikání na pozadí. Je to normálně dobrodružné! Na jaře chci jít na týden do tmy, jen váhám zda je třeba tam být i v tichu, nebo to mohu pojmout jako dokonalou možnost trénovat sluch atd.?? Z e-mailu čtenáře O.S.
Věřili v právo zemřít. „Věděl jsem, že až přijde ten správný čas, moji rodiče se společně zabijí.“ Tai Altman, syn bojovníků za právo asistované sebevraždy, pár měsíců po jejich smrti, vzpomíná, jak je nechal samotné v pokoji, aby mohli spolknout jed. „Byli ve své ložnici,“ začíná vyprávění Tai. „Táta seděl v křesle, máma na konci postele. Řekl jsem, že je miluji a rozloučil jsem se. Potom jsem odešel.“ Tai je přesvědčen, že pokud se lidé rozhodnou ukončit svůj život, měl by jim stát poskytnout právní ochranu. Proto Raphael a Tamara museli zajistit, aby v době sebevraždy byli doma sami. „Drogy si objednali na internetu, ale bylo velmi těžké nechat je doma samotné.“
Asistovaná sebevražda – sebevražda vykonaná za asistence další osoby, asistenční osoba pomáhá například připravit jed či se stará o tělo; sebevraždu jako takovou musí osoba vykonat sama, je to legální v Lucembursku, Nizozemí, Německu, Belgii. Švýcarsku a čtyřech státech USA.
Uvádět konkrétní příklady tragického selhání české inteligence v posledních 25 letech není snad nijak potřeba. Naše inteligence se obecně upnula na zajišťování příjemného konzumního prožívání sobě a případně svým rodinám, dětem a bližním. Potřebuje k tomu ovšem peníze, které se musí získat od společenského systému (režimu), na jehož nějaké radikální změně k lepšímu pak inteligence ztrácí zájem, a tak se stává spolutvůrcem úpadku sebe i celé společnosti… Z pokleslé a podřadné inteligence se stala bezpáteřní služka peněz, nevěstka politiky, prostitutka obchodu a nádenice vědy. Nedivme se potom, že názory, jaké zastávají většinoví příslušníci české inteligence, bývají dosti otřesné. Člověk pochopí chytrého podvodníka, který lže druhým, ale pokud tzv. inteligent, který je veřejně exponovanou a uznávanou osobou, věří naivním lžím, které pomáhá šířit, úžas nad takovou degradací člověka vyráží dech… Nemůžeme se divit, že společnost přes politiku a ekonomiku ovládají obyčejní nevzdělaní a bezprizorní zločinci. Naše samolibá inteligence je však sama se sebou spokojená. Všemu přece dobře rozumí, tak jak se tomu naučila, ale jak nepochopila. Existenčně nestrádá, dopřává si konzumu a výše příjmu, kterou je uplácena, jí potvrzuje správnost jejích postojů. Život ve lži je bezchybný a příjemný… Obecně je česká inteligence svým způsobem potřeštěná a ustrašená. Nechala se ochromit na těle i duchu. Morálku vyměnila za sobectví. Působí konzervativně a reakčně. Vegetuje. Konzum se jí stal dostatečným motivem života. Žádné vyšší cíle nehledá. Poznání se podle ní získává zevně, sledováním odborných informací, a nikoliv vnitřně sebepozorováním. Poznání podle ní, musí být ekonomicky využitelné. Jinak není k ničemu. Sandra Wain, Smutný konec inteligence
Zatímco média ráda vyvolávají paniku, britský publicista a popularizátor vědy Matt Ridley ve své knize Racionální optimista tvrdí, že v 21. století se bude žít náramně. Předvídá rozvoj prosperity a technologického pokroku, ústup chudoby a nemocí, pokles porodnosti, vzestup svobody…Číňané jsou dnes desetkrát bohatší, mají o třetinu méně dětí a žijí o osmadvacet let déle než před padesáti lety…Čím víc vynalézáme, tím víc prostoru se otevírá pro nové vynálezy. Čím víc víme, tím víc toho můžeme vědět ještě víc… V budoucnu se stanou všedními technologie, které si dnes nedovedeme ani představit. Stroje mohu navrhovat nové stroje, což může tempo zrychlení vývoje podobné tomu, jaké panovalo na počátku průmyslové revoluce… U zrodu inovací stojí spíše směna myšlenek a nápadů…Proroctví zkázy jsou dost falešná, sobotní příloha LN Orientace, 15. 2. 2014
