Ve volném pokračování blogu na téma arogance přináším druhou variantu, abych se vyjádřil přece jen osobněji a autobiograficky k tomu, oč běželo a běží… Má zvláště v poslední době často záměrně provokativní a přímo k jádru pudla mířící slova totiž byla a jsou vyzkoušeným a užitečným testem, filtrem, který dál na náročnou duchovní Cestu nepustí ty, kteří by stejně dříve či později, ať už pro zbytnělé ego, lenost či nedostatek pokory, vytrvalosti a bdělého vědomí, odpadli. Aby mne tehdy v ideologické totalitě a dnes v konzumním diktátu vůbec někdo slyšel, bylo a je někdy třeba v řevu zašeptat, v tichu zařvat (KACU!), či dokonce nějaké to unavené tělo povzbudit údery zenovou holí, a povadlou mysl probudit ostrým slovem…
Býval jsem v dětství pionýr a školní šprt a také věčný a spolehlivý předseda třídy, než jsem pochopil, že přes samé jedničky cesta nevede. Od té doby jsem už vždycky věděl, že nesmím dělat žádnou kariéru v jakémkoliv oboru, protože by ze mě byl nesnesitelný připomínkovač, a nehrálo by roli, že jsem to vždy myslíval jen a jen dobře. Už v dobách, kdy jsem hrával alternativní rock, jsem kolegy z kapel pečlivě kritizoval po každém koncertu, aby se příště chyby neopakovaly… a nechápal jsem, proč jsou naštvaní, a já ve své snaze zkvalitnit svou i jejich hru neúspěšný.
Stejně tak jsem někde uvnitř sebe cítil, že by ze mě snadno mohl při honbě za kariérou stát protivný vědec nebo funkcionář a v 90. letech min. stol. jsem chápal a byl vděčný za to, že přes velký nátlak jsem žádnou funkci nevzal, přestože jsem byl ihned kooptován do městského úřadu Prahy 2 za Občanské fórum. Měl jsem zdravé tušení, že by ze mě mohl být další profesor Klaus. Intuitivně jsem věděl, že nesmím zarogantnět a že kariéry lidské jsou pro charakter vždy svůdné, ale zrádné: že řešením je pracovat především na sobě a směřovat k duchovnosti, což jsem obojí vrchovatě našel v zenu.
Proto jsem se rozhodl učit se být spisovatelem života: záměrně jsem se rozhodl projít desítkami různých zaměstnání, abych poznal život a mohl o něm a o sobě podat zprávu. Po střední škole jsem proto pracoval v nerůznějších a nejpodřadnějších profesích – jako zahradník, popelář, sekretářka, pomocník v tiskárně, pohřebák, kopáč v partě cikánů, zeměměřič, geodet i zedník. Studoval jsem sám, po knihovnách, a když mi pak koncem 60. let min. stol. v univerzitních knihovnách odmítali půjčit Dějiny surrealismu v angličtině (byly určeny ke studijním účelům jen pro členy Svazu výtvarníků a pro studenty umělecké školy), definitivně se ze mě stal samouk. Vzdělával jsem se i rozhovory s těmi, kteří měli klasické vzdělání a citovali v latině a řečtině, a také samozřejmě praxí: našel jsem si místo skladníka ve skladu potřeb pro výtvarníky a pilně se učil kreslit a malovat.
Od svých dvaadvaceti let, mimo jiné i po zážitku blízké smrti, jsem věděl, že z dlouhodobého, celoživotního hlediska, funguje jen poctivá, systematická a vytrvalá práce na sobě s respektem k jiným Mám na mysli eliminaci negativních emocí a vlastností a kultivaci těch pozitivních. Vzpomínám, jak jsem jednou ve zkušeně vzteky nad marností a nemožností přesvědčit spoluhráče téměř rozbil bicí soupravu… jeden známý mi po letech řekl, že mi tehdy říkal vzteklý sršatec, a byl překvapený, jak jsem po letech meditace klidný…
Také proto se mi třeba podařilo, i s pouhým jedním slyšícím uchem, zvládnout zpívat mantry i alikvoty (Henry Marshall i Miten se divili stejně jako David Hykes), anebo se svým spíše tenorovým hlasem zvládnout mručení tibetského mnicha. Také proto jsem pak býval vždy ten, kdo sice koncerty organizoval, sestavoval, kreslil plány sól, ale nechával kytaristy i pianisty hrát a často i sólovat, jak jim bylo libo, často jsem ale nakonec sám hrával jen v triu nebo v duu (např. s Jakubem Nohou nebo s Emilem Pospíšilem), a na každý větší koncert Amalgamu jsem zval vždy jiné spoluhráče, a přestal kritizovat.
Když to shrnu: většinu svého života (přinejmenším od raných 80. let) neútočím, nezačínám, neorganizuji, ale jen odpovídám na situace, a v posledních letech na inspirační podněty a především, k smrti rád, na dobré otázky. A dokonale jsem si splnil sen: podávám svou tvorbou (kdysi malováním, pak hraním na tabla či tibetské mísy, a teď psaním) pravidelné zprávy o sobě a době. Učím tehdy, když žák chce, a navíc trpělivě – právě proto, že jsem zažil až příliš často neschopné učitele a lektory, kteří nedostatek pokory a pedagogického talentu nahrazovali pocitem důležitosti té které funkce – tomu já říkám arogance.
A pokud jsem (v zájmu jakéhosi nakopnutí studentů správným směrem) přísnější nebo ostrý, není to proto, že bych byl arogantní, ale jen tím, že přísný a ostrý jsem především sám na sebe. Jedině tak se mi totiž podařilo překonat handicapy dědičnosti, výchovy, předurčenosti a života v tomto v pokrytectví a oportunismu máčeném státě. Jsem tam, kde a co jsem: narozen ve znamení věrného, loajálního a především spravedlivého (a spravedlnost bránícího) Psa.
