Vždycky jsem se obdivně divil, když jsem uviděl slzy v očích dědečků, rozněžněných nad nějakým tím momentem z posledních dnů (či roků) života: vyrašila ředkvička na záhonu v improvizovaném skleníku, vnuk dupl do kaluže a radostí zavýsknul, přeletěla káně a do slepic jak když střelí…teď si užívám téhož, jen navenek kontrolovaně (abych nepřiváděl do rozpaků). Každý takový iniciační vjem je totiž takovým příjemným ďobnutím…
Samozřejmě někde uvnitř, v zapouzdřeném ohnisku lítosti, trpím za Sýrii a teď Ukrajinu. Protože ale moc dobře vím o (nejen mé) bezmoci s tím cokoliv udělat, zabývám se tím či oním jen když vidím zprávy nebo čtu komentář. Ale pak ihned zapouzdřím co je třeba, a protože jsem to v zenu natrénoval, okamžitě v další vteřině jsou soustředěný na další teď a tady. A s příjemným očekáváním (nečekám nic ale jsem připraven na všechno) vyhlížím další ďobnutí.
Byl jsem dát krev na vyšetření. Dvě sestřičky byly mladé a velmi milé, zevnitř, ne strojeně a povinně, a ta která mi odhalila paži a chystala se nabrat krev, vlídně upozornila: Teď ďobnu… Ďobnutí se stalo malým osvícením, tělem a myslí přejela vlna slasti a požehnání. Vděčnosti za život a jeho (i její) krásy.
Nedávno jsem si opět vychutnal sci-fi film Kontakt (1997). Hlavní hrdinka v jedné vypjaté chvíli nemohla nekonstatovat: Vesmír je tak nádher ý a velkolepý, a my tak malí a omezení, ale zároveň tak jedineční… S jehlou v žíle jsem si užíval vln slasti tělesného i duševního: život je tak nádherný, a já tak omezený, a přesto jedinečný… právě tak jako ona tak jemně a omluvně ďobající sestřička. A dědečkovsky jsem cítil niterné slzy (za léta tréninku jsem jim nedovolil objevit se v očích, ale raději jsem nic neříkal, protože by se mi třásl hlas dojetím nad vší tou krásou).
Jak tak chodím ulicemi (a teď jsem musel několikrát jet metrem dát si opravit nefungující e-mail v počítači), zažívám drobná ďobnutí často: momentka blonďatého cupitajícího děvčátka, dokonale pohrouženého do vychutnávání možnosti cupitat a zároveň žužlat slastný rohlík, záblesk skromně zaoblených lýtek nějaké spěchající studentky v modrých punčochách (ano, mistře Suchý, modrých), maminka pyšně chránící rukou dceru v tramvaji před případným ohrožením dospělými nevšímavci (zářila něžným ale i kvočnovským mateřstvím a možností pečovat o někoho),
Do kategorie ďobnutí patří třeba i první lok horké ranní polévky z hrnečku, první a další ukousnutí dokonale křupavé kůrky zlivického chleba, pro který si jezdím jednu stanici tramvají, ale také rychlé zastavení tramvaje, která drcne všemi pasažéry, ale nevrazí do zbrkle zabočujícího auta, ale také úryvek znělého hlasu nějaké zpěvačky v nějaké slavné písničce, ale také marný pokus rozběhnutého pejska napoprvé chytnou klacek neobratně hozený paničkou… zvuk poledních kostelních zvonů… atd. atp.
Jako dítě a dorostenec jsem tahle ďobnutí považoval za něco samozřejmého: možnost slastně ukusovat z chleba namazaného sádlem a posypaného nakrájenou syrovou cibulí, a přitom přihrát míč (nebo v zimě puk) spoluhráči před branku., nebo se rozeběhnout vysokou trávou na rozlehlé louce a pádit a pádit… teď se šourám a obdivuji korpulentní dámu ve středních letech, která dobíhá tramvaj a přitom ještě něco dodává kamarádce do mobilu…
V tomto stavu jsou pak nakonec ďobnutím i negativní a smutné okamžiky: vždy si vzpomenu na tibetského mnicha, který si nakopl palec o v drnu zakrytý stanový kolík, a pak skákal po jedné noze, a jásavě se pyšnil stříkajícím proudem krve. Joj, to byla radost! Štěstí! To se hned tak nějakému mnichovi nepoštěstí…
Naznačuji, že z hlediska nebližší galaxie je každý život každého z nás na přímce času vesmíru jen takovým ďobnutím, a přesto a právě proto, když už se nám dostalo té šance, bychom se měli setsakra snažit z toho zázračného úkazu vytěžit maximum. A nešpinit a nezdržovat se žabomyšími potyčkami a zbytečnými a nic neřešícími hádkami o nesmysly a malichernosti. Ono se to totiž dá nacvičit… Že se mi to mluví? Ale vážení, nejen slov, ale i návodů k upotřebení je už docela dost, jen začít…
A tak jako lamům a učitelům v klášterech, i má amygdala mi jakékoliv ďobnutí pouští jen na kolej vedoucí do stanice Radost. Coby autor pak doufám, že i tohle (a jiné) naznačování je pro některé čtenáře a čtenářky takovým nakonec slastným ďobnutím… jakkoliv to na počátku třeba i štípne.
