Rychlý pokrok zobrazovacích metod v neurovědách odhaluje nejen co se děje právě v té které části mozku při sledování tu či onu emoci vzbuzujících obrázků, ale také naznačuje, že lidé si v mnohém nejsou rovni (v tom klasickém a demokratickém slova smyslu). Ukázalo se, že i pocity splynutí s všehomírem, zažívání jednoty s prostorem a časem, nebo alespoň s přírodou, tedy to, čemu se u nás dnes až módně říká přesah (aby se nemuselo použít slovo duchovnost nebo dokonce osvícení), dokáže intenzivně zažívat jen část lidí. Mozky většiny populace to zvládnou spíše vzácně, a jen v průměrných hodnotách, a existuje i část lidí, kteří o přesahu nevědí zhola nic: jim se to prostě neděje. Netvrdím, že je to tak od přírody a pokusím se (znovu, a jinak) naznačit, že dnes už nejde až tak o význam transcedence, jako spíše o její autentické (znovu)zrození, tedy praktické provozování.
Přihřeji si svou polívčičku i co se týká předurčenosti schopnosti zažívat transcedenci v závislosti na způsobu porodu, respektive na absenci nebo naopak zbytečném výskytu traumatických poškození (se všemi pozdějšímu negativními důsledky). Příklad dobře porozeného Buddhy a dalších osvícených bytostí v těch kulturách, které praktickou duchovnost celá tisíciletí uznávají, kultivují či alespoň ctí (dalším modelem by mohl být bódhisattva, ale i anděl, totemové zvíře, archetyp) naznačuje teoretickou možnost, že když on, tak osvícení by mohl dosáhnout, v ideálním případě, každý. Tedy že duchovnost, schopnost si užívat transcedence, přesahu, je (teoreticky) vrozená vlastnost mysli a (porodem, nevzděláním, traumaty a neurózami) nepoškozeného mozku.
Právě poslední objevy viditelných a zaznamenaných aktivit jednotlivých mozkových částí při zažívání transcedence prokazují, že přesah dokáží prožívat (a patřičně nadšeně o něm psát a třeba zakládat náboženství anebo psát svaté knihy) jen výjimečně disponovaní jedinci, takže Buddhovo tak prakticky fungující přání (pomoci všem lidem se probudit z iluze vnímání), vtisknuté do základů buddhismu, je jen nesplnitelným ideálem a utopií. Anebo, a to je moje parketa, že na způsobu porodu (a jeho vlivu na další vývoj individua ale i celých společností a kultur) záleží ještě víc, než (nejen já) naznačuji.
Mimochodem, v tomto smyslu je zarážející ale i symptomatický historicky velmi malý počet ženských zakladatelek náboženství (chcete-li civilněji: osvícených žen)… asi je ženská transcedence z hlediska předání genů opravdu zbytečná, nebo natolik jiná a jinou tělesností podmíněná, že tak trochu transcendentní je téměř každý (přirozený, nemedicínský, a nelépe třetí) porod, anebo i samo kojení, takže Ženy (tedy ty s ženstvím, menstruací, těhotenstvím a mateřstvím srozuměné a smířené a s celoživotní péčí o děti a muže spokojené) osvícení nepotřebují.
Jenže udeřilo století porodů bez lásky, a mnoho zkazily války, a teď vlastně nedávno zavládla pilulka a emancipace. Přesto a právě proto se dále rozevírají nůžky rozdílnosti nejen mezi bohatými a chudými (státy, společnostmi i jedinci), nejen mezi muži a ženami (po pár tisíci letech odlišné každodenní specializace a posledních staletích kulturně jinak orientované výchovy), mezi skutečnou gramotností (ve smyslu kompetence umět číst i mezi řádky a myslet v souvislostech) a prostou informativní a zábavnou konzumací textu, a samozřejmě také mezi skutečnou duchovností (a ženskostí), a jejím popisem či dobovou variací.
I duchovní zážitek zvláště u nás v posledním půlstoletí naprosto ztratil význam (i když ironický skeptik by mohl poznamenat, že z hlediska evoluce jsou zážitky současné emancipované a často a hodně nakupující ženy v katedrálách konzumu rovnocenné někdejším zážitkům splynutí s něčím co přesahovalo středověkou ženu).
Narůstá i tempo, s jakou se dnes mění kritéria významnosti (uměleckého díla, politické funkce, moci plynoucí z peněz atd.), jak naznačovali již delší dobu někteří spisovatelé (od Jarryho, Kafky, přes Becketta, až po Havla a Kunderu), a vývoj se opravdu podobá spíše směřování k bezvýznamnosti (Palackého všichni v jeho době uctívali, dnes se jemu a podobným patetickým snílkům smějí). Až na výjimky celebrit jsou dnes prakticky všichni autoři a důchodci ve srovnání s modelkami a sportovci absurdně bezvýznamní a velmi snadno nahraditelní.
Právě na toto téma se zaměřil jak poslední román Milana Kundery (Slavnost bezvýznamnosti), tak na jeho francouzské vydání navazující rozhovor publicisty Hvížďaly a filosofa Bělohradského (Orientace LN 1. 3. 2014). Slavný moravský a dnes světový spisovatel tvrdí: Musíme se naučit bezvýznamnost milovat. Ale právě tak jako existuje výše naznačený rozpor mezi (buddhovským) ideálem usilování o osvícení, či o dostatečné bohatství (nebo genderové uznání) pro každého člověka (či každou ženu) na planetě, a světem se nezadržitelně plíží strašidlo bezvýznamnosti reality současného života moudrých starých lidí či autorit, západním spisovatelům a filosofům zoufale a archetypálně chybí povědomost, když už ne zážitek, skutečné transcendence, mezitím dosahovaný již pár tisíc let indickými, tibetskými či čínskými a japonskými duchovními mistry (ať už se jim říká guru, tulku či lama, nebo zenový mistr). Jinými slovy, i současní filosofičtí a terapeutičtí vykladači duchovnosti se jen neustále vlamují do na Východě zcela otevřených a vyzkoušených dveří (i když dnešní Indie je právě tak konzumní jako jiné zmacdonaldizované země).
Protože správně osvícený a transcedenci či přesah (včetně umění dělat si srandu ze všeho, a především sám ze sebe) si užívající zenový mistr (a v té nejelementárnější formě i všichni ti dvorní šašci, Enšpíglové, Ezopové, Nasredinové, Marpové, Naropové či jiní posměváčci a „žolíci“) je dokonalý prototyp člověka, který se naučil milovat a žít svou bezvýznamnost. Samozřejmě, pastí a lákadel (mamonu i sexu) je v systému hierarchizovaných církví (včetně titulů a opatů a prelátů a biskupů a médii hýčkaných rituálů a jiných oslavovaných papežů toho či onoho) mnoho, a mnohý do nich také dříve či později spadne.
Zpět k významnosti a bezvýznamnosti: zpovídaný ve zmíněném rozhovoru příznačně připomíná i obálku knihy italského spisovatele o Kafkovi, na kterou Roberto Calasso použil notoricky známou fotografii židovského spisovatele – ale včetně Brodem kdysi z fotky odstřižené číšnice jedné pražské kavárny, kterou Kafka snad miloval. Bezvýznamná číšnice se vrátila konečně na své místo po boku významného spisovatele, dodává Bělohradský (přičemž ovšem nepřipomíná, že Kafka sám sebe za významného rozhodně nepovažoval a chtěl aby přítel všechny jeho práce spálil). Hm, a pak že pravda, ani tam, kde člověk nikdy není prorokem, nevítězí…
Zpátky k tématu: naznačuji, že změníme-li porody, soustředíme-li se celospolečensky na rození příštích buddhů (právě i s přispěním zobrazovacích metod a prenatálně psychologických důkazů o vskutku životní důležitosti vyrovnané psychiky těhotné ženy), v několika generacích (dnes totiž už víme, že kouří-li dědeček, bude vnuk náchylnější k obezitě, vyššímu tlaku a infarktu, a zdraví ženy závisí spíše na tom, čím se živila její babička) onu zdánlivě dokonale utopickou představu o společnosti, ve kterém se nebude vyskytovat násilí, přece jen snad možná asi realizovat dokážeme.
Transcedence (coby všeobecně vnímaný a uznávaný mem), čili přesah (jak o něm snil a často hovořil i Václav Havel), je zatím někde na houbách, ale její zrození přece jen je, snad, možno očekávat. Potenciály a dokonce i (teoreticky) fyzické předpoklady tu jsou… snad… pořád. Jedna z cest k ní snad spočívá, jak ví i Bělohradský, v přijetí bezvýznamnosti (související i s problémem autorských práv a svobodou stahovat co libo na internetu): Věřím, že jednou přijde civilizace, v níž autoři nebudou existovat, jako tomu bylo ve středověku. Byly spousty obrazů a nikdo nevěděl, kdo je namaloval.
Kontrolní otázka: víte o čem jsem tu vlastně (vlastimilně) psal a uvažoval? Částečná a subjektivní nápověda: Ano, souvisí to i s mým nedávným druhým zamyšlením nad arogancí… a nepřetržitou snahou zbezvýznamnět sám sebe coby autora či posla dobrých zpráv (a evangelií), ale o to víc nabízet důležitost (význam) praktických metod transcedence. Aby tak jako zlidověly písničky (mnohých dnes neznámých autorů), zlidověla i duchovnost (která se tak třeba znovu fénixovsky zrodí).
