Ne, nebudu připomínat, kolik i vzdělaných lidí a velmi inteligentních lidí používá v hovorové řeči (slýchám je v rozhlase) vatová slovíčka jako jako, jakoby anebo tak jako a jak jsem z nich vždycky zklamaný. Mám teď na mysli jakousi (ano, taky floskule) jen zdánlivě drobnou odflinknutost ve stále větším počtu věcí a situací. Někdo něco dělá, a nedodělá. Kašle na detaily, drobnosti, natož na důsledky nebo potenciální dokonalost. Nějak to přece nakonec zbastlí, no ne? Jenže tihle amatérští i profesionální nedotahováci a nedotahovačky si neuvědomují, že tím programují i sebe sami na celý příští život. A budou pak oni i společnost žít jakoby na půl plynu, jenom tak jako… A vím, že i pokud by tento blog četli, byl by (při vší úctě ke všemu ostatnímu, co dokázali a dokáží) pod rozlišovací schopnost jejich vnímání a chápání…
Psal jsem o tom již několikrát (najděte si třeba blogy na téma /ne/pozornost). A tak jako se špatnými (odflinknutými, jenom tak jako) překlady, setkávám se s tím celý život. Kromě jednoho profesionála (který nakonec byl druhým extrémem, a neustále zdokonaloval své věty a dovysvětloval v poznámkách, co tím či o ním myslel) všichni ostatní přispěvatelé mého čtvrtletníku nakonec odpadli, protože to droboulince flinkali. Důsledek? Vidíme to v tomto státu všude kolem: učí se a podniká a investuje a soudí a nakonec i žije jen tak jako…
Od dětství jsem měl snahu dělat to, co jsem dělal, na 100%. Byl jsem v tělocviku díky malé postavě a brýlím zvláště v disciplínách, ve kterých měli mí o hlavu vyšší spolužáci velkou výhodu, spíše podprůměrný, ale když už jsme skákali do výšky, nebo házeli diskem, vybudoval jsem si na kraji lesa v bývalé pískovně doskočiště a imitaci diskařského kruhu, piloval techniku a v tělocviku pak vítězil (a naučil skákat a házet i řadu kamarádů). Mým motivem byla lenost na jedné, a rozkoš z pohybu a volnosti na druhé straně. Právě proto jsem si domácí úkoly dělával hned v následné přestávce poté, co jsme je dostali… a doma jsem mohl běhat a sportovat celá odpoledne, protože jsem měl úkoly hotové.
Už v pubertě jsem totiž naštěstí zažil truhláře, který mi, pyšný na své řemeslo, ukazoval, že i ručně kované šrouby na jím opravované středověké truhlici, které držely na dřevě zámek (jenž byl plný dokonalých páček a šroubů s ručně kovanými hlavicemi ve tvaru růží), a které nikdy nikdo (kromě případného opraváře jednou za pár set let) neviděl a neuvidí, nebyly odflinknuté… měly také hlavice ve tvaru lístků růží. Řemeslníka ve středověku by totiž ani nenapadlo to odflinknout, i když to nikdo neuvidí… tušil a věděl, že dokonalý celek musí být složen z dokonalých (sou)částí. Že tak jako se nedá prolhat k pravdě, ani dokonalost se nedá odfliknout.
Proč o tom znovu píši? Nechal jsem se nedávno přemluvit a v moc hezké a nadšeně provozované tibetské čajovně jsem několikrát přednášel (např. o mantrách, mandalách) a učil zájemce hrát na tibetské mísy. A když už jsem to dělal (na 100%), a také protože ze zkušenosti vím, že za rok dva poté, co někde něco spáchám, se vyrojí řada zájemců, kteří kdysi dali přednost autu nebo kadeřnici, a později mi vyčítali, jak to, že jim to uteklo, navrhl jsem čajovníkům, aby si vše, a později použili na Youtube (i jako dokonalou reklamu svého podnikání). Nadšeně souhlasili, ale pak (až na jednoho) všichni postupně dávali při (určitě nejen mých) přednáškách přednost plkání s dívkami v kuchyni, nebo sledováním počítačů, a kameru nechali statickou, bez dozoru, neustále zabírající jeden záběr, a diktafon v polovině skončil s vybitými bateriemi.
Dal jsem tam posledně najevo, že mi na zrovna téhle prezentaci hodně záleží, a objednal si raději profesionály. Hm. Moc jsem si nepomohl. Slečna co natáčela, nebyla zrovna připravena, dost improvizovala, a druhý den si navíc nepřišla pro to, pro co si slíbila přijít. Slečna co videozáznam stříhala pak chtěla, abych jí znovu poslal svou prezentaci ze které použije nějaké obrázky, protože slečna, která natáčela, si to sice zkopírovala na flešku, ale nezkontrolovala, jestli se to povedlo. Slečna co natáčela ale už byla jen náhradnice, protože ten, který slíbil natáčet, nakonec nemohl a poslal náhradní slečnu. A já nikdy ani čajovníkům, ani těm a jiným slečnám, nevysvětlím, že možná promeškali(y) důležitou šanci, že pro drobné nepozornosti a malá odflinknutí minuli a míjejí životní setkání a osudové příležitosti, že jedno flinkání navazuje na další, a činnost jenom tak jako… je infekční a snadno přenosná.
Nejsem naivní, a vím, že za jakékoliv doby existuje jen malé procento těch, kteří nejen mají to štěstí, že zavadí třeba o slovo jóga nebo duchovnost, ale doba jim dokonce poskytne sem tam i učitele nebo centrum, kde se to či ono dá provozovat… a někteří dokonce i vydrží a snaží se pozitivně měnit svou „karmu“. Přesto ale dnes brblám, protože díky internetu a snadnosti cestování je daleko víc možností jak to či ono na vlastní duši a mysl ochutnat, vyzkoušet a dělat. Počet osvícených ale neroste, a celkové zblbnutí většiny populace (a nesnesitelně snadného flinkání tak zábavného života u nejmladší generace) se šíří tak jako cunami… Ale třeba se mýlím a někde mezi ajťáky a vyznavači extrémních sportů mnozí rostou a učí se dělat co dělají na 100%…
Zpozitivním: moderní společnost naštěstí nabízí mnoho profesí a činností, pro jejichž výkon člověk potřebuje natrénovanou dokonalost, jenž vede k téměř meditačnímu úsilí a tedy učí neflinkat: vrcholoví sportovci, hráči na housle nebo harfu (či jiný hudební nástroj), restaurátoři, řemeslníci dávného typu (houslaři), a někteří spisovatelé a programátoři (ostatně jsem o tomto fenoménu psal v blogu). Stále existují ti, kteří to co dělají neflinkají, jen jich ubývá a já takového osobně (až na toho jednoho zmíněného) už skoro neznám (a varovně brblám).
Čtvrtá dohoda Toltéků a Duška je shodná s doporučeními nejen zenových mistrů: co děláš, dělej vždy jak nejlépe to v té chvíli dokážeš. Tedy neflinkej to. Nedělej jen tak jako, že… Pro ty, co to neflinkají, totiž tak jako pro dvouleté dítě, zenového mistra či indického sádhua, neexistuje minulost a budoucnost, ale jen (jak dnes ví psychologové a neurovědci, terapeutická) duši a harmonii obnovující přítomnost. Ne jenom tak jako, ale vždy teď a tady…
