… zato je povrchnější, oblbuje a je k ní potřeba dalších udělátek: vede k lenosti ducha a těla… Poslali mi další ukázku zpěvu, prý lepší než prozpěvování manter. Hm. Titulek naznačuje, o čem se rozepíši, a přestože to bude vypadat, že zase jen brblám, mé úmysly jsou křišťálově čisté: odpovídám na nevyslovenou otázku, co je lepší. Má odpověď zní: vlastní zpěv. Ano, pro potřeby vysvětlení co je na takovýchto nahrávkách špatné a podvodné, zjednodušuji a přeháním… a z blogu zase udělám megablog s řadou odkazů na dávná témata a z mnoha stran osvětlující články, protože to rozhodně, i když pracně, stojí za to (dorostla další neinformovaná generace začátečníků a začátečnic).
Pusťte si nejprve těch šest minutek ukázky (snobské, pardon, moderní a jistě i velmi populární) úpravy gregoriánského chorálu, ať víte o čem píši, pak si přečtěte blog a poté si ukázku opět poslechněte. Už jsem zde psal o tom, že diskutovat a poměřovat (soupeřit!) jestli je lepší dobrá hruška nebo dobré jablko, nebo blondýna nebo bruneta, je nesmysl, ale tento případ nesnesitelně snadné manipulace konzumentů stojí za podrobnější osvětlení (budu stručně pádný, termíny kterým neporozumíte si vygůglujte). Mimochodem, vždy je přece důležité, co se skrývá pod vnějším zjevem (v případě žen platí taktéž, že sebekrásnější hardware je k ničemu, pokud je software předimenzovaný, odfklinknutý, rozmazlený a dokonce uječený).
V případě této nahrávky jde o to, že i tento (současný) gregoriánský chorál je zpívaný v onom v naší době převládajícím rozladěném, temperovaném ladění, navíc moderně školenými hlasy (nevěřících) zpěváků s vibratem (potlačujícím přirozené alikvoty v hlase a akustice kostela). Zadruhé, doprovodný latinský text vypadá výhodně informativně, ale je to opět jen moderní, pohodlná zato méně funkční a dražší zkratka jako stvořená pro čtení hudby levou racionální a tedy cenzurující mozkovou hemisféru. Racionální mozek má co přežvykovat a upevňuje svou dominanci (jinými slovy, i kdyby se něco z oné neverbální složky původní spirituality latiny mohlo dostat do podvědomí posluchače, a případně narušit odvěkou nadvládu ego kontroly, zde je spolehlivě blokováno, rozuměj, cenzurováno, nutností sledovat text, „hudbu“, očima).
Zatímco původní gregoriánský chorál zpívali kněží od dob gotiky neškolenými hlasy v dokonalé akustice kostela či katedrály, text znali nazpaměť (i z modliteb), uměli se vroucně, do hloubi duše a posvátného textu modlit (v hlavě jim nepřelétaly výsledky sportovních utkání, nápisy reklam a starosti co bude na oběd, a jejich úmysl byl čistý: oslavovat Boha a to, co člověka přesahuje)… v prostoru navíc zněly přirozené alikvoty, duchovně čisté frekvence (které nevznikly chvěním ještě před chvílí třeba rozčilených nebo nenávistně nadávajících hlasivek), takže věřící i mniši měli dojem, že kostel navštívili andělé či dokonce duch svatý… tohle moderní video zpracování (s úmyslem vydělat slávu nebo peníze, nebo ještě lépe postupně obojí) je jen líbivý povrch a leskle vypadající náhražka.
Tak jako v porodnici, kde za rodičky rodí porodníci a rutinní systém (a ne dívky, které by se mohly a měly přirozeným porodem zrodit v Ženu, jak věděly a vědí domorodé kultury), tak i zde zpívají za vás (a vaše tělo nezažije pravidelným zpěvem pravidelně dolaďované regenerační okamžiky návratů ke zdraví a štěstí). Vaše hlasivky by snad ještě mohly podvědomě rezonančně vibrovat, pokud by je ovšem nerušilo právě čtení textu, hezké obrázky (tedy zapojení očí místo uší), dobové a racionální (roz)ladění atd. atp.
Jaké je řešení? Už před mnoha lety jsem psal, že každá maminka je Mozart (a její hlas je pro její miminko tím nejlepším zvukem ve vesmíru, kam se hrabou všechny ty do malých oušek velkými sluchátky ládované tóny moderně nahraného a nazpívaného Mozarta, nebo, jako v tomto případě, gregoriánského chorálu). Právě tak je pro každého člověka tím nejoptimálnějším zdrojem oněch kdysi v hudbě vždy obsažených terapeutických vibrací jeho vlastní hlas.
Na základě čtyřiceti let studia a aktivního dělání jiné hudby, a třiceti let propagace vlastního zpěvu (a pak alikvotů jako nejterapeutičtější metody vůbec), a zkušeností všech Orfeů a šamanů a Pýthagorů a indických zpěváků dhrupadů všech dob, vím, že jakkoliv dokonalá nahrávka v počítači nesahá ani po paty účinku zážitku z živého koncertu v kostele, a ani po podrážku bačkory vlastnímu zpěvu nebo mručení. A zvláště v dnešní době plné slevových (a šmejdovských) akcí platí co věděly už naše babičky: že totiž co je laciné je vlastně drahé.
Vypněte tedy youtube, ipad nebo počítač, malověrní, sundejte sluchátka přehrávače či mobilu z uší a začněte si zpívat (klidně v koupelně i při čistění zubů), třeba co nejdelší áááááá v libovolné melodii. Jenže (a v tom tkví poučný paradox mého oblíbeného a ironicky parafrázovaného titulku a často používaného rčení, že nevadí, že je zkratka delší, zato je méně pohodlná) o skutečné síle vlastního zpěvu nás vlastní tělo a mysl přesvědčí (a v tom je další past několikaminutových video nahrávek chorálu i manter) až po dvou třech měsících každodenního zpívání: účinky (a následné zdraví a štěstí) jsou ale zaslouženě dlouhodobé a někdy i trvalé (a dokonce, zvláště u manter a kdysi u gregoriánského chorálu, i duchovní).
