V recenzi na knihu Jane Goodallové, známé ochránkyně šimpanzů, se objevil stesk: „Není divu, že téměř pravidelně narážím na kolegy ochranáře‘ (nejčastěji v zoologických zahradách), kteří bývají ve svém snažení výrazně nalomení až rezignovaní.“Je to přesné pozorování a závorka naznačuje něco významného: čím konkrétnější je práce odborníka, čím těsnější je jeho kontakt s terénem, s živými bytostmi, tím skeptičtější a smutnější je jeho tón: „Také studie zaměřené na velikost populací běžných druhů hmyzu přinášejí hrozivý obraz… Jde o obraz klinické smrti zbytků evropské přírody,“ konstatují jindy ve Vesmíru entomologové Podobný názor můžeme slyšet od geobotaniků, ornitologů, pedologů, píše v článku Environmentální žal Hana Librová (Odkaz na konci…)
Makroekolog David Storch: „Nelze tedy vyloučit, že jakousi nejobecnější příčinou současného stavu světa je skutečnost, že právě narážíme na ekologické limity lidského fungování na Zemi.“
„Současné důkazy, které pocházejí z pozorování na celém světě, hovoří o bezprostřední změně klimatu k teplotám, které by se daly lehce popsat jako peklo; takové smrtící vedro, že z miliard, které tu žijí dnes, zbude jen hrstka. Planetu jsme do tak strašného stavu přivedli my, a většinou svými přebujele liberálními úmysly. I teď, když už nám zvoní hrana, pořád mluvíme o trvale udržitelném rozvoji a obnovitelných zdrojích energie, jako kdyby tak chabé nabídky mohla Gaia přijmout jako vhodnou a dostupnou oběť.“James Lovelock
Po třiceti letech, která uplynula od popularity hlubinné ekologie, se v odborné literatuře vynořuje sousloví „environmental grief“ – environmentální žal, zármutek, smutek. Těchto slov se neodvážili biologové, ještě ne. Do odborného diskurzu jej vnesli badatelé jiného vědního oboru – thanatologové; přesněji, nebály se ho thanatoložky ženy. Jistě byly smířeny s tím, že jejich texty nebudou otištěny v biologických časopisech. Thanatologie se zabývá žalem jako přirozenou lidskou reakcí na ztrátu. Žal chápe v obecné rovině jako emoční strádání, které zažíváme, když někdo, koho milujeme, zemře. Environmentální žal je tedy podmíněn láskou k živým tvorům či ke krajině.
Thanatoložka Marie Eatonová píše o čtyřech dimenzích environmentálního žalu jako případu žalu osobního. V emoční dimenzi pociťuje jedinec bezmoc, hněv, vztek, v rovině kognitivní se uchyluje k popření reality („tomu nevěřím“), behaviorálně se environmentální žal projevuje ochromením a útěkem („nechci už nic vidět a slyšet“); čtvrtá dimenze žalu spočívá ve fyzických symptomech; typické jsou epizody pláče a únava. Psychologové Victor Pantesco a John Fraser u zkoumaných environmentalistů a ochranářů pozorovali charakteristický projev osobního žalu, akutní posttraumatickou stresovou poruchu…
Smrt v osobním životě je přirozená, většinou očekávatelná, neodvratná, počítáme s ní. Environmentální ztráta je proto tak trýznivá, že není nutná, že je nesmyslná. Zánik druhů je v rozporu s naší idealizovanou představou „věčné přírody“ naplněné smyslem. Pocit absurdity utrpení zažili milovníci přírody, kteří se dostavili k Mexickému zálivu po havárii ropné plošiny Deepwater Horizon v dubnu 2010. Demetria Martinezová se s dalšími dobrovolníky pokoušela čistit mořské živočichy, bojující o život pod vrstvou ropy. Snažila se pomoci mláděti mořské želvy: „Potom se stalo, čemu jsem se usilovně snažila vyhnout: plakala jsem. Žal se nedal unést, když jsem zírala na toho malého tvora, na tu zázračnou manifestaci božího stvoření.“
Zatímco na smrti lidských bližních většinou nemáme vinu, environmentální ztráty můžeme vidět jako důsledek lidské aktivity, připusťme bezohlednosti. Zde nejsme nevinní. Někteří autoři míru zavinění nerozlišují; zobecněně soudí, že v naší civilizaci se na environmentálních ztrátách podílíme všichni.
Podle thanatologů je nezbytné zármutek sdílet. Zdravou odpovědí na žal je, že chce být vysloven. Bolest nesmí být popřena, v izolaci člověka paralyzuje, přináší hněv a vztek. Environmentální žal však nemá být tišen „injekcemi optimistického přesvědčování, ani za pomoci tzv. pozitivního myšlení“. Proti falešné naději je třeba připustit, že prohra je pravděpodobná, ba dokonce nevyhnutelná. Teprve pak se paradoxně otvírá šance na změnu.
Dnes, kdy se poškozování přírody stupňuje, bychom mohli čekat zvýšený zájem o environmentální otázky, snahu o nápravu i zvýšení senzitivity pro přírodu. Prosté pozorování i výzkumy však dokládají naopak pokles zájmu veřejnosti, provázený a posilovaný nezájmem médií; mluví se o „zelené únavě“
Zhřešili jsme, ó Bože, před očima Tvýma, že jsme Tě popírali, podobni dětem, které tak lehce věří tomu, co si nalhávají, ani na minulost, ani na budoucnost jsme nepamatovali Otcům a svatým předkům svým jsme se posmívali, nastavěli jsme tělocvičen a škol, ve kterých se hlásalo, že teprve my dovedeme myslit, jednat a hospodařit, mezi polem a polem rozorali jsme meze, předstírajíce, že na nich roste bodláčí, trní a šípky, škodlivých hmyzů prý ochrana Jakub Deml: Zhřešili jsme…, 1938
http://casopis.vesmir.cz/clanky/clanek/id/10541
